Milada Pavelková

* 1943

  • „Měla jsem představu být třeba prodavačkou nebo kadeřnicí. Ale o tom tenkrát rozhodovali jiní mocipáni. Když jste chtěla jít se učit do školy, musela jste mít dobrozdání obecního úřadu, že rada rozhodla, že můžete. Když tam přišla moje žádost, bylo řečeno a rozhodnuto, že jsem dcera kulaka a že fabriky potřebují lidi na práci, a ne nějaké učení, že musím nastoupit do fabriky. Tak jsem nastoupila ve čtrnácti letech do fabriky. V neděli mně bylo čtrnáct a v pondělí jsem jela tady do fabriky.“

  • „Ženy vykopaly řádky a chlap stál u vozu a počítal, kolik košíčků přinesly plných brambor. Ale že by těm ženám pomohl vysypat do té vysoké korby košíček, to ne. Musel udělat čárku. Víte, co se nadřel!? A ty ženy: maminka z té dřiny onemocněla po ženské stránce. Ženy to hodně ztrhalo. Maminka měla také mrtvičku, ale přesto se ze všeho vytřepala. Dožila se požehnaných osmdesáti čtyř let, tatínek devadesáti. Ale byly to strašně těžké časy, strašně těžké časy.“

  • „Měl krásného sedmiletého valacha. Ten měl sílu! A také se o něj tatínek staral. Když ho vyváděli z vozu a natáhli ho, on šel na ten vůz, nebránil se, byl to hodný kůň. Když ho vyváděli a na tom voze ještě zařehtal, tatínek se rozplakal jak malé děcko. Bylo to hrozné. To jsou hrozné vzpomínky. Říkal: ‚Jestli nějaký Pán Bůh existuje, musí za tohle někdo být potrestaný.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Červená Voda, 09.11.2021

    (audio)
    duration: 01:12:57
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Červená Voda, 24.05.2023

    (audio)
    duration: 01:23:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Brali nám koně, na voze ještě zařehtal a táta se rozplakal jak malé děcko

Milada Kalousková, provdaná Pavelková, 1958
Milada Kalousková, provdaná Pavelková, 1958
photo: archiv pamětníka

Milada Pavelková se narodila 20. září 1943 a do tří let žila s rodiči na Žampachu u Letohradu. Otec Václav Kalousek (1901–1993) byl zemědělec, matka Anna Kalousková (1906–1989) mu pomáhala a zároveň měla na starost tři děti: Miladu, Bohuslava (1925–2003) a Jaroslava (1931–2013). V roce 1946 se přestěhovali do Dolní Orlice u Červené Vody, do domu po odsunutých Němcích. Tam začali rodiče hospodařit ve větším měřítku a postupně se jim více dařilo. V 50. letech však byli označeni za kulaky, komunisté jim sebrali veškeré vybavení i zvířectvo, museli plnit nesmyslné dodávky. Dřeli od rána do večera, a sami neměli co jíst. Čelili nesnesitelnému nátlaku, až v roce 1955 vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Milada chtěla být prodavačkou, ale jako dcera kulaka nemohla. Úřad to rozhodl. A tak nastoupila v roce 1957, ve čtrnácti letech, do textilní továrny Orban Červená Voda. Tam poznala Antonína Pavelku (1935–2019), za kterého se v roce 1959 provdala, a usadili se v Červené Vodě - Šanově. V letech 1959, 1960 a 1969 se jim narodili tři synové. Nepěkné vzpomínky má také na okupaci 21. srpna 1968, protože záhy poté obsadila kasárna v Červené Vodě sovětská armáda. Kolem jejich domu často jezdil ve dne i v noci sovětský konvoj těžkých obrněných vozidel na cvičiště. Několikrát poškodili místním obyvatelům majetek. Jednou povalili kříž před kostelem, jeho úlomky jsou dodnes zahrabané na jiném místě. V roce 1989 prožila pamětnice velkou radost z pádu totalitního režimu, kterou však nadlouho zkalila tragická smrt jejího syna s celou rodinou. V Orbanu pracovala čtyřicet let a do důchodu odešla v roce 1997. V roce 2023 žila v Červené Vodě - Šanově.