The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michaela Othmani (* 1967)

Vyšla před chatu a z mlhy se vyřítili policajti v helmách

  • Michaela Othmani se narodila 28. prosince 1967

  • žila do svých osmi let v Chlumci nad Cidlinou

  • později se rodiče přestěhovali do Prahy

  • otec byl rocker a Michaela jezdila na koncerty od svých čtrnácti let

  • maturovala na střední škole spojů a po ní nastoupila na poštu na Liberecko

  • v roce 1987 si vzala za muže Leoše Mayera, který dělal v mechanické dílně na libereckém vlakovém nádraží s disidentem Jiřím Fajmonem

  • v únoru 1988 podepsali manželé Mayerovi v bytě u Petra Uhla a Anny Šabatové Chartu 77

  • od srpna 1988 se účastnili protitotalitních demonstrací

  • zažili policejní zásah ve Všetatech proti lidem, kteří přijeli v lednu 1989 uctít památku Jana Palacha

  • vícekrát je zatkla Státní bezpečnost a uvěznila je v cele předběžného zadržení

  • během sametové revoluce byli Mayerovi v Liberci

  • měli dvě děti, později se rozvedli

  • Michaela se vdala podruhé, znovu se rozvedla

  • v roce 2021 žila ve Frýdlantě v Čechách se třetím manželem

Při prohlídce v liberecké věznici musela dělat nahá dřepy. Estébáci ji vysazovali z autobusu za městy v odlehlých polích. Na cestě k hrobu Jana Palacha s ní policajti praštili na kapotu svého auta, na stanici Veřejné bezpečnosti jí roztrhli korále. Jedenadvacetiletá Michaela Othmani zůstávala ale dál věrná myšlenkám Charty 77, kterou podepsala v únoru 1988, a stala se tak jednou z nejmladších signatářek.

„Estébáci mi říkala: ‚Kdy už konečně budete mít dítě, abychom od vás měli pokoj?‘“ vzpomíná. Před 28. říjnem 1989, kdy na pražském Václavském náměstí proběhla mnohatisícová manifestace za svobodu a demokracii, už byla pamětnice v jiném stavu. Aby do Prahy nemohla, estébáci ji předem zatkli a dali do cely předběžného zadržení – v policejním slangu označované jako cépézetka.

„Říkala jsem jim, že jsem těhotná a že mám hlad. Chtěli mně ohřát svoje mražené jídlo, už ani nevím, jestli jsem si ho od nich vzala,“ říká pamětnice. „Ale jinak to bylo v cépézetce vždycky hrozné. Nejhůř jsem snášela osobní prohlídky.“

Táta byl rocker, dcera punkerka a metalistka

Michaela Othmani se narodila 28. prosince 1967 v Chlumci nad Cidlinou, rodina se později přestěhovala k Dobříši a pak do Prahy. Tatínek, narozený v roce 1946, byl rocker, o dva roky starší maminka dceru mírnila, když se vydala v otcových stopách. „Říkala mi, abych doma muziku ztlumila. Na koncerty jsem jezdila od svých čtrnácti patnácti let, bavil mě rock, metal i punk,“ prozrazuje. „Chodili jsme v roztrhaných džínách a v džísce. Čím víc děr, tím lepší. Za kapelami jsme jezdili po Praze a okolí.“

Michaela se po základní škole vydala na střední učiliště spojů, kde v roce 1986 maturovala. To ji předurčilo k práci na poště. Ještě během jejího studia se rodiče přestěhovali do Liberce, kde tatínek dostal jako tramvaják služební byt. Michaela žila nějakou dobu v Praze sama a svobodu si náležitě užívala.

Chartu 77 podepsali u Anny Šabatové v kuchyni

Po maturitě šla za rodiči do Liberce a na taneční zábavě, kde hrála skupina Autobus, se seznámila se svým prvním manželem Leošem Mayerem. Jako začínající poštmistrová vystřídala řadu pošt na Liberecku, kde zaskakovala za kolegyně a kolegy v době, kdy onemocněli nebo si vybírali dovolenou. 

