Mgr. Zdenka Pančochová

„Oni spolu byli sedmnáct let, v tom manželství, protože brali se v říjnu třicet a ona na začátku toho roku 48 zemřela. Vybudovali firmu, přivedli na svět čtyři děti a on se potom znovu oženil, ale do konce svého života ji nesmírně miloval. A pro mě, když jsem ty dopisy četla, tak samozřejmě mě to dojalo, ale na druhou stranu mně to velice dodalo takovou radost, že vlastně jsem dítě rodičů, kteří se úžasně milovali. Velice mě to jako by posílilo. Jisté je, že já už jsem byla takový ten poškrabek, a je otázka, nakolik třeba, kdybych se nenarodila, třeba by to ona přežila, to je jedno. To je jedno. Přesto vím, že mně zřejmě dala do života schopnost optimistického náhledu, a je to obdivuhodné, protože vlastně já jsem měla tři a půl roku, když ona zemřela. Ale přesto, asi mě měla ráda, asi prostě byla šťastná za každé to dítě naše, nebo za každé to dítě její. Vysvětluji si to tak, že opravdu můj životní optimismus asi pochází možná od ní, možná od nich obou, nevím. Takže tak to dopadlo. A teď si představte, že bylo osmého února, maminka po smrti, čtyři děcka, firma, dobře, firma ještě jela. Přišel pětadvacátý únor a všechno mu zabavili. Já jsem hledala nějaké dokumenty, tak on má všechno – už dnes nemá, všechno sepsané, všechno vyčíslené, kolik toho bylo. Jemu se podařilo vybavit firmu na velmi slušné úrovni, parní válec a já nevím co všechno. Takže toto všechno prostě zabavili. Včera jsem se tam dočetla, že aktiva té firmy v době, kdy to zabavili, byla třicet čtyři milionů, což v tehdejší době byly obrovské peníze. No, a tak říkal, že přišel do té kanceláře, po tom pětadvacátém únoru, a řekli mu, že jako už mu to tam nepatří.“

„Já právě, když nad tím uvažuji, tak si říkám, byli označováni, stejně tak manželovi rodiče, jako nepřátelé lidu, dělnické třídy, a při tom tito lidé skutečně od píky všechno museli dělat vlastníma rukama a u nás – dobře, byl postavený dům, ale nikdy jsme nežili v nějakém luxusu, protože všecko, co bylo, se dávalo do té firmy. Maminčino věno všechno, všechno prostě šlo do firmy. Prostě takto to bylo v tom začátku. V roce třicet devět, na podzim, se jim narodilo třetí dítě, vytoužený syn, což pro otce musela být úžasná věc, maminka samozřejmě byla taky nadšená, protože se narodil pokračovatel firmy. Byl to rok třicet devět, byla válka. Člověk si myslí, nebo alespoň já jsem si vždycky myslela, že během té války, že ten život úplně přestal. A pak začnete uvažovat. Zjistíte, že se točily filmy, kultura byla a taky, že se třeba narodilo velké množství dětí. Takže ten život skutečně asi pokračoval a právě, jak jsem říkala, že maminka uměla dobře německy, že prostě to byl její druhý mateřský jazyk, takže byla schopná určité ty zakázky domluvit.“