Josef Olšanský

* 1951

  • „Za týden jsem byl předvedený na výslech, nebo prostě pro mě přijeli do práce dva estébáci. Vzali mě na policejní stanici a to bylo právě pro mě nejhorší. Ne že mě přemlouvali, ať odvolám Chartu, ale tady to bylo nejhorší – ty podpisové akce tady, protože vždycky někdo přijel... Protože říkal: ‚Vy jste podepsal dopis a stěžoval jste si u pana prezidenta.‘ Povídám: ‚To si možná… No asi jo, když jsem tam podepsaný, tak jo.‘ A on: ‚No jo, ale jak to?‘ Povídám: ‚No to si nemůžu stěžovat u pana prezidenta?‘ A on říká: ‚Můžete, ale ne tak často.‘ Takhle nějak to bylo. A teď přišlo to nejtěžší a to bylo... Říkal: ‚A to vám ten dopis přišel poštou? Nebo co? Nebo jak jste přišel k tomu dopisu?‘ Jsem říkal: ‚No, ležel na zemi.‘ A on: ‚To jste šel po chodníku...?‘ Věděli jsme oba dva, já i ten estébák, že lžeme. A tehdy to bylo ještě takové, že pak už mlátili, ale ještě to bylo takové, že jsem si dovolil, oni si dovolili, ale já měl strach a oni ne. Takže tak to bylo. Já jsem říkal: ‚Tak jsem viděl obálku, a tak jsem ji zvedl, ne?‘ A on: ‚A to jste ji zvedl a přečetl si to?‘ Říkám: ‚No, no, no, přesně tak. To jste u toho byl, že to víte?‘ A on: ‚Ne, ne, ale ptám se, jak to je. Vy jste si to přečetl, ten dopis?‘ A já říkám: ‚No, přečetl.‘ A on: ‚Co tam bylo?‘ A já na to: ‚Že tam prostě to, to a to.‘ A on: ‚To jste si přečetl a podepsal jste to?‘ A já na to: ‚No, se mi to líbilo, protože nemají nikoho vyhazovat.‘ Nebo já už nevím co. A on: ‚No a co?‘ A já na to: ‚Jsem to podepsal, ne?‘ A on povídá: ‚A co jste s tím udělal?‘ Já povídám: ‚Zase jsem ho hodil na ten chodník, ten dopis.‘ No, lhali jsme si. Oni věděli dobře, o co se jedná, a my taky. A co jsem měl říct? Že za mnou přijel někdo z Vratislavic a že to odvezl Milošovi Rejchrtovi, nebo já nevím...? Ani jsem to nechtěl vědět.“

  • „Ten barák jsem začal opravovat a vím, že jsem byl... a na to v životě nezapomenu – to je to nejkrásnější, co jsem v životě prožil, doopravdy, mimo dětí, že se mi narodily, ale to je i na té stejné úrovni, protože mi to ovlivnilo život na padesát let. Něco tam dělám v koupelně a dělal jsem si takový barák… Vůbec to nebyl žádný typ toho okálu nebo tohu šumperáku. Velké místnosti, ateliér do stropu a krby. A najednou, měl jsem tam žárovku v té koupelně a něco jsem tam dělal a najednou se otevřely dveře, to bylo večer. A najednou jsem slyšel: ‚Dobrý večer, já jsem Svatopluk Karásek, nový evangelický farář. Bydlí tady Pepa Olšanský? Můžu dál?‘ A já jsem říkal: ‚Jo!‘ Takhle jsem se seznámil se Sváťou Karáskem a ta láska trvala padesát let. Měnili jsme si navzájem život. On mi ze začátku říkal: ‚Pop, Rolling Stones, to jsou pop, to jsou blbci.‘ A pak už jim říkal hubatej – Micku Jaggerovi.‘ A já zase: ‚Ta láska, jdi do p*dele s láskou.‘ On na to říkal: ‚Láska, to není šedovlasý dědeček, vole, to je srdce, vole.‘ Tak jsme se tak doplňovali, tak až jsme bez sebe nemohli být těch padesát let.“

  • „V té době – 1969, říjen – 27. října, to si pamatuji. To už byl Husák u moci a už to jelo. Šel jsem s jedním kamarádem z hospody a my jsme bydleli na náměstí v bytovce – naši rodiče, ale babička s dědou měli barák, který jsem potom zdědil po nich. Babička umřela, pak žil děda. Toho jsem utrápil a žil jsem tam sám. Ale my jsme šli z hospody s tím jedním spolužákem, který taky poslouchal tady tyhle věci, a bylo asi jedenáct v noci. To už visely nad celým Novým Městem, tam je asi hektarové náměstí... ruská, česká, ruská, česká vlajka. Ty byly po celém náměstí. Vyskočil jsem, a jak visel ten cíp ruské vlajky, tak jsem za to – protože Jarda byl malý a já jsem byl vyšší, tak jsem vyskočil – chytil jsem za to a ono to prasklo, ta žerď. Tak jsme obskákali celé náměstí, a když jsme to druhý den viděli… jak se tam ty ruské vlajky… jak jsou všechny zlomené a leží tam... Jenže nás někdo udal, takže mě vyhodili ze školy. Ještě jsem nebyl plnoletý, jelikož to bylo 27. října, a já mám 7. listopadu, tak bych jinak dostal tři roky. To jsem šel na trestní komisi a na lidový soud a tam na mě už hulákali, že co si to dovoluji na Sovětský svaz...“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 13.08.2025

    (audio)
    duration: 02:30:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Setkání se Sváťou Karáskem mi ovlivnilo život na padesát let

Josef Olšanský během natáčení, 2025
Josef Olšanský během natáčení, 2025
photo: Archiv Post Bellum

Josef Olšanský se narodil 7. listopadu 1951 v Ústí nad Labem. Během dětství se rodina přestěhovala do Nového Města pod Smrkem, kde pamětník vyrůstal. Již od mládí se odmítal podřídit vládnoucímu režimu. Poslouchal zahraniční hudbu, nechal si narůst dlouhé vlasy a začal se stýkat se stejně smýšlejícími lidmi. K většímu výstupu proti komunistické vládě došlo na podzim roku 1969, kdy s kamarádem v Novém Městě pod Smrkem strhnul sovětské vlajky. Po vyloučení ze střední školy nastoupil do podniku Textil Nové Město pod Smrkem. V roce 1971 se seznámil se Svatoplukem Karáskem a stali se z nich nejlepší přátelé. Josef Olšanský se seznámil s dalšími disidenty a v roce 1977 podepsal Chartu 77. Od této chvíle se naplno pustil do aktivit spojených s disentem. Pravidelně podepisoval prohlášení za dodržování lidských práv, účastnil se nepovolených koncertů a stal se nejaktivnějším disidentem v oblasti Nového Města pod Smrkem. V roce 1980 byl v rámci akce Asanace vystěhován z Československa a usadil se ve Švýcarsku. Zde začal pracovat jako aranžér a později se dostal na místo dekoratéra v Zürich Opera House. Po odchodu do důchodu se rozhodl pro návrat do České republiky. Získal ocenění za třetí odboj. V době natáčení (2025) žil Josef Olšanský se svou manželkou v Novém Městě pod Smrkem.