Leoš Mayer pracoval v mechanické dílně na libereckém nádraží s Jiřím Fajmonem, signatářem Charty 77 a věřícím člověkem s kontakty na disidenty i na církevní kruhy. „Jirka nás hodně ovlivnil. Dal nám i Bibli. V únoru 1988 jsme podepsali Chartu 77 v Praze v bytě u Petra Uhla a Anny Šabatové,“ uvádí pamětnice. „Měli velikou rodinu, byl tam chaos, ale hezká atmosféra. Pamatuju si, jak Anička vařila ve dvou velkých hrncích.“

Michaela Othmani  přiznává, že ve dvaceti letech byla naivní a hrnula se do všeho, čemu uvěřila. „Charta mi dávala smysl a cítila jsem, že se nechci podílet na tom, jakým směrem jde náš stát,“ podotýká. „Byla jsem neohrožená a nebála jsem se, protože jsme s manželem neměli děti.“

Ředitel se jí zastal před estébáky

Po podpisu Charty 77 přijeli pro oba manžele estébáci. Michaela Othmani označuje svůj první výslech jako seznamovací. Ptali se jí třeba: „Víte, proč tu jste?“ Ještě estébákům odpovídala, zatímco při druhém výslechu už mlčela. Od zkušených disidentů věděla, že nemá vůbec vypovídat a ani podepisovat protokol. Estébáci se jí vyptávali na letáky rozmnožované v bytě Mayerových na cyklostylu. „Asi nám ho zabavili,“ domnívá se pamětnice. „Z pošty mě ale nevyhodili, její ředitel v okrese Liberec Josef Pohlreich se za mě hodně přimlouval, ačkoliv měl kvůli tomu problémy.“

Michaela Othmani se zapojila do akcí Nezávislého mírového sdružení. „Dělali třeba koncerty,“ uvádí pamětnice. „Naše akce jsme plánovali na lesních brigádách v Jizerkách. Vedli jsme třeba kampaň, aby se u nás neprodávaly militantní hračky.“

Pustili ji a hned zase zatkli

Od podpisu Charty 77 v únoru 1988 do sametové revoluce v listopadu 1989 uvěznila Státní bezpečnost pamětnici několikrát v cele předběžného zadržení. Strávila tam pokaždé celých 48 hodin, povolených zákonem.

„Poprvé mě sebrali ráno za pobuřování v našem bytě v Liberci. Odvezli mě do liberecké věznice, při osobní prohlídce jsem se musela svléknout donaha a dělat dřepy,“ tvrdí. „Pak mě z Liberce převezli do Jablonce, kde mě čekala stejná prohlídka. Ptala jsem se jich, proč na ni musím znovu. Tvrdili mi, že je to nařízení. Po osmačtyřiceti hodinách mě pustili a nechali mě nastoupit do autobusu do Liberce. Sledovali mě ale autem, v Proseči autobus zastavili, sebrali mě a zavřeli na dalších osmačtyřicet hodin. Aspoň že už bez prohlídky...“

Ačkoliv pracovala Michaela Othmani na poště, kterou komunistický režim považoval za důležitý úřad, mohla tam zůstat i jako disidentka. „Na poště mě nechali. Dělala jsem třeba úplně sama na vesnické poště, která musela zůstat celý den zavřená, protože mě odvezli na celý den na výslech,“ vzpomíná. „Přesto za mnou pan Pohlreich stál a asi byl dost vysoko na to, aby ho poslechli. Když jsem chtěla z pošty sama odejít do divadla, kde bych byla kostymérkou, přesvědčil mě, ať zůstanu. Přitom jsem mu říkala, že budu mít se Státní bezpečností pořád problémy.“ 

Po nějaké době estébáci přestali „zavírat“ venkovské pošty, kde pamětnice pracovala. Přijeli s psacím strojem, udělali rychlý výslech, mladá poštmistrová jim řekla tradiční: „Odmítám vypovídat, nic nepodepíšu“ a zase odjeli.

