Rostislav Osička

* 1956

  • „Čtu teď filozofa Blaise Pascala, který je můj idol. Vím o něm od dcery, která studuje filozofii na fakultě. Je v něm něco podobného mně, co je mi blízké, protože já taky uvažuji srdcem, a ne mozkem. Když začnu přemýšlet, tak je to někdy pozdě. Buď mě někdo podrazí a ví, že to není správné, já to tak ale cítím, a stejně to udělám srdcem. A ten Pascal taky – má srdce, cit a vnímání. Třeba Milan Machovec, filozof, kterého mám rád a kterého jsem chtěl navštívit v nemocnici, ale nestihl jsem to, ten napsal: ‚Kam až bych musel jít, kdybych chtěl dojít na konec světa, když je kulatý. Kam až bych musel jít, abych došel na konec svého trápení, když smrt se spojuje v jednom prstenci se životem.‘ V tom je vlastně všechno řečeno. A všichni se pachtí a ženou se dopředu, myslí si, že jsou něco, ale jsou jenom svědomí a vědomí.“

  • „Pak přijeli Rusáci, utkání se konalo, bylo to dobré, byl to sehraný sparring, a pak ti dva borci zmizeli. Ti Rusáci ale za mnou přišli, že ještě nedostali peníze. Vzali si ten šek a šli do banky. Přiběhli asi za hodinu zpátky, bledí, sinalí, zaťaté pěsti, mohli by rukama lámat skály. Ta směnka byla napsaná na 999 tisíc, tedy milion korun, a nebyla krytá. Chtěli po mně, abych jim ty peníze dal. Já jsem říkal své tehdejší ženě – co teď? Prodáme auto, máme favorita, to je za pár korun, něco si půjčíme, něco někde vyhrabeme... Takhle jsem přemýšlel. Byli ubytovaní v hotelu Evropa, kde pořád čekali, co se bude dít, a nechtěli odjet. Nakonec to ale zabalili, zdejchli se a zmizeli a od té doby už jsem je nikdy neviděl a nic o nich neslyšel.“

  • „Jednou jsem byl osloven, když jsem byl v roce 1974 ve Vídni na komunistickém manifestu, kde jsem v Prátru boxoval venku. Zpíval tam i Karel Gott. My jsme tam boxovali, byla tam cimbálová kapela a rozšafní šohaji. Oslovila mě tam jedna slovenská rodina, nějaký pan Jáno Gala. Měli děti, mně bylo osmnáct let, a prý jestli bych tam nezůstal. Viděli, že jsem talentovaný a prý že by se o mě starali a mohl bych tam provozovat profesionální box. Já o tom ale vůbec neuvažoval. Měl jsem doma rodinu, kamarády a nějaké peníze mi vůbec nic neříkaly. Byla to tedy taková nabídka od nich, ale já nechtěl.“

  • „Přišla revoluce a já jsem měl první privátní školu boxu v republice. Hned jsem to rozjel a namotali se na mě takoví dva kovbojové a že by chtěli dělat velké zápasy v Lucerně. Chtěli ode mě pomoct. Abych jim dal know-how a zaštítil to svým jménem, oni na to měli mít prachy. Žádné prachy ale neměli. Jenom si na to hráli. Pozvali sem desítku ruských boxerů včetně olympijského vítěze Janovského. Byli to ale podvodníci. Byli to sice boxeři, ale dělali to za prachy. Byl tedy domluvený sparring. Říkám těm dvěma klukům, jestli na to mají peníze, a prý že mají. Můj kamarád, který měl řeznictví a byl bývalý vzpěrač, mi dal dvě stě tisíc, a to tehdy bylo hodně peněz. Dal jsem jim to bez potvrzení, oni to shrábli, nakoupili si pěkná saka, jezdili si v šest set třináctkách, měli svého řidiče. No, nalítnul jsem jim jako idiot.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.06.2017

    (audio)
    duration: 01:24:47
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 01.12.2021

    (audio)
    duration: 01:47:50
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Kdo chce příliš, nebude v životě nikdy spokojený

1986. "Pěsti ve tmě"
1986. "Pěsti ve tmě"
photo: archiv Pamětníka

Rostislav Osička se narodil 15. října 1956 ve Valticích do zemědělské rodiny a vyrůstal v Moravském Žižkově. Boxovat začal v patnácti letech v Hodoníně a poté ve Skalici v národní lize. Na vojnu už narukoval jako reprezentant do Dukly a začal se boxu věnovat profesionálně. Získal tři bronzové medaile na mistrovství světa armád a bronz z mistrovství Evropy v Kolíně nad Rýnem. Je mistrem ČSSR a trojnásobným mistrem ČR. Během kariéry nastoupil do 305 zápasů a z nich 268 vyhrál. V roce 1981 byl nucen vrcholovou kariéru předčasně ukončit kvůli rvačce, za kterou dostal doživotní distanc, který nakonec snížili na rok a půl. I když poté ještě soutěžil za Uhelné sklady, na vrchol se již nedostal. Čelil existenčním problémům. Pohyboval se v prostředí pražské bohémy, pracoval jako vyhazovač v baru, kaskadér, příležitostný herec, přivydělával si nošením uhlí a trénoval mládež. Po revoluci 1989 založil boxerskou školu a okusil trpké podnikatelské začátky, kdy naletěl podvodníkům. Jeho celoživotní vášní je malování. Maluje, vystavuje i prodává a dodnes trénuje veřejnost i soutěžní oddíl. Ve svém vyprávění popisuje také dopingové praktiky 70. let Němců a Bulharů nebo proč nikdy nechtěl emigrovat.