Ing., major Zdeněk Pecka

* 1954

  • „Olympiáda v Los Angeles je hanba celého světového sportu. A nikdo mi to nevysvětlí, že ne. My jsme byli normálně připravení na olympiádu, chtěli jsme s Vaškem Vochozkou mít třetí medaili ze třech olympiád, což má málokdo. A najednou, když už jsme byli na konci přípravy, měli jsme za sebou soustředění, protrpěli jsme si svoje. Tak já, kterej jsem jezdil dvacet let z Litoměřic do Prahy a zpátky na tréninky, tak jsem byl zvyklý, že jsem ráno přišel, většinou tam byli už všichni na vodě. A přišel jsem na veslák do Dukly, jdu dolů a najednou vidím, že tam maj sud piva a chlastá se a tak dále. Tak říkám: ‚Co blbnete? Jste se zbláznili, ne, vždyť jedeme na olympiádu!’ ‚No... Nikam nepojedeme, prostě všecko ti Rusové nám zabili.’ Bohužel, celá generace úspěšných československých sportovců od atletů počínaje, Bugar, Fibingerová, nakonec i ti veslaři. To už se nikdy nestane.“

  • „My jsme tam jeli jako párová čtyřka a dostali jsme se do finále. Proti nám byli z jedné strany Rusové a z druhé strany NDRáci, což bylo takové…, neměli jsme to rádi. Nicméně já jsem tam tenkrát jel stroka, to znamená, že jsem jel jako první a za mnou všichni dělali to co já, následovali mě. A tím, že to byla první olympiáda, tak nastalo něco, čemu se říká bažantská daň a já, jak jsem byl nervózní, tak jsem odstartoval, ale ulil jsem se. Což znamenalo, že jsme se otočili, jeli jsme znovu na start a ještě jeden takový start a normálně pro nás olympiáda skončí. To už jsem jel hodně opatrně. Ale povedlo se odstartovat – a když jsme byli na kilometru, tak jsme v podstatě byli na úrovni NDRáků a Rusů. A najednou se stalo to, že za mnou jel Vašek Vochozka a vlna mu vyrazila vesla z ruky. To se stává někdy. Musel po tom šátrat, takže jsme ten kontakt ztratili. A nakonec se nám povedlo udělat to třetí místo a to si myslím, že bylo maximum, co jsme mohli na první pokus udělat. Navíc ty medaile byly hrozně krásné, na nádherném řetízku, a když nás dekorovali, tak jsme dostali sazeničku pravého kanadského javoru. A ten je dodneška k vidění na veslařském ostrově v Litoměřicích a jsou tam naše jména, čili: Pecka, Vochozka, Lacina, Hellebrand.“

  • „Časopis Stadion, který jsem si vzal a listoval si v něm. A najednou jsem tam viděl článek, kde na jedné straně je Jeriová, na druhé je Blanka Paulů a reportér jim kladl otázky. Ale ty se netýkaly sportu, ale jak si představují život zítra, pozítří. A já jsem si to přečetl a zjistil jsem, že kdybych měl její talent, tak bych to nenapsal lepší než Květa. Mě to zaujalo, pak jsme jeli do Třeboně na regatu a já spal u Koníčka. Vašek Vochozka tam měl spát taky, ale byl doma, tak spal doma. A přišel a řekl: ‚Pecko! Co děláš?’ On zásadně jenom oslovoval příjmením. ‚No co, mám tady Stadion, tak si v něm čtu.’ ‚A co tam máš?’ ‚No ta Jeriová, kdybych to uměl, tak to napíšu takhle. To myšlení je stejný!’ Tak mně řekl: ‚Tak jí napiš (ty vole)!‘ Tak jsem jí napsal. Jediný dopis, který jsem v životě napsal, je Květě. No a už jsem v tom byl.“

  • „My jsme byli šílenci. Před olympiádami jsme jezdili na zahraniční kempy a byli jsme v Boce Kotorské, před olympiádou v Montrealu. A tam nikdo nikoho nevyzýval a museli jsme udělat 50 tun na čince. Tam se veslovalo takovým způsobem, že když byl volný den, tak jsme jeli na výlet. Ale ten výlet byl takový, že jsme si dali skify na vodu, mělo to být lehce. A řekli jsme: ‚A jedem!‘ A vyletěl jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý. V té Kotorské zátoce jsou ty zátoky tři, ta poslední už ústí do moře a my jsme tam dojeli. To bylo 30 kilometrů a pak jsme se ještě museli dostat zpátky, to bylo nejhorší, co se mohlo stát. Ale zvládli jsme to a nikdo nebrečel, neprotestoval. Dokonce když jsme vyjížděli na širý moře, tak tam už začínala Albánie z druhé strany, ale my jsme to museli přejet, abychom se podél albánských břehů dostali domů kratší cestou. No a teď jsme tam přijeli a vidíme, jak tam stojí člověk s beranicí a na zádech samopal. A když jsme přijeli, tak ho na nás hezky natáhl – a to byl nejlepší pokyn, protože každý jel jak o život.“

  • Full recordings
  • 1

    Eye Direct, 23.10.2019

    (audio)
    duration: 01:42:48
    media recorded in project Sportovní Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Veslování mi dalo další životní jiskru

Zdeněk Pecka ve studiu Eye Direct v Praze, 23. října 2019
Zdeněk Pecka ve studiu Eye Direct v Praze, 23. října 2019
photo: Post Bellum

Zdeněk Pecka se narodil 6. února 1954. Rodiče pocházeli z jižních Čech, po druhé světové válce se přestěhovali do Litoměřic, kde se narodil i Zdeněk. Dětství pamětníka výrazně ovlivnila nehoda a dlouhá léčba. Po zhlédnutí filmu Romulus a Remus v roce 1967 a po sledování olympijských her v Mexiku 1968 sportu ale propadl a začal se věnovat veslování. Díky své houževnatosti se propracoval mezi nejlepší veslaře v zemi a málem získal medaili na juniorském mistrovství světa v Miláně 1972. Po maturitě nastoupil na Stavební fakultu ČVUT, kterou úspěšně absolvoval. Veslování se nadále věnoval na vlastní pěst, sice pod Duklou, ale vojákem nebyl a tréninkový plán si stavěl sám. Svou pílí vybojoval s kolegy pět medailí z mistrovství světa (tři za párovou čtyřku a dvě za dvojskif), nejcennější jsou pro něj ale dva bronzy z olympiád: Montreal 1976 a Moskva 1980. Na třetí olympiádu, Los Angeles 1984, nemohl odjet z důvodu bojkotu her většinou států sovětského bloku. V reakci na to ukončil kariéru a oženil se s Květou Jeriovou, olympijskou medailistkou v běhu na lyžích. Poté se věnoval trénování, například vedl skifaře Václava Chalupu. V roce 2013 byl uveden do Síně slávy Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru.