praporčík Pavel Pandolarovský

„Dostávali jsme se do situace, v armádě se tomu říká do kontaktu, kdy ta druhá strana, nějaký kombatant, nedokážeme ho určit, po vás vede palbu, aby vás zabil, anebo znemožnil vaši činnost. To se stávalo běžně. Nejvíce rizikové bylo neustálé napadání základem pomocí raket. Základna, kde jsme bydleli, byla čas od času napadána raketami. Byl to rakety 107 milimetrů čínské provenience, které měly jednoduchý mechanismus. A ti lidé je z protějších kopců na nás posílali. Ta raketa k nám letěla čtyři, pět kilometrů. Lidé, kteří nechtěli, abychom tam byli, tak nás čas od času těmi raketami pozdravili.“

„Na administrativní hranici jsme se museli na různých kontrolních bodech setkávat s pravidelnou srbskou armádou. Osvědčila se nám naše obstojná znalost srbštiny. Byli jsme schopni s nimi navázat kontakt. Byli to ale lidé, ze kterých přímo cákala nenávist vůči Albáncům. Vysvětlovali nám, že se cítí ublíženi, že ta země je jejich. V podání některých vojáků to bylo hodně drsné. Říkali, že by se vrátili zpátky do Kosova a všechny Albánce by ubodali. Říkali, že se tam stejně jednou vrátí, až my odejdeme. Tvrdili, že nechápou, proč je hlídáme, když to jsou muslimské prasata, která by se měla spálit. Takto mluvili někteří srbští vojáci.“

„Jednou, bylo to kousíček za Prijedorem, jsem měl hlídku v Land Roveru. Byl jsem velitel, bylo nás šest. A byla po nás z nějakého domu vedena palba, asi s cílem, abychom se přesunuli jinam. Byly to místní mafiánské gangy, kterým naše činnost vadila. Utíkaly jim peníze, protože nemohli provozovat svůj byznys, prostituci, prodej zbraní. Palba byla po nás vedena také dvakrát, když jsme hlídali největší hotel v Prijedoru. Docházely nám anonymy, že tam všichni vybuchneme. Ten hotel jsme hlídali, protože tam byly ubytovány prostitutky z různých zemí po dobu, než se jim udělaly papíry, než se sestavil konvoj, který je odvezl do Sarajeva. Ze Sarajeva byly rozváženy do svých zemí. V tom konvoji do Sarajeva jsem už nejel. Hotel jsme hlídali asi týden, než proběhla veškerá administrativa, než tam dojely mezinárodní organizace, které zjišťovaly, jak se tam dívky dostaly, zda dobrovolně, násilně, pod vlivem drog a podobě. Tyto ženy i děti, protože byly ve věkovém rozmezí 14 až 40 let, v tom hotelu bydlely.“

„Nedokázal jsem poznat rozdíl mezi Bosňákem, Srbem, etnickým Chorvatem. Byly enklávy, kde žilo více těch nebo těch. Chránili jsme celé úseky, aby ti lidé opět nevzali do ruky granát, kámen, sekeru, jakoukoliv zbraň a nezaútočili na ty ostatní. Bohužel k tomu i v tom roce 1998 nebo 1999 docházelo, ale už ne na široké frontě s tisíci mrtvými. Byly atentáty, výbuchy na určité členy politických frakcích a hnutí. Ve vesnicích docházelo k napadání souseda sousedem kvůli malicherným sporům, které měly podtext v tom, že on byl Chorvat, on Srb a podobně. Docházelo ke znehodnocování památek, mešit, kostelů.“