The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdenka Pančochová (* 1944)

• narodila se 17. června 1944 ve Zlíně jako nejmladší ze čtyř sourozenců v rodině stavebního inženýra

• dětství prožila střídavě v Praze a v Uherském Brodě, rodinu silně zasáhl komunistický režim po roce 1948

• starší sestry Blanka a Milena i bratr Jaroslav byli postiženi politickými restrikcemi kvůli původu rodiny

• navzdory vynikajícím studijním výsledkům bylo pamětnici kvůli jejímu politickému původu znemožněno studium vysněných oborů

• vystudovala učitelství pro první stupeň a ruštinu, později si dálkově doplnila aprobaci z češtiny a státní zkoušku z angličtiny

• učitelskou kariéru zahájila v roce 1963 v Újezdu u Valašských Klobouk, po roce přešla učit do Luhačovic

• v roce 1973 se provdala za kolegu Jaroslava Pančochu, s nímž měla dva syny

• po roce 1989 se stala členkou Občanského fóra a následně deset let ředitelkou školy v Luhačovicích

• v roce 2001 odešla z funkce kvůli péči o stárnoucího otce, dále zůstala pedagogicky činná

• i v důchodu aktivně pomáhala ve farnosti, tvořila kroniku a doučovala děti, život naplňovala pomocí druhým

• v době natáčení, v červnu 2025, žila se svým manželem v Luhačovicích

Zdenka Pančochová prožila život ovlivněný historickými zvraty – od znárodnění rodinné stavební firmy komunistickým režimem přes omezení vzdělávacích příležitostí až po významné pedagogické působení v Luhačovicích. Navzdory překážkám vystudovala učitelství, po roce osmdesát devět vedla školu a aktivně se podílela na komunitním životě. Její příběh je obrazem odolnosti, touhy po vzdělání, víry v hodnoty a smysluplného života. 

Poslední ze čtyř sourozenců

Ve Zlíně se  jako poslední ze čtyř sourozenců rodičům inženýrovi Jaroslavu Rennerovi a Kláře, rozené Ptáčkové, 17. června 1944 narodila dcera Zdenka. Otec pocházel z rodiny uherskobrodského advokáta, který byl zároveň dvacet let starostou města. Rodina se věnovala advokacii. Otec odešel v sedmnácti letech, po studiích na reálném gymnáziu, do Prahy studovat na techniku. Jako jediný se nevěnoval advokacii, stal se z něho stavitel. Později vzpomínal na slavný příjezd T. G. Masaryka do Prahy. Jako zaměstnanec zůstal pracovat nějaký čas v Praze. Toto období bylo pro otce pamětnice důležité, protože potkal svoji budoucí ženu Kláru Ptáčkovou. 

Klářin otec byl generál ve výslužbě. Vojenské povinnosti a řemeslo ho zavedly až do Vídně, kde se maminka pamětnice narodila. Uměla velmi dobře německy, což pro ni bylo během druhé světové války velmi dobré. „Myslím si, že to byla veliká láska,“ vypráví pamětnice, „vzali se v roce třicet a nějakou dobu žili v Praze.“

Otec Jaroslav získal v pražském zaměstnání kvalifikaci pro civilní inženýrství, které ho opravňovalo stavět veřejné budovy a silnice. Po několika letech se v roce 1932 vrátil s rodinou do Uherského Brodu. Jeho kvalifikace byla pro něj výhodou pro založení firmy. První zakázkou byla stavba silnice na Starý Hrozenkov. K práci přistupoval velmi inovativně, lom na kámen otevřel v blízkosti stavby – žádné převážení lidí a materiálu. Dělníky najímal z místních. Začátky byly velmi náročné, ale postupně si jeho stavební firma získala dobré jméno. V Uherském Brodě postavil dva domy, jeden na bydlení a druhý pro kanceláře. Matka převzala ve firmě účetnictví. Rodina se snažila neupadat do dluhů, brát si jen minimum úvěrů a co nejvíce využívat vlastní síly. I za války měla firma zakázky. Mnohé z nich domlouvala díky své znalosti němčiny také maminka. V polovině čtyřicátých let postavil otec v Luhačovicích pro rodinu tři letní domky. V roce 1935 pro své rodiče, pro svoji sestru a nakonec také pro svou rodinu. Zde trávili letní prázdniny a volné chvíle. Koncem války byla spousta škod, spousta poničených mostů a cest. Firma měla hodně práce. 

