The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

praporčík Pavel Pandolarovský (* 1977)

• narozen 1. listopadu 1977 v Ostravě

• otec, Kostas Pandularis, patři k dětským uprchlíkům z doby občanské války v Řecku

• vystudoval střední vojenskou školu

• kariéru profesionálního vojáka zahájil u výcvikového praporu v Mikulově

• v letech 1998 až 2009 se s Armádou České republiky účastnil šesti misí v zahraničí

• sloužil v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Afghánistánu

• správce posádky Krajského vojenského velitelství v Ostravě

V dětství si Pavel Pandolarovský rád hrával na vojáky a partyzány, bavil ho sport. O své budoucnosti neměl jasnou představu. Když ho rodiče nasměrovali na vojenskou střední školu, nebránil se. Netušil však, co ho čeká. Ve čtrnácti mu skončilo dětství a začal kasárenský režim. Vojenská střední škola ve Valašském Meziříčí, kam nastoupil, se s žáky nemazlila. I když mu bylo kolikrát těžko, myšlenky na útěk do civilu zavrhl a nikdy toho nelitoval. 

Práce v armádě ho baví. Být vojákem vnímá také jako poslání. Služba ve válkou zničeních zemích, kde přetrvávala etnická nenávist, ho naučila čelit nebezpečí i pomáhat trpícím. Začal si také více vážit života v Česku, kde lidé nemají ve zvyku řešit spory se zbraní v ruce, a kde může chodit po lese beze strachu, že šlápne na minu.

Řecké kořeny

Pavel Pandolarovský se narodil 1. listopadu 1977 v Ostravě. Matka Jiřina pochází z Ostravy. Otec, Kostas Pandularis, se narodil v horské vesničce v severním Řecku, v takzvané Egejské Makedonii. V roce 1947, když tam zuřila občanská válka, přijel s tisíci dalších řeckých dětí do Československa. V nové vlasti si otec změnil přímení na Pandolarovský, aby dal najevo své makedonské vlastenectví. Když později žádal o vízum do Řecka, makedonské jméno bylo překážkou, a tak si ho zase změnil. Tak se stalo, že jeho starší syn Pavel se jmenuje Pandolarovský, jeho mladší bratr Jan je Pandularis.

Oba rodiče pamětníka byli učitelé. Rodina zpočátku bydlela v Hati u Opavy, pak se přestěhovala do rodinného domu v Ostravě-Krásném Poli, kde žili matčini rodiče. Kořením jeho dětství se staly cesty za příbuznými do Řecka. „Vždy kolem toho panovala velká nervozita. Vízové doložky jsme nikdy nedostali celá rodina. Já nebo bratr museli vždy zůstat doma. Asi jako pojistka, abychom se vrátili,“ vzpomíná. Jezdili ke strýci do Soluně i za příbuznými v horách. „Všude mě rozmazlovali. Staré babičky a tetičky mě hladily, dávaly mi bonbóny a strkaly drachmy do kapes.“

První uniforma

První uniformu oblékl ve čtrnácti letech, když nastoupil na železniční obor vojenské střední školy ve Valašském Meziříčí. „V areálu byly učební bloky, cvičiště, štáby, ubytovací prostory, kasárna, která jsme z části sdíleli s vojáky základní služby. Budovy byly hodně zastaralé. Pamatuji také na sousoší partyzánů házejících granáty i úderná hesla z minulého režimu, která byla jen z části odstraněna. Spali jsme v ložnicích po osmi nebo devíti. Režim jsme měli jako vojáci. Osobního volna bylo minimum, vycházky omezené a závislé na prospěchu,“ vypráví. Žáci chodili v zelených uniformách, k nimž patřily tesilové kalhoty, hnědé boty a lodička na hlavu. „Chlapce ze starších ročníků jsme zdravili klasickým vojenským pozdravem rukou. A bylo normální, že jsme pro ně dělali drobné úsluhy,“ popisuje.

Kontrolu plnění některých úkolů i rajónů měli na starosti právě studenti vyšších ročníků. Nejhorší činností bylo podle něj čištění záchodů. „Byly to spíše žlaby, které se vůbec nedaly vyčistit. Vzpomínám si na buzení v jedenáct v noci, kdy jsme museli žlaby do půlnoci drhnout pískem navezeným z doskočiště. K větší očistě nebo hygieně to rozhodně nevedlo. Šlo o to nás zocelit.”

Noční buzení mělo i jiné důvody. „Starší kluci nás vzbudili a každý jsme vyfasovali nohu od stolu. Byly tam zahradní stoly, ze kterých se daly nohy odšroubovat. A takto vyzbrojeni jsme organizovaně odcházeli dírou v plotě na diskotéku, kde se starší kluci na vycházce bili s místními. Šlo o to demonstrovat sílu a upevnit pozici vojenské školy ve městě,“ vysvětluje. Takových akcí se prý účastnil několikrát, ale bít se nikdy nemusel. „Na to byli nominováni jeden nebo dva kluci, kteří dokázali zbít každého,“ dodává. Stávalo se, že na pomoc spolužákům vyběhla celá škola, třeba dvě stě padesát kluků, a zpátky do postelí je musel zahnat dozorčí.

