The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Olšanský (* 1951)

• narodil se 7. listopadu 1951 v Ústí nad Labem

• v dětství se s rodinou přestěhoval do Nového Města pod Smrkem

• v mládí začal poslouchat zahraniční hudbu a odmítal se podřídit komunistickému režimu

• v roce 1969 s kamarádem strhnul v Novém Městě pod Smrkem sovětské vlajky a byl za to vyšetřován

• v roce 1971 se seznámil se Svatoplukem Karáskem

• v roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal se z něj aktivní disident

• v roce 1980 byl v rámci akce Asanace vystěhován z Československa a usadil se ve Švýcarsku

• zde žil a pracoval jako aranžér a dekoratér

• po odchodu do důchodu se rozhodl pro návrat do České republiky

• za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v Novém Městě pod Smrkem

Severní Čechy patřily v období komunistického režimu k oblastem, kde měla komunistická strana poměrně silnou podporu, zejména kvůli vysoké koncentraci průmyslu a dělnictva. Mnoho obyvatel bylo ekonomicky závislých na státních podnicích, což přispívalo k loajalitě vůči režimu nebo alespoň k veřejnému přizpůsobení se mu. Otevřené vystoupení proti komunistické vládě zde proto bylo obtížné a riskantní, protože hrozila ztráta zaměstnání, sociální postihy i zásahy státních bezpečnostních složek.

I přesto se na Liberecku našla skupina obyvatel, kteří se odmítali podřídit komunistické moci a rozhodli se veřejně vystupovat proti totalitní vládě. Vznikaly zde a následně se šířily samizdaty, pořádaly se podpisové akce či se jen prostě občané mezi sebou setkávali.

Patřil k nim i významný disident z nedalekého Nového Města pod Smrkem Josef Olšanský. Člověk, který se nebál veřejně vystupovat proti komunistům a odmítal se podřídit jejich zvůli. Vše vyvrcholilo rokem 1971, kdy se seznámil se Svatoplukem Karáskem, který zde působil jako evangelický farář. Toto setkání změnilo Josefu Olšanskému následně celý život.

Soudružko učitelko, ale já nechci být jiskřička 

Josef Olšanský se narodil 7. listopadu 1951 v Ústí nad Labem jako jediný syn obchodního příručího Josefa Olšanského a prodavačky Marie Olšanské, rozené Zárubové. Otec, jakožto syn kulaka, musel strávit povinně vojenskou službu u Pomocných technických praporů (PTP) v severních Čechách, kde se také později seznámil se svojí budoucí ženou. V roce 1958 dostal nabídku v Novém Městě pod Smrkem, kde začal pracovat v prodejně textilu. 

Jelikož byli rodiče časově vytížení, tak se později za nimi přistěhovali i pamětníkovi prarodiče, kteří se malému Josefovi věnovali. „Jako malé nás nahnali do tělocvičny a dostal jsem limonádu a tatranku. Paní učitelka šla kolem mě, ale já jsem jí řekl, že jiskřička být nechci. Řekla mi jen, ať si dopiju limonádu, a sebrala mi tatranku. Běžel jsem domů a byl jsem rád, že nejsem jiskřička. Ale nejvíc si pamatuji, jak mi sebrali tu tatranku,“ vzpomíná Josef Olšanský na svůj první „střet“ s tehdejším systémem a zařazováním dětí do Pionýra.

Josefa Olšanského v době dospívání ovlivnil poslech západní hudby. Když počátkem šedesátých let slyšel poprvé v rádiu britskou skupinu The Beatles, změnilo mu to úplně pohled na svět. Nechal si narůst dlouhé vlasy, začal se oblékat jiným stylem než jeho vrstevníci a doma pravidelně poslouchal vysílání Svobodné Evropy a Radia Luxembourg. Doma kvůli tomu docházelo pravidelně ke konfliktům a k nepochopení ze strany rodičů. I když maminka byla smířlivější, otec byl naopak přísný a postoj jeho syna se mu nelíbil.

Setkání se Sváťou Karáskem se stalo mezníkem

Po dokončení základní školy se pamětník rozhodl studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kam se však kvůli špatnému kádrovému posudku nedostal. Nastoupil proto na učňovský obor sklář, kam ale vůbec nedocházel, a čekal na další možnost opět nastoupit na stejnou střední školu, ale tentokrát do Brna, kam ho skutečně přijali.