Studebaker

Maminka v pětačtyřicátém roce onemocněla leukemií, léčila se v Uherském Hradišti a poté v Praze. O Zdenku, narozenou v roce čtyřicet čtyři, se často starala její starší sestra. Otec byl velmi schopný statik. „Jak se říká, Pán Bůh přidal na jednom místě a ubral na druhém, a tak byl úžasně nepraktický. Po stránce manuální činnosti – naprosto nepraktický, po stránce postarat se o děti, nějaké vaření – absolutně ne. Navíc v tehdejší době nebylo zvykem, že by se muži starali o malé děti. Ne,“ vzpomíná Zdenka Pančochová. 

Zdenka a bratr žili v Praze u maminčina otce, sestry studovaly na uherskobrodském gymnáziu a žily s otcem. Maminka měla dobrý vztah se svým mladším bratrem, který jako mladý odešel do Ameriky. Po válce jí poslal osobní automobil Studebaker, který se stal majetkem dětí. „Byla to vždycky velká senzace, když jsme do toho všichni nasedli, protože to bylo velké auto, teď je těch aut spousta, ale tehdy to nebylo. Takže když jsme někde zastavili, tak se vždycky nahrnula spousta lidí,“ vzpomíná Zdenka Pančochová. „No ale v roce padesát pět to musel otec prodat, protože to v podstatě bylo neudržitelné v souvislosti se zabavením majetku a s neustálými útoky na něho.“

Už vám tu nic nepatří

Krátce po matčině smrti, po pětadvacátém únoru 1948, otci komunistický režim zabavil firmu. Přišel do kanceláře a bylo mu jeho zaměstnanci řečeno, že mu to tam již nepatří. Přišel o veškeré vybavení, stroje, parní válec a další majetek v hodnotě třicet čtyři milionů tehdejších korun. Roky na otce potom soudruzi tlačili kvůli údajným dluhům, zmiňovaným jako milionářská daň. Přesto, že mu vzali všechny prostředky, věděli, že má ještě domy. Jeho auto, tatru, mu zabavil soudruh do svého osobního vlastnictví pod pohrůžkou zabavení i studebakeru, který však patřil dětem. Neustálé upomínky a obtěžování trvaly od roku čtyřicet osm až do konce šedesátých let. Nakonec byl otec donucen prodat dům v Uherském Brodě, kde rodina bydlela, dalšímu soudruhovi z Uherského Brodu. Polovinu domu, která patřila otci, musel dát jako splátku „dluhu“. Druhou polovinu, která patřila dětem jako dědictví po matce, prodal novému majiteli za osmdesát tisíc tehdejších korun. Díky tomu se rodina v roce 1960 přestěhovala natrvalo do letního domu v Luhačovicích. Když se stěhovali, v domě bydleli dvojí nájemníci, kteří se díky těmto transakcím odstěhovali. Zdenka, v tu dobu již sama doma (sourozenci žili v Praze a v Ostravě), musela v domácnosti pomáhat s veškerou těžkou prací.

Statik

Po znárodnění se otec živil jako statik. Pracoval v Pozemních stavbách. Byl uznávaným odborníkem, což mu částečně pomohlo, i když finanční situace rodiny byla napjatá a hodně se šetřilo. Pracoval do svých pětašedesáti let, protože léta jeho podnikání mu nebyla uznána pro výpočet důchodu, a až po devadesátce se přestal bát, že mu důchod seberou. V jistém smyslu, jak říkal, se mu prý ulevilo, když ztratil zodpovědnost za řízení firmy, a po smrti své manželky neměl oporu v administrativě. Pracoval do svých pětadevadesáti let. „Jeho zachránila ta jeho statika,“ vzpomíná Zdenka Pančochová. „Protože já říkám, že jeho největší láska byla ta statika.“

Překážky ve studiu

Nový politický režim ovlivnil život pamětnice i jejích sourozenců. Starší sestra Blanka maturovala bez politických problémů, ale s mladší sestrou Milenou už to bylo složité. Ač studovala na gymnáziu celou dobu s vyznamenáním, byla před maturitou ze studia z politických důvodů souvisejících s otcovým postavením vyloučena. Zpráva ji šokovala. Nakonec se jí, snad díky starým známostem, podařilo do školy vrátit a za další rok odmaturovala. Vyloučení ze školy, jak vypráví pamětnice, postihlo i dalších osm studentů gymnázia. Obě sestry poté odešly do Prahy, staraly se o starého dědečka a tetu, ale žádné další vysokoškolské studium už jim nebylo povoleno. Bratr na gymnázium nebyl přijat, a snažil se tedy dostat na stavební průmyslovku. Z politických důvodů se na ni nedostal přímo, ale přes dřevařský obor v Bystřici pod Hostýnem, na školu, kde nebyla plná kapacita. Chtěl dále studovat stavařinu na vysoké škole, ale nebylo mu to umožněno. Nakonec ji vystudoval dálkově, už jako zaměstnaný. Živil se jako statik v Ostravě.

