„První setkání se smrtí bylo těžké. Řecký hřbitov je součástí těchonínského hřbitova. Dnes je tam sto čtyřicet lidí, kteří tam za dvanáct let umřeli. To jsou nemocní nebo zranění, které se nepodařilo vyléčit. Na mě to setkávání se smrtí nepůsobilo dobře. Skoro každý měsíc, co jsem tam byl, někdo umřel. Vypravování těch lidí za rakví, kteří vycházeli z kasáren na hřbitov a za hudby, to byla pro malé dítě nedobrá zkušenost, nedobrá věc.“
„Jako dítě jsem zažil, že tatínek přišel a říkal, že jeho kamarád, kolega umírá. Že se s ním půjde rozloučit do márnice. Tehdy jsem vnímal, co to je. Samozřejmě, jak on odešel, tak jsem se vykradl z domu za ním. Byl podvečer, šero. Otec šel dovnitř márnice, já se za ním plížil. Tam byly dveře otevřené. Ten muž mu podával ruku, loučil se s ním. Já jsem z dálky viděl, jak leží a kolem něj byly svíčky. Doktor rozhodl, že už nemůže žít a je pravda, že druhý den už byl ten člověk mrtvý. Nebyl tam jen tatínek, chodila tam většina lidí, kteří byli schopni chodit. Chodili se rozloučit s tím člověkem, s kamarádem z občanské války.“
„Zloba vítězů nad partyzánským odbojem byla tak velká, že oni vytrhali v matrikách všechny listy týkající se mých rodičů a všech lidí, kteří utekli do východních zemí. Roztrhali jim matriky. Oni v podstatě byli nikdo. My jsme tady žili díky přístupu československého státu. Měli jsme povolení k pobytu pro cizince, aspoň zelenou občanku. Mohli jsme žít s omezenými právy. Dlouhá léta se nepodařilo vyřídit řecké občanství. Řecký stát byl krutý. Byli jste proti vládě, tak vás zbavili veškerých práv a neměli jste vůbec nic. Když jsme cestovali do Řecka po pádu vojenské junty v roce 1979 poprvé, tak jsme dostali z ambasády velké lejstro s fotkou, ne pas, ale provizorní povolení k pobytu. Potřebovali jsme něco vyřídit nebo se podívat na příbuzné. Řečtí občané v podstatě nejsme dodnes. Nikdo nás neodškodnil. Československo nebylo povinné, přesto nám poskytlo ošetření a udělalo z nás řádné občany se vzděláním. Mohli jsme se tady realizovat, kdežto řecký stát neudělal nic. To mu mám doposud za zlé.“
Konstantin Papasavoglu se narodil 23. května 1952 v Šumperku. Jeho rodiče Stelios a Christina bojovali na straně levicově smýšlejících partyzánů v řecké občanské válce. Když vládní vojsko partyzány porazilo, byli nuceni z Řecka uprchnout. Byli jedněmi z tisíců Řeků, které v roce 1949 přijallo socialistické Československo. Konstantin prožil dětství v kasárnách v Těchoníně, které sloužily jako azyl pro zraněné řecké uprchlíky. Vyrůstal ve společnosti invalidů a těžce nemocných lidí. Setkával se s utrpením a častými úmrtími svých sousedů. V roce 1961 se s rodiči a sestrou přestěhoval do Jeseníku. Od roku 1973 do roku 2015 pracoval v ostravském podniku Vítkovice. Při práci vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě a z pozice řadového dělníka se vypracoval na vedoucího oddělení nákupu a prodeje. Celý život se cítil zvláštní, protože nevěděl, zda se má považovat za Řeka, či Čecha. Řekové, kteří byli přijati socialistickým Československem, totiž až do roku 1989 neměli nárok na české občanství. Zároveň je však Řecko přestalo uznávat jako své občany. Konstantin, potomek těchto uprchlíků, tedy neměl občanství, pas, nemohl cestovat. Až po roce 1989 mu bylo české občanství uděleno. Je předsedou Řecké obce Ostrava a organizátorem řady akcí, jejichž cílem je udržovat řecké tradice a zároveň spojovat český a řecký národ.