V říjnu 1969, ještě před osmnáctými narozeninami, se však rozhodl se svým kamarádem pro jednu z prvních protirežimních akcí. Na náměstí v Novém Městě pod Smrkem strhali sovětské vlajky, které zde visely společně s československými. Zřejmě je však někdo viděl a udal. Následně pamětník čelil obvinění, Státní bezpečnost na něj zavedla vyšetřovací spis V_3611_UL, ale k soudu nedošlo. V době činu totiž ještě nebyl plnoletý, a tak dostal jen napomenutí. Následně ho ale vyloučili ze střední školy a nově našel zaměstnání v podniku Textil Nové Město pod Smrkem. 

Později Josef Olšanský zdědil dům po svých prarodičích, který si začal postupně opravovat. Kolem roku 1971 však došlo v jeho životě k zásadní změně. V Novém Městě pod Smrkem se poprvé setkal se Svatoplukem Karáskem, který se sem přesunul do čela evangelického sboru. Jak sám pamětník vzpomíná, jednalo se osudové setkání, kterému mu ovlivnilo život na dalších padesát let, a se Svatoplukem Karáskem se stali velmi dobrými a blízkými přáteli.

Chartu jsem podepsal na svatbě Vratislava Brabence

Pamětník udržoval blízké styky se skupinou libereckých chartistů a disidentů. Pronikl i do okruhu pražských disidentů a členů undergroundu, což pro něj byla změna, jelikož se jednalo o zcela jinou sortu lidí. „Byl jsem v Praze na různých akcích. Přicházeli ke mně lidé a ptali se: ‚To seš ty, ten Pepča z Nového Města?‘“ vzpomíná Josef Olšanský. Slyšeli o něm a znali ho a to se mu líbilo.

Po krátké době se Svatopluk Karásek přestěhoval z Nového Města pod Smrkem na hrad Houska, kde začal působit jako kastelán. Hrad se stal rázem místem setkávání dalších disidentů a členů undergroundu, kteří sem jezdili na různá setkání nebo jenom na brigády spojené s opravou hradu. Často sem za Svatoplukem Karáskem jezdil i Josef Olšanský a setkával se s přáteli z Prahy.

Podařilo se mu dokonce vyhnout se i vojenské službě, protože dokázal nahrát psychické problémy. Dalším mezníkem v životě Josefa Olšanského se stal podpis Charty 77. Této akci předcházelo i uvěznění Svatopluka Karáska v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe, což byl zřejmě i jeden z impulsů vzniku textu Charty 77. Pamětník se o ní dozvěděl z Rádia Svobodná Evropa a rozhodl se svůj podpis pod ni připojit. 

„Vím, že jsme to podepisovali venku, protože v hospodě bylo hodně lidí. Sváťa tam s tím chodil a povídal, že máme dalších pět nových podpisů. Na té svatbě k nám začali chodit lidi a říkali, že jsme snad blbí, protože jste to podepsali v druhé várce a už jste věděli, do čeho jdeme. Mě to tak potěšilo...“ vzpomíná Josef Olšanský na svatbu básníka a hudebníka Vratislava Brabence. Dokonce se mu k signování podařilo přesvědčit další čtyři osoby z Nového Města pod Smrkem. 

Po podpisu Charty 77 se to rozjelo

Pamětník byl přibližně měsíc po podpisu Charty 77 vyhozen z podniku Textil Nové Město pod Smrkem. Našel si nové místo a začal pracovat na melioracích, kde, jak sám přiznává, nikdo pracovat nechtěl. Státní bezpečnost se však o něj a o jeho aktivity začala více zajímat a vedla ho v evidenci jako „nepřátelskou osobu“. Josef Olšanský se stal aktivní ve veřejném protikomunistickém vystupování, podepisoval různé petice na podporu vězněných osob nebo rezoluce za jejich propuštění. Státní bezpečnost ho proto pravidelně zvala na výslechy. 

Nezažil sice fyzické napadení, ale o to hůř prožíval psychický nátlak. „Říkali mi, ať Chartu odvolám a že si budu moct dodělat školu. Že se to nikdo nedozví apod. Estébáka jsem se ptal, že když se to nikdo nedozví, tak proč dává pět papírů do psacího stroje. V tu ránu zase řvali, a dokonce mi vyhrožovali, že nebudou léčit mého syna. To se jim nepovedlo a tím mě rozčílili,“ vypráví pamětník. 

Období let 1977 až 1980 bylo pro Josefa Olšanského nejaktivnějším z pohledu vystupování proti komunistické moci. Několikrát se ocitl v cele předběžného zadržení (CPZ), ale jak sám přiznává, naštěstí se do vězení nikdy nedostal. Nadále udržoval kontakty se svými přáteli z oblasti disentu, se kterými se pravidelně vídal. 