Rvačky a půtky studentů vojenské školy s mladíky v civilu byly podle něj v té době časté a vyplývaly z odporu k uniformám, který v lidech přetrvával z totalitního režimu. „Lidé se na nás dívali skrz prsty. Nechápali, proč chceme být vojáky. Uniforma znamenala sepětí s režimem. Byli jsme bráni jako okraj společnosti,“ říká.

V poválečné Bosně

V souvislosti s rušením a slučováním škol po rozdělení Československa v roce 1993 studoval třetí ročník na vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, kde maturoval ze všeobecných předmětů. Čtvrtý ročník, maturitu z odborných předmětů a zároveň dvanáctiměsíční prezenční službu absolvoval v roce 1996 ve Vyškově. V hodnosti rotmistra byl přidělen k výcvikovému praporu v Mikulově. Měl tam na starosti sklad s pohonnými hmotami a mazivy. V roce 1997 se se svým útvarem přesunul do Hranic na Moravě. Tam dostal od velitelů nabídku účastnit se mise v Bosně a Hercegovině konané pod hlavičkou SFOR. Tato mezinárodní mírová mise tam měla za úkol stabilizovat bezpečnostní situaci po válce.

Pavel se moc dlouho nerozmýšlel. „Viděl jsem v tom kus dobrodružství a taky jsem si říkal, že mě to může profesně posunout,“ říká. Po psychologických testech a přípravných školeních odjel na podzim 1998 do Bosny a Hercegoviny. Velitelství českého kontingentu sídlilo ve škole v obci Donja Ljubija nedaleko města Prijedor. „Základny českého praporu byly rozmístěny po obou stranách zóny separace oddělující bývalé znepřátelené strany,“ upřesňuje. Působil v malé základně v horách.

„Staral jsem se o techniku, dovážel materiál, jídlo, munici pro tuto základnu, sloužil jsem při její ostraze,“ popisuje. „Obecně bylo našim úkolem dozorovat situaci. Byly tam enklávy, kde žili Bosňáci, Srbové, etničtí Chorvati. Chránili jsme celé úseky, aby ti lidé opět nevzali do ruky granát, sekeru nebo kámen, a nezaútočili na ty ostatní. Bohužel, stále docházelo k násilí mezi etniky, i když to už nebylo na široké frontě s tisíci mrtvými. Dělaly se atentáty na členy politických frakcí a hnutí, ničily kostely a mešity, bujel organizovaný zločin. Sousedské spory se zbraněmi se tam odehrávaly pravidelně,“ říká.

Minové nebezpečí

Země byla zničená a zaminovaná. „Nikdy jsem neviděl tolik rozbitých a opuštěných domů jako tam. Kolem cest se povalovaly vraky aut. Vesničané chodili se sklopenými hlavami, bylo na nich vidět vyčerpání a smutek. Všude bída, děti v hadrech, bez bot. Vzpomínám na staršího pána, jenž měl amputované nohy pod koleny. Měl malinké berličky a místo protéz kusy pneumatik,“ vzpomíná.

S mnohými obyvateli se jim podařilo navázat dobré vztahy. „Lidé byli komunikativní, jazykové bariéry brzy padly. Mnozí jsme se jejich jazyk slušně naučili. Stáli o naši pomoc, svěřovali se nám se svými starostmi. Zvláště lidé v horách byli na vojenskou pomoc odkázáni. Dováželi jsme jim základní potraviny, balené mléko, mouku, léky. Pomáhali jsme i jinak, třeba se sháněním náhradních dílů nebo nářadí. Někteří byli vynikající rádci. Mnohá místa byla extrémně zaminovaná, a bez pomoci místních, kteří nás upozorňovali, kde miny jsou, bychom se asi dostali do vážných problémů,“ vypráví.

Jeho první mise trvala asi sedm a půl měsíce. V roce 2000 se do Bosny a Hercegoviny vrátil, opět pod českou základnu v obci Donja Ljubija. Patřil k mechanizované rotě, která monitorovala hranici mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, kde protéká řeka Sáva. „V době poválečného chaosu a korupce tam docházelo k prodeji drog, obchodování s lidmi, pašování zbraní. Obyvatelé je stále schraňovali. Běžné byly nálezy třeba šedesáti samopalů, beden granátů. Našim úkolem bylo pomáhat tuto kriminalitu eliminovat,“ uvádí.

Nevěstince Crazy Horse

Vysvětluje, že po občanské válce upadlo asi devadesát procent obyvatel do chudoby, ale asi deset procent mělo obrovské peníze z ilegální činnosti, prodeje zbraní, a z toho, co za války nakradli. „Z těchto lidí se generovala místní mafie, a ta žila životem, ke kterému patřily i noční podniky,“ říká Pavel. Byl například u zátahů v nevěstincích nazvaných Crazy Horse.

