The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Opočenský (* 1949)

• narodil se 10. dubna 1949 v Chotiněvsi

• otec Jan Opočenský pocházel z volyňské obce Český Boratín

• otec Jan Opočenský nastoupil v roce 1944 k 1. československému armádnímu sboru

• otec Jan Opočenský přišel během bojů druhé světové války k vážnému zranění paží

• v roce 1969 nastoupil Jan Opočenský mladší ke studiu teologie

• jako farář působil ve Strakonicích, Krabčicích, Mělníku a Teplicích

• stal se jedním z administrátorů sboru v Chotiněvsi

• vyšetřovala ho Státní bezpečnost (StB)

• v roce 1978 ho obvinili z demonstrace vsedě na výročí okupace z roku 1968

• v roce 1989 se podílel na ustavení Občanského fóra v Krabčicích

• v roce 2022 žil v Žitenicích u Litoměřic

Faráře za socialismu vyšetřovala speciální církevní odnož Státní bezpečnosti (StB). Jana Opočenského sledovali dlouho. Zvali ho na výslechy nebo ho navštěvovali na faře, nejprve když kázal ve Strakonicích a pak také v Krabčicích na Litoměřicku.

„První návštěva StB přišla po semináři ve Vsetíně, po kterém se nám do farního domu vloudili dva příslušníci. Věděl jsem, že nesmím nic slíbit, nesmím nic podepsat a musím se chovat rezervovaně, což se mi podařilo,“ říká Jan Opočenský.

Návštěvy příslušníků StB nevnímal Jan Opočenský dobře. Snažil se jich neustále zbavit. Psal rozhořčené dopisy synodní radě, ve kterých žádal o ukončení obtěžování jeho osoby a rodiny. Od faráře Lubomíra Miřejovského dostal radu, aby jim vyšel částečně vstříc, že ho pak nechají na pokoji. „Například jsem na něj mimoděk prozradil, že se má stát generálním tajemníkem Křesťanské mírové konference, což oni prý nevěděli. Pak jsem ale estébákům řekl, že za lidmi, o kterých mluvíme, budu muset jít a všechno jim povědět. Aby neměli dojem, že na ně donáším. Po tom to velmi ochladlo a tím jsme skončili,“ říká Jan Opočenský. 

Narození první dcery mu přišly oznámit dvě řádové sestry anglikánky, z nichž jedna pracovala v porodnici. Poté se ptaly, zda k němu mohou přijít na biblickou hodinu, protože samy jako katoličky na faru nesmějí. Svolil a nakonec s nimi přišel i pan farář Karel Zeman a dalších sedm lidí. Místních bylo pět a vzniklo tak velké setkání katolíků a evangelíků, jehož věhlas se roznesl po celém kraji. „Po třetím takovém setkání mě přišli varovat nějací pohůnkové estébáků, abych se do toho nepouštěl, že na to brzy dojedu. My jsme neposlechli a biblické hodiny trvaly asi rok,“ vzpomíná Jan Opočenský.

Když zabírali statky, ležel ve špitále. Kamarádi mu jeden pohlídali

Na statku číslo popisné 5 v obci Chotiněves se 10. dubna 1949 narodil Jan Opočenský. Syn válečného invalidy Jana Opočenského, který pocházel z volyňské obce Český Boratín, a Libuše Šerákové z Lysé nad Labem. Otec Jan prožil na Volyni celé mládí. Patřil k evangelické komunitě a ve škole se musel učit ukrajinsky, polsky i rusky, podle toho, komu zrovna oblast Českého Boratína patřila. „Moji předci odešli na Volyň na pozvání z Ruska někdy kolem roku 1871. Pocházeli z oblasti Libštátu a víru a společenství církve vnímali velice výrazně. Pomáhalo jim to přežít těžké časy. Libštátsko bylo takové semeniště evangelíků, někdy i tajných,“ říká Jan Opočenský.