Obyčejní policajti se ptali: Chcete zmrzlinu?

V celách předběžného zadržení však Michaela Othmani nezažívala jen ošklivé chvíle. „Obyčejní policajti na mě byli hodní, ptali se, co mně mají donést za jídlo a jestli nechci zmrzlinu,“ dodává. „Na malé cele jen s dírou do země jako se záchodem a postelí jsem ale měla strašné pocity. Ale zase jsem si připadala jako hrdinka.“

Estébáci zatkli jejího manžela a ji před manifestacemi proti totalitě, které proběhly v Praze 21. srpna a 28. října 1988. Šlo o dny, kdy si demonstranti připomínali dvacáté výročí okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy a šedesáté výročí založení samostatného Československa. StB chtěla zamezit co nejvíce lidem v účasti na manifestacích a v případě pamětnice a jejího tehdejšího muže Leoše Mayera neudělala výjimku.

V lednu 1989 popudily komunistický režim demonstrace během takzvaného Palachova týdne. Na Václavském náměstí na ně přicházely od neděle 15. ledna do čtvrtka 19. ledna tisíce lidí, navzdory bezohledným zásahům příslušníků Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.

Pamětnice a její manžel do Prahy nejezdili, vyrazili však 21. ledna 1989 k hrobu Jana Palacha do jeho rodných Všetat. S dalšími stovkami odpůrců totality se pokoušeli uctít památku studenta filozofické fakulty, který se 16. ledna 1969 upálil na protest proti okupaci ČSSR Sovětským svazem.

Vrhli se na každého, kdo vystoupil z vlaku

„Do Všetat jsme přijeli s manželem vlakem a všude bylo plno policajtů. Ušli jsme jen pár kroků, chytili mě vzadu za vlasy a mlátili se mnou o auto. Sbírali každého, kdo vystoupil z vlaku,“ prozrazuje Michaela Othmani. „Měla jsem s sebou pletení. Začali házet s mojí taškou. Říkala jsem jim: ‚Vždyť mně utečou oka. Nechte mi to pletení.‘ Řvali na mě, že nemám co plíst, a celé mi to rozbili. Měla jsem taky svačinku ve skleničce a rozmlátili ji. Jedla jsem tehdy makrobiotiku. Pak nás sebrali a odvezli do nějaké místnosti, kde nás drželi. Ve Všetatech mi policajti roztrhli při výslechu korále. Točili mě na kamery, ale moc si nepamatuju, co se přesně dělo, jen záblesky. Vytěsnila jsem špatné věci. Ale zraněná jsem nebyla.“

Ve Všetatech zřídila Státní bezpečnost jakousi tragikomickou „cestovní kancelář“. Jedenadvacátého ledna 1989 vypravila ze středočeského městečka několik autobusů se zadrženými lidmi a rozvážela je po Čechách. „Vysazovali nás různě uprostřed polí. Vždycky jednoho člověka,“ upřesňuje pamětnice. „Byli jsme tam s manželem. Rvali mě z autobusu ven a jeho drželi v sedačce, že nevystoupí, že vysadí jenom mě. Ale celý autobus se proti nim postavil a nakonec od toho upustili. Ve Skřivanech u Nového Bydžova nás vyhodili ven nakonec oba.“

Oběť Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 u Národního muzea polil a zapálil hořlavinou, považuje pamětnice za zoufalý čin. „Člověk něco takového udělá, když se snaží žít v pravdě a neví už kudy kam. Na jednu stranu je to hrdinství, na druhou strašná škoda,“ upozorňuje.

Policajti vpadli do chatového tábora

Michaela si vzpomíná ještě na jeden výjezd, kdy se odpůrci totality vypravili před jednou pouliční demonstrací do chatového tábora ve Lbíně u Litoměřic. „Bylo ponuré počasí a docela zima. Začali jsme topit ve velké chatě, vyšla jsem ven. Byla mlha a najednou vidím, jak se z ní na nás řítily stovky policajtů s bílými helmami,“ popisuje Michaela Othmani. „Nás bylo asi dvacet a jich strašně moc. Byl to šok. Zase nás posbírali a odvezli do Litoměřic na výslech. Po něm nás naložili do autobusu a vyházeli na různých místech, jako po Všetatech.“

V Nezávislém mírovém sdružení se pamětnice setkala s právničkou Hanou Marvanovou, pozdější poslankyní České národní rady a Sněmovny Parlamentu České republiky.

