Vladimír Pechar

„Na Sokolovsku jsme stavěli silnici a tam nebylo možno si udělat ohýnek, tam nebylo co stopit, dříví, nic, tam nic nerostlo, to byl výdrholec, otevřenej kraj. To byl listopad a prosinec a bylo dvacet pod nulou, jak dnes to pamatuju. My jsme bydleli v těch dřevěnejch barácích na soklíkách, takže pod barákem se honil vítr, jo, půl metru vítr pod váma a jenom podlaha, ve který byly fuky mezi prknama, takže z pole nám do cimry normálně foukal vítr. V tom jsme spali. Tam byly kamna samosebou, který chcíply v deset hodin, páč nikdo nepřiložil, ani nebylo v podstatě co. A přes den v těch minus dvaceti stupních jsme mlátili do zmrzlý země. Já mám do dneška schovanej úkolovej list z tý doby, civilní norma 231 %. Abychom s prominutím nezmrzli, nechcípli zimou, tak jsme třískali do tý zmrzlý země. Ještě lahůdka byla to, že my tam neměli kuchyni, takže nám vozili jídlo v takovejch várnicích a ty netěsnily, takže nám třeba ráno přivezli zmrzlý kafe se škraloupem ledu. Polívka byla zmrzlá, tu jsme ani nejedli, knedlíky zmrzlý jsme jedli.“

„Jeden můj osobní zážitek byl, když jsme měli táborák a přišel se s náma rozloučit vedoucí oddílu a oznámit, že končí skautskou činnost. Oznámil nám to na táboráku, kterej jsme měli asi tak kilometr od tábora na říčce. Stála nad námi krásná skála, prostě romantika. A když jsme se vraceli potmě, kolem říčky, takovou cestičkou dost kostrbatou, no šlo to vo zabití… vo přelomení nohy, potmě samosebou, žádný baterky, tak jsme tak nějak šátrali rukama nohama, abychom nespadli do vody, a najednou mě někdo čapnul za ruku. Jen jsem cítil, že ta ruka je velká, dospělá. Tak jsme šli, pevně jsem se toho dospělýho držel, no, mně bylo patnáct, já nebyl žádnej chlapeček, nicméně byl to docela příjemnej pocit, že najednou vám někdo podá ruku, a cítíte, že je velká. Až když jsme přišli kus dál, tak jsem zjistil, že je to ten náš vedoucí, kterej se přišel rozloučit. To byl pro mě takovej, trošičku divnej, příjemnej a trochu mrazivej symbol. Jeho odchod, kdy nám oznámil, že bohužel musí z existenčních důvodů končit, myslim, že se stěhoval za studiem, a tahleta podaná ruka ve tmě. Najednu stranu to bylo velmi příjemný, ale trošičku až mrazivý. Takový to rozloučení, ta naposled podaná ruka.“

„Ve čtyřicátym sedmým, to bylo na Písecku u velkého rybníka Landa, a my jsme měli na tom velikym rybníku takovej nějakej maňásek a velkej plechovej člun. Sice se to nesmělo, ale chvilkama jsme v noci na ten člun vlezli a projeli jsme se po tom rybníku, a mně se podařilo se přeplavit na druhej břeh do rákosí, tam byly lekníny, tam jsme samosebou nesměli, páč spadnout mezi lekníny neni zrovna příjemný. No a když jsem přijížděl už k tomu břehu, tak najednou se proti mně vztyčila černá silueta, zřejmě pytlák, kterej nevěděl, kdo to k němu pluje, jestli je to porybnej nebo kdo se to kněmu blíží, a utekl. No samosebou ten úlek byl příšernej! Člun se se mnou zakymácel, těď šlo o to riziko, že mezi ty lekníny spadnu, no zachránil jsem situaci a bleskově odpádloval rukama, že jo, bez vesla a byl jsem strašně rád, že držim zase hlídku u stožáru.“

„Kolem roku 60 jsem vedl dixielandovou kapelu, kde jsem jako muzikanta měl špatnýho trombonistu, toho jsem vyměnil za lepšího a toho špatnýho trombonistu jsem nechtěl vyhodit, protože to byl dobrej kamarád, tak vzal basu a od tý doby hrál na basu, páč jako basista měl uvolněnou pusu, tak začal zpívat, no a vyzpíval se tak daleko, že se z něj stal později slavnej Jiří Grossmann, a já, poněvadž jsme vystupovali při otevření klubu Olympic, kde přitom bylo takový studentský pásmo, takovej pořad a la Semafor, v tomto duchu, a spoluautorem byl Sláva Šimek, tehdy ještě naprosto neznámej kluk, a já jsem je dával dohromady, při tom slavnostnim představení. Já mám dodneška schovanej letáček, kde je napsaný, že spoluautorem pořadu je Sláva Šimek s Vladimírem Bystrovem a já jsem tam uvedenej jako kapelník s tou svou kapelou, s celým jménem a při tomto představení jsem tyhlety dva kluky v podstatě dal dohromady, tím se stala ta slavná dvojice.“