Otec Jan ve svých osmnácti letech v roce 1944 nastoupil jako velké množství mladých Volyňáků k 1. československému armádnímu sboru pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody. „Svobodovci“ bojovali na východní frontě po boku Rudé armády a postupně se probojovali až k osvobozování Československa. Toho se však otec Jana Opočenského neúčastnil. Při bojích u vesnic Machnówka a Wrocanka napochodoval se skupinou sedmi vojáků vinou špatného průzkumu pod německou palbu, při které utrpěl komplikovaná zranění obou rukou.

Po dlouhých pobytech ve špitálech se nakonec s uznanou pětaosmdesátiprocentní invaliditou dostal v roce 1946 do Československa. Seznámil se se svou budoucí ženou Libuší a získal hospodářství v Chotiněvsi. „Když se potom zabíraly statky v bývalých německých vesnicích, přišel otec po pobytu ve vojenské nemocnici pozdě. Naštěstí mu tam něco jeho kamarádi hlídali,“ popisuje Jan Opočenský.

Kapitalista z USA poradil otci, aby vstoupil do JZD

Maminka Libuše neměla s prací na statku zkušenosti a na tatínka Jana vinou jeho zranění doléhala těžká práce stále víc. Nechtěli se však podvolit komunistické moci a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Komunisty rádi neměli. Jan Opočenský uvádí: „Volyňáci vždy říkali: Z Ruska jsme před nimi utekli a teď to tady máme taky.“

Statek raději prodali a koupili menší. Do družstva nakonec vstoupili jako jedni z posledních. Nedali ani na časté „přemlouvací“ návštěvy, které neustále nabíraly na síle. „Jednou u nás zastavilo auto a strýc s tetou přivezli tatínkova strýce z Ameriky. Zkrátil si jméno Opočenský na John Opi a chvíli nás tak pozoroval při práci a pak řekl mému otci: ‚Jendo! Jak to chceš dlouho takhle vydržet? V celém světě se vytvářejí družstva.‘ A otec mu dal nakonec za pravdu a řekl, že tam půjde. Tak kapitalista poradil mému otci, ať vstoupí do socialistického družstva,“ říká Jan Opočenský.

Z materiálu bývalého hanbince postavili kostel

„Když se někdo rozhodoval, že potřebuje pracovat jako tajemník národního výboru, tak se o tom radil celý křesťanský sbor. Bylo to spojeno se vstupem do KSČ. Nakonec mu řekli: ‚Tak tam teda jdi. My víme, proč tam jsi,‘“ říká Jan Opočenský. Evangelický sbor v Chotiněvsi měl však v tehdejším komunistickém Československu na rozdíl od jiných církevních skupin hájené postavení.

Tehdejšímu faráři se v roce 1951 podařilo získat povolení, a dokonce postavit v Chotiněvsi nový kostel, což byl na tehdejší dobu unikát. Jan Opočenský k tomu říká: „Byli to bojovníci, přišli osvobozovat se Svobodou, a tudíž se na ně pohlíželo asi trochu jinak než na domácí lidi. Kostel má obrys bývalé cihelny, její střechu pak na kostel přenesli. Materiál na stavbu přivezli z Hořidla, z bývalé výletní restaurace a německého hanbince.“ 

Mí rodiče byli nejdříve stateční. Když jsem farářoval já, začali se bát

Ročník Jana Opočenského byl velmi silný. Tato první poválečná „várka“ dětí naplnila později chotiněveskou pětitřídku a stejně tak kostel. Jan chodil do Pionýra a později chtěl i do Československého svazu mládeže, kam ho ale z důvodu průšvihu ve škole nevzali. „U nás to bylo takové zvláštní. Úplně proti režimu rodiče nebyli. Babička vždycky říkala: ‚To se podaří jednou za život, když člověk dostane statek,‘ a táta cítil, že to není tak jednoduché. Za svobodu zaplatil hodně svým zdravím a také nechal na Volyni hospodářství,“ říká Jan Opočenský.