Cíl vystěhování? Švýcarsko

Kritická chvíle nastala v roce 1980, kdy Josefa Olšanského zařadili do komunistické akce Asanace s cílem vystěhovat ho z Československa. Jednalo se o akci, kdy pro komunistickou moc nepohodlní občané byli vystěhováváni z republiky. Pamětník se proto musel rozloučit se svými rodiči a s manželkou a dvěma dětmi opustil Československo.

K vystěhování došlo týden před Vánocemi. Rodina se nejprve přesunula do Rakouska, kde během krátké chvíle vyřídila všechny potřebné dokumenty. Josefu Olšanskému nabídli azyl ve Švýcarsku, který následně přijal. „To byl šok. Já jsem byl anglofil a ta němčina, to bylo strašné. Švýcaři mluví tím svým dialektem a tomu se nedá rozumět. Člověk se učí německy, ale venku slyší švýcarskou němčinu. To bylo ze začátku těžké, neměl jsem na to ani sluch. Ze začátku to bylo strašné. Byl jsem odkázaný na lidi, se kterými bych se doma v životě nebavil,“ vzpomíná na první chvíle v novém státě. Podle jeho vyprávění se jednalo hlavně o lidi, kteří do Švýcarska odešli kvůli penězům, a to mu velmi vadilo. Díky podpoře místních Čechů získal práci ve firmě, kde skládal kartony. Když se vylepšila jeho němčina, odešel a ucházel se o místo aranžéra v jednom curyšském obchodním domě. Tvrdil, že je vyučený a má praxi, ale nikdy předtím ve výloze nebyl. 

Nakonec jsem se dostal na místo dekoratéra v Zürich Opera House 

Josef Olšanský odešel z práce a přihlásil se na inzerát na místo aranžéra. Přes jeho překvapení ho přijali a aranžoval výlohy obchodů v nákupním centru. Přibližně po třech letech se dostal na podobnou pozici, ale do vyhlášenějšího obchodního centra. Jednalo se o místo, kde se nacházely prodejny s luxusním zbožím a se světovými značkami. 

„Za tři roky jsem šel na Bahnhofstrasse na jedničku, mezi bohaté. Tam na mě ťukali Japonci a ukazovali, jaká jsem jednička. Aranžoval jsem třeba parfém Opium, takový krásný, fialový, francouzský parfém. To byla celá sada, pleťový krém apod. Sehnal jsem takový šál a svíčku k tomu. Pak jsem šel před výlohu a chválili mi to, že je to pěkné,“ vzpomíná na svou práci Josef Olšanský.

V polovině devadesátých let se rozhodl práci opustit a přihlásil se na výběrové řízení jako dekoratér do Zürich Opera House. „Konkurence byla obrovská, ale s šéfdekoratérem jsme si padli do oka a přijali mě. To byl opravdu šok,“ vzpomíná Josef Olšanský. Jednalo se o jedno z nejlukrativnějších míst, jelikož Curyšská opera se řadí k jedněm z nejvyhlášenějších na světě. Pamětník tak spolupracoval na dekoracích pro vystoupení Plácida Dominga, Phila Collinse či dekoroval místo pro švédskou královnu. 

Zde pracoval přibližně dvanáct let a během toho si zařizoval své nové bydlení v severočeské Libverdě. Po čase se rozhodl, že práci opustí a vrátí se do Čech, odkud musel v roce 1980 nuceně odjet. Odešel do důchodu a své švýcarské angažmá ukončil. Odnesl si krásné ohodnocení za svoji dlouholetou práci v Zürich Opera House:

„Pan Olšanský je výjimečně kvalifikovaný odborník. Jeho komunikační styl nám při spolupráci s ostatními stranami vždy a stále otevíral dveře. Pan Olšanský si udrží i v hektických fázích potřebný klid a přehled a ví, kde jsou priority, a ty dokáže jasně prosazovat. Jeho otevřenost pro všechno nové, jeho umělecký cit a jeho schopnost improvizace jsou příkladné. Je stále připraven při speciálních příležitostech se plně angažovat. Jeho chování k umělcům a kolegům i ke svým nadřízeným bylo i v těžkých chvílích vždy korektní a se svým výjimečným přístupem a respektováním ostatních a příjemným způsobem chování byl u svých spolupracovníků a nadřízených velmi oblíbený.“

Josef Olšanský začal ve Švýcarsku se skládáním kartonových krabic a skončil s posudkem, kterého se cizinci ve Švýcarsku jen tak nedočkají. Poté se natrvalo přestěhoval zpět do České republiky, kde následně prodal i svůj dům v Libverdě, a s druhou manželkou se usadili v Novém Městě pod Smrkem, kde vyrůstal a prožil velkou část života.