Mgr. Jan Opočenský

* 1949

  • „Někdy ty fary vypadaly hrozně. Takový starý a i trošku zatuchlý, dejme tomu. My jsme se vždycky snažili s manželkou, aby to byl maximálně otevřený dům. Jak jen to šlo. Vždycky jsme měli otevřeno, vždycky jsme pro někoho něco dělali a učili jsme to i naše děti. Oni teď třeba po těch čtyřiceti letech říkají: ‚Vy jste na nás vůbec neměli čas. My jsme něco potřebovali, a vy jste nebyli. Někde jste byli jinde. Cítím to jako takovou jemnou výčitku od nich, ale víme taky, že nejhůř ten farský pobyt prožívají ty děti. Protože jednak táta má být vzorem ctnosti, když vystupuje na tu kazatelnu každou neděli a má říkat něco, jak říkal Schweitzer o tom, jak ten svět jde dál a jak to má být krásné, a to evangelium. Dobrou zprávu pro lidi otvírat. Pak přijde domů a je třeba nějaká výplata, protože se něco rozbilo. My jsme ty děti na to připravovali ještě v Krabčicích taky. Říkali jsme: ‚Budete to mít těžký, protože zadarmo nic nedostanete. Na školy se nedostanete hned. Bude to všechno dýl trvat. Třeba to půjde, ale až později, a takhle. A ono se to v tom devadesátém roce otočilo. I když ne všechno. Na těch školách dlouho takový ten duch všelijaký soudružský trval. Třeba v tom Mělníku jsem měl několik takových problémů, když jsem chodil na ty školy jako farář.“

  • „A třetí věc byla, že jsem si pozval myslím na 20. srpen 1978 emeritního synodního seniora Václava Kejře, to byla neděle, aby u nás kázal a potom ještě přednášel na téma: Co mi církev dala a v čem mě zklamala. On přijel s manželkou, kterážto je Američanka. Česky pořádně neuměla, ale hezky se s těma našema tetičkama, kterých bylo asi patnáct, bavila. A když byl čas oběda, tak jsme se najedli a ony si potom sedly s kafem před faru nebo před kostel. A to tak, že ty židle, které si tam přinesly, zasahovaly takovým obloukem až do chodníku, ale hodně daleko. Tam se skoro nedalo projít. Já jsem potom viděl nějaký diapozitiv, který někdo pořídil, a tak to skutečně bylo. Já jsem tam u toho nebyl. Asi za tři dny potom přišel mně známý církevní estébák, oblečený byl krásně, a říkal: ‚Jdu teď na OV KSČ a budeme tam řešit ten váš případ, protože jste obviněn, že jste tady pořádali v desátém výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy demonstraci vsedě. Tak to byla taková poslední kapka. Já jsem říkal: ‚Už se s váma o tom nebudu bavit. Můj nadřízený je církevní tajemník.‘ Sedl jsem do auta, zajel za ním. Ten se velice divil a říkal: ‚Teda, když se pár babek takhle posadí... To se nedá takhle snad ani kvalifikovat. Nebojte se, my to vyřídíme.“

  • „Oni vlastně dlouho vzdorovali. Byli čtyři zemědělci, kteří nechtěli do toho družstva v Chotiněvsi vstoupit. Všichni ostatní tam už byli angažováni. Chodili k nám návštěvy, takové přemlouvací, ale v takovém dobrém gardu. Nebylo to přísné nebo zlé. Přeci jen měli ohled na to zranění mého otce. Na to, že měl rentu celý život. Znali ho všichni daleko široko. To je ten s tou zraněnou rukou. Když jsme jednou o žních byli v takovém kalupu, já jsem s dědou svážel obilí, maminka byla u té mlátičky, děda to tak jako kontroloval a ještě tam byli asi další dva lidi. Najednou u nás zastavilo auto a přijel strýc s tetou a přivezli tatínkova strýce a tetu z USA, z Ameriky, kteří tady byli asi měsíc na návštěvě. Tak jsme to všechno přerušili, sedli si ke stolu a maminka udělala nějaké jídlo. On nás tak pozoroval chvilku, ten náš strýček. Jmenoval se John Opi. Zkrátil si to svoje jméno Opočenský. Pak se obrátil na toho mého otce a říká: ‚Jendo! Jak to chceš dlouho takhle ještě vydržet? Podívej se, v celém světě se vytvářejí družstva. Taková společenstva. Jeden člověk znamená málo. A tady ty, na takovém malém hospodářství.‘ To bylo třiapůlhektarové, maličké hospodářství, ale děda si myslel, že má celej svět. Tak se můj otec nad tím zamyslel a říkal: ‚Víš, asi máš pravdu. My tam teda půjdeme.‘ Takže jsme se vždycky smáli, že kapitalista tvrdý ze Západu přijel poradit mému otci, aby vstoupil do socialistického družstva.“

  • Full recordings
  • 1

    ED Ústí nad Labem, 24.05.2022

    (audio)
    duration: 01:31:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Farář odpudil StB: Lidem, na které se budete ptát, řeknu všechno

Jan Opočenský v roce 1996 ve farní zahradě v Mělníku
Jan Opočenský v roce 1996 ve farní zahradě v Mělníku
photo: Archiv pamětníka

Evangelický farář Jan Opočenský se narodil 10. dubna 1949 v Chotiněvsi. Jeho otec Jan Opočenský pocházel z volyňské obce Český Boratín a při bojích na východní frontě v řadách 1. československého armádního sboru utrpěl vážná zranění paží. Jednou rukou tak do konce života nevládl vůbec. Manželku, Janovu maminku Libuši Šerákovou, poznal až po repatriaci do Československa. Rodina vlastnila statek, se kterým jako jedna z posledních v Chotiněvsi nuceně vstoupila do jednotného zemědělského družstva. Na Jana Opočenského měl už odmalička silný vliv chotiněveský evangelický sbor. To mělo za následek jeho pozdější zájem o studium teologie. Hodně mu v tom pomohli faráři Jan Dus a Miloš Rejchrt. Napevno se ke studiu rozhodl v roce 1969 pod vlivem sebeupálení Jana Palacha. Vystudoval bohosloveckou fakultu a v roce 1975 nastoupil jako farář do Strakonic. Během doby normalizace ho neustále sledovala Státní bezpečnost (StB). Pozvali si ho na několik výslechů a snažili se ho získat ke spolupráci. Jan Opočenský nepodlehnul. Do sametové revoluce v roce 1989 farářoval v Krabčicích a po roce 1990 v Mělníku. Do důchodu odešel v roce 2015 po působení na faře v Teplicích. Natáčení mohlo být zrealizováno díky finanční podpoře Ústeckého kraje.