Po konfirmaci u faráře Jana Duse začal tehdy čtrnáctiletý Jan Opočenský pomýšlet na studium bohoslovectví. Farář Českobratrské církve evangelické Jan Dus působil ve sboru v Chotiněvsi od roku 1961. Na základě jeho postojů vůči komunistické moci mu v roce 1964 odebrali státní souhlas. Do roku 1966 tak pracoval jako čerpadlář v Úštěku u státního podniku Benzina. Jan Opočenský vzpomíná: „Když se přesvědčil o nějaké pravdě, tak za ní šel hlava nehlava a dělalo to potíže vedení seniorátu. Pro Volyňáky skoro až moc. Říkali: ‚Radši nedráždit,‘ a to Honza Dus neuměl. Mí rodiče se ukázali věrní svému faráři. Když ho vyslýchala StB, tak jezdili s ním a čekali na něj v předsálí. Byli stateční. Ale když jsem začal farářovat já, tak se všechno změnilo. Nechtěli mi uškodit, tak se stáhli a začali se bát.“

Oběť Jana Palacha mu obrátila život naruby

V roce 1967 pamětník odmaturoval a šel studovat veterinu. Plnil tak tatínkovo přání, které pronesl už nad jeho kolíbkou. Všechno se zdálo být v pořádku, ale přišla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Pak přišla oběť Jana Palacha v roce 1969 a ta věc na mě hodně zapůsobila. Vrátil jsem se domů a řekl jsem, že končím. Veterina to nebude, půjdu studovat teologii. Hodně mi pomohli faráři Jan Dus a Miloš Rejchrt. Tatínek se mnou asi deset minut nemluvil, ale pak se uklidnil,“ vzpomíná Jan Opočenský a dodává: „Palach byl evangelík a já jsem znal jeho faráře Trojana a skupinu, která se vytvářela kolem Nové orientace, Jan Dus, Alfréd Kocáb a tito lidé. Tak mně ta proměna byla blízká a celý ten zápas o to, jak to s námi bude dál.“ Nová orientace – neformální teologický proud Českobratrské církve evangelické – zaujímala kritické postoje vůči komunistické vládě.

Ve svých šestadvaceti letech nastoupil na vojnu na odloučené stanoviště v Popradu jako meteorolog. Po všech vojácích vyžadovali v lednu roku 1977 podepsat nesouhlas s Chartou 77, jednou z nejvýznamnějších akcí odporu proti komunistickému režimu v předlistopadovém období. Jan Opočenský říká: „To kolečko proběhlo dole na útvaru, ale k nám nahoru se naštěstí nedostali. Byl jsem rád, že jsem tak nepodléhal žádnému tlaku. Znal jsem všechny lidi kolem Charty. Nevím, co bych udělal, kdybych nad tím papírem seděl. Člověk je na té vojně úplně jiný. I trochu s tím zeleným mozkem.“

Faráře živí jeho manželka

Na vojně se také oženil. Synodní rada ho po vojně poslala vykonávat místo vikáře do Strakonic. V roce 1982 začal působit jako farář v Krabčicích. Rodiče žili dál v Chotiněvsi, kde evangelický sbor vedl vikář Zdeněk Bárta, duchovní podobného ražení, jakým býval dříve Jan Dus. Na boratínské Volyňáky někdy příliš bojovný a zbytečně dráždící komunistickou státní moc. V těžkých dobách po roce 1980, kdy mu komunisti odebrali státní souhlas k duchovenské činnosti, ho však chotiněveský sbor podržel a doslova se za něj pral. Dá se říci, že nad Zdeňkem Bártou drželi ochrannou ruku. „Velice výraznou postavou byla jeho manželka Zora. Myslím si, že byla někdy pevnější člověk než Zdeněk. Možná odvážnější a zásadovější. Zdeněk to měl ale těžké. Rodina jeho ženy ho nepřijala. Stejně jako na mě pak také tchán koukal nedůvěřivě. Říkal: ‚Jak chceš uživit rodinu?‘, tak jsem mu oponoval, že faráře vždy živí jeho manželka,“ říká s úsměvem Jan Opočenský.

