Marcela Papežová

* 1952

  • „Naprostou beznaděj. To byla prostě válka. Já jsem nikam nesměla, takže jsem mohla akorát před ten dům na Budějovický. Je to tam takový široký, jezdily tam tanky dolů a nahoru. To bylo tak deset dní úplného překvapení, beznaděje, nasranosti... Pak se to začalo obracet. Všichni nebyli stejný, takže některý se začali přiklánět zpátky. Bylo to hrozný. Myslím si, že všichni mají dodnes zvuk těch letadel nad sebou, protože to byly ty těžký letadla, který tahaly zřejmě i ty tanky. Tak to bylo hrozný, ten zvuk. Takhle si představuju válku.“

  • „Právě v tom čtyřiasedmdesátým, pětasedmdesátým… Měla jsem dost volného času, tak jsem i s dětmi večer přepisovala – většinou večer nebo když jsem měla volno. Já jsem psala docela rychle, takže mě to i bavilo. Několikrát jsem přepisovala Invalidní sourozence od Bondyho, knížky takové ty… Ono se to pak dalo do těch desek. Anebo různý básničky nebo nějaká prohlášení. Papež to vždycky přinesl. On se kamarádil s Jardou Kukalem. Kamarádil – jako znali se. A ten to právě organizoval, takže ten nám nosil, co máme přepisovat, a zase to Papež nosil Kukalovi. Takže celý roky byl slavnej on a o mně nikdo nevěděl.“

  • „Když chodili na burzy, to bylo to samé. Tam je zmlátili. Měli vyndané desky, než se to stihlo uklidit, tak přijeli policajti a rozehnali to. Asi deset burz. Každý rok byli někde jinde, třeba za měsíc nebo za dva. A koncerty taky. Ale takhle ostrý jsme to nikdy nezažili. Praha je velké město a lidi se tam tak trošku ztratěj, ale největší hrdinové jsou v Písku nebo v takových menších městech, kde na ně každý vidí. Budějovice jsou taky docela už velký, ale nejsou.“

  • „Na tom nádraží, tam prostě to už bylo jako dost… Já jsem se pak od tý doby bála policajtů, protože to nás nahnali do takové kolony. A to je právě tam… jak tam se mnou seknul… Ale hlavně nejhorší byli ty lidi v civilu, protože to byli skrytí policajti, který chodili s nima. Tak mě tam jeden… já jsem takhle se chtěla podívat – a on mě vytáhl a hodil se mnou o zeď. Ještě jsem tenkrát nebyla těhotná. A já jsem vážila asi čtyřicet pět kilo. Takže jsem zase zalezla do davu, protože to už potom nechce člověk vyčnívat. A viděla jsem tam, jak tam šel nějaký tramp, ale opravdu – který k nám nepatřil. A toho tam chudáka úplně zmlátili. Prostě měl na zádech nějakou tu tornu a zmydlili ho tam. Vůbec si to nezasloužil. A pak nás nahnali do vlaku, do jedné půlky nějakého vagónu, kde nás do druhé vodili a tam nás fotili. Mezitím vždy odvedli, zmlátili ho. Na každé zastávce, kterou jsme projížděli do Prahy, stáli policajti se psama, kdyby náhodou z toho vlaku chtěl někdo vystoupit. V Praze taky. A to nás pak poslali normálně už domů.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.10.2025

    (audio)
    duration: 01:25:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha/České Budějovice, 23.10.2025

    (audio)
    duration: 47:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Policajtů jsem se pak bála celý život

Marcela Papežová při cestě z Rudolfova, 1974 (archiv ABS) ořez
Marcela Papežová při cestě z Rudolfova, 1974 (archiv ABS) ořez
photo: Archiv ABS (H2-1-II i.j. 351_f112173)

Marcela Papežová, rozená Škoulová, se narodila 1. srpna 1952 v Praze. Otec Václav Škoula byl podplukovníkem vojenské rozvědky, matka Květoslava pracovala jako řečnice v krematoriu. V dětství žila s rodiči a bratrem dva roky v Moskvě, kde její otec působil na československém velvyslanectví. V roce 1968 zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy a první velké vystřízlivění. Provdala se za Zdeňka Papeže, který byl aktivní v prostředí pražského undergroundu, a společně se účastnili kulturních akcí nezávislé scény. V březnu 1974 se vydali na koncert kapely Plastic People of the Universe do Rudolfova u Českých Budějovic, kde se Marcela Papežová stala obětí brutálního zásahu bezpečnostních složek. Byla fyzicky napadena a opakovaně vyslýchána. V následujících letech přepisovala samizdatové texty a poskytovala zázemí pronásledovaným přátelům. Spolu s manželem vlastnili podíl na statku v Krašovicích, který se stal centrem undergroundového života, ale i místem častých policejních kontrol. Od svých třiatřiceti let pracovala jako mluvčí v pražském krematoriu, kde dosud působí. V roce 2025 obdržela ocenění Ministerstva obrany České republiky za účast ve třetím odboji. V době natáčení rozhovoru (2025) žila v Praze, stále vlastnila podíl na chalupě v Krašovicích a udržovala přátelství s pamětníky undergroundu.