Oblíbená učitelka

Zdenka, ačkoliv odmaturovala v roce 1962 s vyznamenáním na uherskobrodském gymnáziu a chtěla studovat jazyky nebo filozofii, dostala posudek, že pro další studium nemá předpoklady. Pamětnice se domnívá, že posudek pocházel z Luhačovic a že politické důvody zamezily studiu jí i její kamarádce, která chtěla jít na medicínu. Nakonec se Zdenka dostala na pedagogický institut v tehdejším Gottwaldově, kde studovala učitelství pro první stupeň s ruštinou. Byla ráda, že může studovat. Později si dálkově doplnila češtinu na pedagogické fakultě v Brně, kam jezdila tři roky. V roce 1990 si k aprobacím dodělala státní zkoušku z angličtiny. Z angličtiny maturovala v roce 1962 jako první na škole.

Jako učitelka začínala na umístěnku v Újezdu u Valašských Klobouk s pátou třídou. Po roce se mohla přesunout do luhačovické základní školy, kde začala učit ruštinu a později češtinu na druhém stupni. Tady se seznámila i se svým budoucím manželem Jaroslavem Pančochou. Nastoupili do stejné školy ve stejný rok. Jejich vztah začal jako kolegiální a kamarádský, vzali se po šesti letech, v roce 1973. Měli dva syny – Jaroslava (1976) a Ondřeje (1978). Zdenka byla na mateřské dovolené čtyři roky. Práce ji bavila a naplňovala a dělala ji poctivě. Cítila se mezi dětmi jako „ryba ve vodě“. Pamětnice nebyla členkou komunistické strany. Pokoušela se chránit své žáky před politickými tlaky režimu – například při psaní povinných posudků, kde se snažila mírnit formulace týkající se náboženství nebo rodičů vyloučených z KSČ, aby nepoškodila jejich šance na další studium. Vzpomíná na incident, kdy se musela nová čítanka, obsahující mimo jiné Kožmínovy či Seifertovy texty, vyřadit a celý náklad byl poslán do stoupy.

Ředitelkou školy

Sametovou revoluci v roce 1989 vnímala jako zásadní zlom. Ve škole došlo ke změně vedení. Zdenka Pančochová byla členkou Občanského fóra. Po roce se přihlásila do konkurzu na místo ředitele. Uspěla a vedla školu deset let. Její manžel jí významně pomáhal s technickými a legislativními záležitostmi, zatímco ona řešila výuku a mezilidské vztahy. Během jejího ředitelování proběhla v letech 1996/1997 přístavba školy, navržená architektem Cahelem. Manžel Jaroslav na stavbu dohlížel. V roce 2001 se pamětnice rozhodla z ředitelské funkce odejít. Hlavním důvodem bylo stáří jejího otce. V únoru 2001 se dožil sta let. Chtěla být otci nablízku, pečovat o něj a také zajistit klidné předání funkce ředitelky školy. Otec se dožil stovky s perfektně fungující hlavou a v dobré fyzické kondici. Po roce 1989 ožil, sledoval společenské dění a setkal se s Václavem Havlem či Petrem Pithartem. Zemřel v červenci 2001, krátce po jejím odchodu z funkce. Pamětnice ještě několik let zůstala ve škole, nejprve s plným úvazkem a později se sníženým.

V životě je pro Zdenku Pančochovou nejdůležitější pocit, že ji někdo potřebuje, že pro někoho může něco udělat a pomoci. I ve stáří je pro ni radostné být součástí společenství. Zapojila se aktivně do práce v luhačovické farnosti. Podílí se na tvorbě farních listů a kroniky. Obohacovalo ji také doučování dětí. Váží si možnosti být aktivní a užívat si přítomnosti v živé komunitě. V době natáčení, v květnu 2025, žila se svým mužem v Luhačovicích.