„Hanka byla hodně pracovitá a hodně inteligentní. Když ji komunisti zavřeli, měla už malé dítě. Dělali jsme protestní akce proti jejímu uvěznění,“ prohlašuje pamětnice. Hanu Marvanovou potrestal soud v březnu 1989 desetiměsíčním žalářem kvůli účasti na demonstraci 21. srpna 1988  a za přípravu demonstrace, jež proběhla 28. října téhož roku.

Dne 10. prosince 1988 odjela Michaela Othmani s manželem do Prahy na povolenou demonstraci ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí. „Bylo hezké vidět tam lidi, o kterých jsme četli v samizdatech,“ říká pamětnice.

Neměla děti, a tak se estébáků nebála

Koncem června vznikla petice Několik vět, jež vyzývala představitele komunistické moci k dialogu s opozicí a k dodržování lidských práv a svobod. Manželé pod ni sháněli podpisy. V srpnu 1989 povolala Československá lidová armáda Leoše Mayera na vojenské cvičení, aby nemohl 21. srpna na demonstraci proti okupaci Československa Sovětským svazem.

„Před listopadem 1989 sílily návštěvy Státní bezpečnosti u mě v práci. Ale neměla jsem děti, a tak jsem se neměla čeho bát,“ poznamenává Michaela Othmani. „Taky nás chtěli vystěhovat z republiky, nabídli nám legální odchod do západního Německa. Nakonec jsme se dohodli, že nepůjdeme, že jim tu radost neuděláme.“

Po revoluci jezdil estébák s rudlíkem

Řízením osudu vyslýchal pamětnici rovněž estébák jménem Mayer. „Říkal mi: ‚My jsme měli takový klid, než jste přišli vy!‘ Choval se ke mně slušně, on byl z těch dvou estébáků vždycky ten hodnej,“ svěřuje se pamětnice. „Po revoluci jezdil v potravinách v Doubí s rudlíkem. Pak jsem ho potkala po letech a dělal vyšetřovatele na policii. Tvrdil, že teď trpí, s jakými hroznými lidmi musí mluvit, že my jsme byli inteligentní.“

Před 17. listopadem 1989, kdy bezohledný zásah bezpečnostních složek proti pokojnému průvodu na Národní třídě rozpoutal sametovou revoluci, odjeli manželé k Novému Bydžovu. Schovali se tam u známých. Hrozilo totiž, že je příslušníci Státní bezpečnosti zatknou, aby se nedostali na povolenou studentskou demonstraci na pražský Albertov. „Do domečku ke známým jsme odjeli o pár dní dřív a estébákům jsme unikli. Na demonstraci do Prahy jsme ale nejeli, byla jsem už těhotná. Rodila jsem v květnu 1990.“

Co se děje? Je revoluce!

O surovém rozehnání demonstrantů na Národní třídě se stovkami zraněných se manželé dozvěděli z rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Říkali si: ‚Klasika, zase jedna potlačená demonstrace.‘ V neděli 19. listopadu se vrátili do Liberce. „Přišla za námi teta, pracovala v divadle, a celá nadšená se ptala: ‚Tak co, co děláte, jak jste se zapojili?‘ My jsme se jí ptali, co se děje. Řekla nám, že je revoluce. Tak jsme ji prošvihli.“