Sbor se snažil, aby i přes odebrání souhlasu zůstal Zdeněk Bárta v Chotiněvsi. Místo faráře vedli sbor administrátoři. Jedním z nich byl určitý čas také Jan Opočenský. Na funkci administrátora vzpomíná: „Při svatbě to všechno Zdeněk připravil. Znal ženicha i nevěstu. Dal to dohromady, ale oddat je nemohl. Přijel administrátor, kterým jsem byl v té chvíli já, a smetanu s obřadem jsem slíznul. Celá ta práce ale byla Zdeňkova.“

Estébáci mě dost vařili, ale nikdy neuvařili

Státní bezpečnost pronásledovala Jana Opočenského nejprve při farářování ve Strakonicích, ale na intenzitě přidala až v Krabčicích. V roce 1978 si ho českobudějovická StB dokonce zavedla jako kandidáta tajné spolupráce pod jménem „Dudák“, aby hned v lednu 1979 styk ukončila z důvodu jeho neperspektivnosti a odmítání. „Ve Strakonicích jsem měl skupinku katolických kluků, jejichž faráře vyhnali komunisti do Vídně. Scházeli se pak na naší faře. Vždycky jsem je tam pustil, zahájil jsem s nimi a pak už jsem je tam nechal. Na tom mě estébáci dost vařili, ale nikdy neuvařili,“ říká Jan Opočenský.

Po jedné povedené akci v Chotiněvsi si ho pozvali na výslech. „Krajský církevní tajemník se mě ptal: ‚Co byste nám, pane faráři, radil? Co s tím Bártou máme dělat?‘ Tak jsem jim řekl, že by bylo nejlepší, kdyby mu ten státní souhlas vrátili. Byla to strašná drzost a neříkám, že kvůli mně, ale asi po roce mu ho dali.“

Obvinili ho, že na výročí okupace pořádal demonstraci vsedě

Poslední tlak Státní bezpečnosti zažil pamětník, když si na 20. srpna 1978 pozval emeritního synodního seniora Václava Kejře, aby kázal a přednášel. Václav Kejř přijel s manželkou, která se s místními ženami velmi čile bavila. Po obědě si sedly s šálkem kávy před kostelem tak, že židle zasahovaly až do chodníku. Jan Opočenský vzpomíná: „Po třech dnech přišel církevní estébák a říkal mi, že jde na okresní výbor KSČ řešit ten můj případ. Prý jsem obviněn z toho, že jsem pořádal na desáté výročí okupace Československa demonstraci vsedě. A to byla poslední kapka. Odpověděl jsem jim: ‚Už se s vámi o tom nebudu bavit. Můj nadřízený je církevní tajemník.‘ Sedl jsem do auta a zajel za ním. Velice se divil a říkal: ‚Teda, když se pár babek posadí, tohle se nedá jako demonstrace snad ani kvalifikovat. Nebojte se, my to vyřídíme.‘“   

Když přišel rok 1989 a sametová revoluce, spolupodílel se na zakládání Občanského fóra v Krabčicích. Do politiky se více zapojovat nechtěl. „Udělali jsme jen to nejpodstatnější, aby se lidi přestali bát. Pak mi jen řekli, abych šel zpátky na tu svou faru, že si to už udělají sami. Starší generace mě trochu zklamala. Mysleli si, že ten socialismus už doklepou do důchodu,“ říká pamětník.

V roce 1990 z Krabčic odešel a jeho novým působištěm se až do roku 2003 stala fara v Mělníku. Poslední farářování pak zažíval v Teplicích, kde také v roce 2015 odcházel do důchodu. Ještě v roce 2022 Jan Opočenský kázal v různých působištích, například v Ústí nad Labem, Teplicích i Litoměřicích. Napsal sborníky pro Teplice, pak Litoměřice a v době rozhovoru v roce 2022 psal sborník Krabčic. Jako farář chodil přednášet do různých škol a působil v mládežnické organizaci zvané Tensing. Tensing je zkratka pro „teenagers singing“, aktivitu určenou mladým lidem. Ideje tensingu jsou vyjádřené třemi K – kultura, kreativita, Kristus.