Mgr. Zdenka Pančochová

* 1944

  • „Studovala jsem celkem dobře, bych řekla. No a přišel maturitní rok, přišla maturita. Zajímavé bylo, že v tom roce, to bylo v roce šedesát dva, první rok byly povolené maturity z cizího jazyka jiného než ruština, samozřejmě. Čili byla čeština, ruština, matematika a ten volitelný předmět mohl být první rok, po celé dlouhé době, ten západní jazyk. No a já jsem jako, vlastně my jsme se začali učit angličtinu, nebo němčinu až ve druhém ročníku. Doposud byla jenom ta ruština a ten cizí jazyk byl až v tom druhém ročníku gymnázia. Tak já jsem měla tedy angličtinu. Angličtina mě velice bavila, byla to taková moje láska, už tehdy. Tak já jsem se přihlásila k té maturitě, takže jsem maturovala jako první po těch letech a jako jediná z té angličtiny. Ještě dvě holky maturovaly z němčiny. Tak to byla trošku taková senzace, ta maturita z té angličtiny. Nicméně dostala jsem za jedna. Odmaturovala jsem, jak se říká, za čtyři. To znamená na samé jedničky. No tak fajn, maturita byla. Načež jsem dostala posudek, že nemám předpoklady pro další studium...“

  • „Oni spolu byli sedmnáct let, v tom manželství, protože brali se v říjnu třicet a ona na začátku toho roku 48 zemřela. Vybudovali firmu, přivedli na svět čtyři děti a on se potom znovu oženil, ale do konce svého života ji nesmírně miloval. A pro mě, když jsem ty dopisy četla, tak samozřejmě mě to dojalo, ale na druhou stranu mně to velice dodalo takovou radost, že vlastně jsem dítě rodičů, kteří se úžasně milovali. Velice mě to jako by posílilo. Jisté je, že já už jsem byla takový ten poškrabek, a je otázka, nakolik třeba, kdybych se nenarodila, třeba by to ona přežila, to je jedno. To je jedno. Přesto vím, že mně zřejmě dala do života schopnost optimistického náhledu, a je to obdivuhodné, protože vlastně já jsem měla tři a půl roku, když ona zemřela. Ale přesto, asi mě měla ráda, asi prostě byla šťastná za každé to dítě naše, nebo za každé to dítě její. Vysvětluji si to tak, že opravdu můj životní optimismus asi pochází možná od ní, možná od nich obou, nevím. Takže tak to dopadlo. A teď si představte, že bylo osmého února, maminka po smrti, čtyři děcka, firma, dobře, firma ještě jela. Přišel pětadvacátý únor a všechno mu zabavili. Já jsem hledala nějaké dokumenty, tak on má všechno – už dnes nemá, všechno sepsané, všechno vyčíslené, kolik toho bylo. Jemu se podařilo vybavit firmu na velmi slušné úrovni, parní válec a já nevím co všechno. Takže toto všechno prostě zabavili. Včera jsem se tam dočetla, že aktiva té firmy v době, kdy to zabavili, byla třicet čtyři milionů, což v tehdejší době byly obrovské peníze. No, a tak říkal, že přišel do té kanceláře, po tom pětadvacátém únoru, a řekli mu, že jako už mu to tam nepatří.“

  • „Já právě, když nad tím uvažuji, tak si říkám, byli označováni, stejně tak manželovi rodiče, jako nepřátelé lidu, dělnické třídy, a při tom tito lidé skutečně od píky všechno museli dělat vlastníma rukama a u nás – dobře, byl postavený dům, ale nikdy jsme nežili v nějakém luxusu, protože všecko, co bylo, se dávalo do té firmy. Maminčino věno všechno, všechno prostě šlo do firmy. Prostě takto to bylo v tom začátku. V roce třicet devět, na podzim, se jim narodilo třetí dítě, vytoužený syn, což pro otce musela být úžasná věc, maminka samozřejmě byla taky nadšená, protože se narodil pokračovatel firmy. Byl to rok třicet devět, byla válka. Člověk si myslí, nebo alespoň já jsem si vždycky myslela, že během té války, že ten život úplně přestal. A pak začnete uvažovat. Zjistíte, že se točily filmy, kultura byla a taky, že se třeba narodilo velké množství dětí. Takže ten život skutečně asi pokračoval a právě, jak jsem říkala, že maminka uměla dobře německy, že prostě to byl její druhý mateřský jazyk, takže byla schopná určité ty zakázky domluvit.“

  • Full recordings
  • 1

    Luhačovice, 28.05.2025

    (audio)
    duration: 02:04:32
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pocit, že tě někdo potřebuje, je pro mě nejdůležitější

Zdenka, 1957
Zdenka, 1957
photo: archiv pamětnice

Zdenka Pančochová se narodila 17. června 1944 ve Zlíně jako nejmladší ze čtyř dětí. Vyrůstala v rodině stavebního inženýra Jaroslava Rennera, který přišel během komunistického převratu v roce 1948 o svoji firmu. Zdenčino studium bylo silně ovlivněno politickým režimem – i přes výborné výsledky měla omezené možnosti dalšího vzdělání. Nakonec vystudovala učitelství, ruštinu a později i češtinu a angličtinu, které celý život vyučovala. Pracovala nejprve v Újezdu u Valašských Kloubouk, poté většinu kariéry v Luhačovicích, kde se také seznámila se svým manželem Jaroslavem. Po roce 1989 se stala ředitelkou školy a vedla ji deset let. Během jejího působení došlo k významné přístavbě školy. Z funkce odešla roku 2001, aby mohla pečovat o stárnoucího otce, který se dožil sta let. I po odchodu z vedení školy zůstala aktivní ve výuce a účastnila se komunitního života. V důchodu se věnuje farní práci, doučování dětí a je vděčná, že může být užitečná druhým. V době natáčení (červen 2025) žila se svým manželem v Luhačovicích.