„Byly tam, pravděpodobně proti své vůli, drženy ženy z Rumunska, Bulharska, Srbska, Ukrajiny či Moldávie. Některým bylo teprve čtrnáct let. Byl jsem v jednotce, která uzavřela objekt, aby nikdo nemohl ven. Měli jsme kulomety, abychom byli schopni odrazit případnou palbu. Dělo se to nad ránem. Dovnitř už pak vnikli kolegové ze specializovaných jednotek. Vyváděli spoutané lidi, kteří se snažili klást odpor. Pak šly i ty ženy,“ popisuje pamětník.

Ženy byly odvezeny do hotelu v Prijedoru, kde čekaly na zajištění dokladů a převoz do Sarajeva. Odtamtud byly rozváženy do svých zemí. Pracovníci mezinárodních organizací také zjišťovali, zda odjely z domovů dobrovolně, jestli byly pod vlivem drog a podobně. „Hotel jsme hlídali. Asi dvakrát na nás byla vedena palba. Docházely také anonymní výhrůžky, že tam všichni vybuchneme. Mafiánským gangům, které vedle pašování zbraní obchodovaly s lidmi, vadilo, že nemohou provozovat svůj byznys a utíkají jim peníze,“ vysvětluje.

Nenávist srbských vojáků

V letech 2002 až 2006 jezdil v rámci mezinárodní mírové operace KFOR na mise do Kosova. Spadal pod českou základnu Šajkovac v severovýchodní oblasti. „Jedním z hlavních úkolů bylo hlídkování na administrativní hranici mezi Kosovem a Srbskem. Docházelo tam k častým průnikům vojáků různých militantních skupin ze Srbska, které páchaly zlo na místním obyvatelstvu. Také místní pronikali na území Srbska, kde třeba ilegálně káceli stromy a odtahovali je do Kosova. V Kosovu byly malinké srbské oblasti nebo usedlosti, které byly atakovány. Velmi těžké to měly smíšené rodiny. Napětí tam bylo obrovské,“ přibližuje situaci v Kosovu na počátku nultých let.

Vysvětluje, že oproti Bosně nebylo v Kosovu zdaleka tak velké nebezpečí z minových polí a také mezi lidmi bylo méně zbraní. „Lidé si tam ale dělali spoustu podlostí a ubližovali si, jak mohli.“ Nepříjemné má vzpomínky na vojáky srbské armády, se kterými se potkávali. „K nám se chovali dobře a vstřícně, ale z některých z nich přímo cákala nenávist vůči Albáncům. Říkali, že země je jejich, a že by se tam nejraději vrátili a všechny ubodali. Nechápou prý, proč je hlídáme, když to jsou muslimská prasata, která by se měla spálit,“ popisuje. V Kosovu ho překvapil obrovský nepořádek. „Lidé tam žili na smetišti a nevadilo jim to. Co jim odpadlo od ruky, zůstalo ležet na zemi. V Bosně jsem se s tím nesetkal.“

Raketové útoky v Afghánistánu

V Afghánistánu, kam odjel v roce 2008, přišel do styku s místními obyvateli minimálně. Působil na základně v oblasti Logar asi osmdesát kilometrů jižně od Kábulu. Jejich hlavním úkolem bylo chránit a doprovázet na cestách členy Provinčního rekonstrukčního týmu, kteří se ve válkami rozvrácené zemi snažili pomoci nastartovat normální život a malé podnikání v zemědělství či stavitelství. „V českém týmu byla například odbornice na včelstva, která pomáhala tamním lidem obnovit chov včel,“ říká.

Na rozdíl od misí v Bosně a Hercegovině a v Kosovu, kdy cítil podporu a vděčnost obyvatel, v Afghánistánu nic takového nepoznal. „Nesetkal jsem se se sebemenším náznakem kladného přijetí našeho působení. Spíše naopak. My vojáci jsme byli hlavně terč,“ říká. Jedním z výsledků práce rekonstrukčního týmu bylo v té době zbudování školy pro mladé afghánské dívky. „Toto učiliště asi měsíc nebo dva po dokončení vyletělo do vzduchu. Ministryně pro ženské záležitosti, se kterou jsem se také setkal, vyletěla do vzduchu asi čtrnáct dnů po zničení budovy,“ vypráví.

Základna, kterou Češi sdíleli s Američany, byla pravidelně ostřelována z okolních kopců raketami. „Nevíme přesně, kdo byli útočníci. Jednou se třeba stalo, že americké letadlo, které nás podporovalo, zaútočilo na místo odpalu raket. Byli jsme ve spojení s pilotem, který tam viděl mrtvé lidi. Když za dvacet minut dorazili na místo, byla tam jen spálená země,“ vypráví. Při jednom z raketových útoků byl velmi těžce zraněn člen jeho týmu, který byl pak transportován do České republiky. V jiných misích přišli vojáci při těchto útocích o život.

Na další misi se už pamětník nepřihlásil. V roce 2020 pracoval na Krajském vojenském velitelství v Ostravě. Věnuje se mimo jiné výcviku a popularizaci armády. Za svou práci získal mnohá ocenění.