V Praze manželé chyběli, velké demonstrace se ovšem rozbouřily také v Liberci, kde žili. Již ve čtvrtek 23. listopadu 1989 se na náměstí před radnicí sešlo kolem dvaceti tisíc lidí. „Na demonstrace chodil hlavně manžel, já jsem kvůli těhotenství byla opatrnější. Doma jsme ale množili Lidové noviny a další tiskoviny a roznášeli je,“ uvádí pamětnice. „Vybavuji si nadšení, že něco takového můžeme zažívat. Bylo to krásné období. V práci nás svolali na poradu a někdo z vedení pošty říkal: ‚No, ty živly v Praze...‘ Zeptala jsem se ho, jaké živly má na mysli. Odpověděl mi: ‚Vy mlčte, my víme, co jste zač.‘ Ale už to bylo jasné, věděla jsem, že všechno dobře dopadne.“

Po revoluci jim přišli vyndat z podlahy odposlech

Na rozdíl od mnoha jiných chartistů a chartistek se Michaela Othmani po sametové revoluci nezapojila do politiky. „Všechno jsem vypustila, řekla jsem si, že už není potřeba bojovat. Starala jsem se jen o miminko,“ dodává.

Minulost se jí ale připomněla, když po pádu totality někdo zazvonil u dveří bytu. „Policajti si šli pro odposlech. Tušili jsme, že ho doma máme, před listopadem 1989 jsme ho hledali, ale nenašli,“ prohlašuje pamětnice. „Chtěla jsem vědět, kde je, a tak jsem k nám policajty pustila. Krabička s odposlechem byla v rohu místnosti v betonu pod linem a kobercem. Díru do betonu navrtali asi v době, když nás měli na výslechu. Pak jsme se bavili o odposlechu se sousedem. Tvrdil, že přesně ví, kdy nám ho do bytu dali. Kvůli rámusu při vrtání díry do betonu na nás chtěl vlítnout. Říkal: ‚Bál jsem se, že se probouráte až k nám.‘ Kdybych se zabývala tím, co všechno estébáci z našeho bytu slyšeli, bylo by to hodně nepříjemné.“

O sousedovi, který slyšel hloubení díry pro odposlech v jejich bytě, si manželé mysleli, že na ně donáší Státní bezpečnosti. Ale pletli se. Po roce 1989 nicméně zjistili, že s komunistickou tajnou policií spolupracoval jejich kamarád. „Byl hnacím motorem naší skupiny, vymýšlel nejvíc akcí. Zjistili jsme, že byl agentem Státní bezpečnosti. Dokážu to pochopit, měl jako jediný z nás dítě a mohli ho vydírat. To, co Státní bezpečnosti řekl, na nás ale nemělo fatální dopad.“

Nevytrubuje, že podepsala Chartu 77

Manželé si po roce 1989 pořídili i druhé dítě, později se však rozvedli a Michaela se vdala podruhé a nakonec i potřetí. „Teď žiju úplně jiným životem. Současný manžel ví, že jsem Chartu 77 podepsala. Ale jinak to moc nevytrubuju,“ říká. „Na svazek, který na mě vedla Státní bezpečnost, jsem se po revoluci nešla podívat. Ale něco jsem se z něj dozvěděla, když jsem loni požádala ministerstvo vnitra o osvědčení, že jsem účastník třetího odboje. Mně moc nepřipadalo, že jsem dělala nějaký odboj, ale Jirka Fajmon mě přemluvil. Přišly mi materiály, které na mě vedla Státní bezpečnost, a ministerstvo vnitra si je vyžádalo kvůli osvědčení. Hodně věcí ze spisu jsem si ani nepamatovala a některé mě pobavily. Nebylo to nic, co by mi převrátilo život.“

V roce 2021 žila Michaela Othmani ve Frýdlantě v Čechách, kde  pracovala v bance. Kromě syna a dcery se těšila rovněž z tříleté vnučky. Když se zamýšlí nad svým osudem, domnívá se, že by člověk měl jít za svými sny. „Byla jsem vždycky za rebela. Jsem přesvědčená, že každý by měl říkat, co si myslí. Měl by říct svůj názor, aby si lidi rozuměli. Neříct ho je hloupost,“ podotýká. „Stejně jako tvrdit, že něco nechci, když to chci. Mezi lidmi by měla být nějaká pravda a čistota.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Miloslav Lubas)