Miroslav Nový

* 1922

  • „Když se to trošku uvolnilo v roce 1968, tak jsme to samozřejmě všichni uvítali. Jenže to dlouho netrvalo. Tím, že sem vtrhla ta vojska, tak se to člověk dozvěděl ráno z rozhlasu. Vstal jsem a pustil si rádio, kde hlásili, že jsme obsazený. Byl to strašný šok. Člověk by něco podobného nečekal od osvoboditelů. Bohužel, tak to bylo. To se ví, že v práci se toho moc nenadělalo, protože se více diskutovalo, než dělalo. Odsuzovalo se to, ale manifestace jsme žádné nedělali. Dělal jsem na odvzdušnění velké nádrže a přišel tam za mnou ředitel. Bavili jsme se a já mu povídám: ‚Václave, neměli bychom spálit ruskou vlajku?‘ A on mi odpověděl: ‚Na to je času dost.‘“

  • „Začali chodit pověření lidi, kteří přesvědčovali lidi ke vstupu do družstev. Někdo byl pro, někdo proti. Můj táta do družstva jít nechtěl, tak jsme do družstva nešli. Tak z nás udělali kulaky. Vrátil jsem se ze šachty, protože maminka mi psala, že táta onemocněl, nemůže pracovat, bratr byl na vojně, nemá tady kdo hospodařit, prosím tě, vrať se. Rozvázal jsem proto pracovní poměr a vrátil se domů a hospodařil jsem. Brácha přišel z vojny a on tam byl půl roku. Když se nedělalo na polích, tak jsme s koňmi vozili dlouhé dříví na dráhu do Cebivi nebo do Černošína na pilu. Tam se to ale jednomu komunistovi ze vsi nelíbilo, že jsem doma a nepracuji, tak aby mě nezavřeli, musel jsem jít do práce.“

  • „Ležel jsem venku na dece v trenýrkách, poněvadž byl krásný den, a četl jsem si rodokaps. Bylo krátce po jedenácté hodině, když začal městský rozhlas hlásit, že se blíží nepřátelská letadla. Člověk zpozorněl. Přestal jsem číst a koukal jsem na oblohu. Žádná letadla jsem neviděl, ale byl slyšet takový ten brum, jak ty bombardéry těžkopádně letěly. Má to takový zvláštní zvuk. Najednou výbuchy. Tak jsem vyskočil a vidím z těch Vysočan, z toho Hloubětína je vidět na Libeň a Karlín, jak tam padají bomby. Ani jsem nešel dveřmi. Okno na cimru bylo otevřené, tak jsem tam vlezl skrz něj a začal jsem se oblékat. Natáhnul jsem si kalhoty a sako. Měl jsem takový blbý zvyk, že jsem polobotky nerozvazoval. Takhle jsem si vždy vzal patu o špičku a zul jsem si je. Teď jsem byl ale bos a nemohl jsem se do nich dostat. Bomby padaly. Tak jsem polobotky nechal polobotkami a utíkal jsem bos. Vběhl jsem do krytu u lágru, který byl ale plný. Povídal jsem si: ‚Ježíšmarjá, tady je to plné, padne sem bomba a jsme všichni mrtví.‘ Tak jsem utekl přes pole. Vede tam trať pod kbelským letištěm a pod tratí jsou takové kanály, kam jsem zalezl. Začal jsem uvažovat, že bombardují tratě a letiště, které je rovnou za tratí. Tak jsem vylezl a bos jsem utíkal až do Satalic. Nevím, jak daleko to je. Cestu jsem si nevybíral. Bylo to hrozný.“

  • „Patnáctého března se proti okupaci Československa vzbouřila i příroda. Bylo strašné počasí, které jsem předtím a od té doby nezažil... Hrozná vichřice. Sypal se sníh. Nebylo vidět na krok. A najednou se v továrně rozneslo, že do Strakonic přijíždí německá armáda. To se ví, že se zastavily stroje a přestalo se dělat. Vyšli jsme ven. Byl jsem v dílně, která byla nejblíž k vrátnici. Část té německé armády přišla a vstoupila do továrny. My jsme stáli až u vrátnice. Byl jsem v první řadě. Werkschutzáci otevřeli bránu a oni nás začali vyzývat, abychom se rozešli. Jenže nikdo se nehýbal. Stáli jsme a mlčeli. Velitel tak dal povel k nasazení bajonetů a začali nás tlačit zpět. Jak jsem byl v té první řadě, tak zadní řady se nehýbaly a do nás tlačili bajonety. Museli jsme křičet, aby ustupovali, nebo by nás snad probodli, nebo nevím.“

  • „První tři německé rodiny, které šly do odsunu, odjely vlakem z Cebivi. Dostal jsem to od starosty za úkol, abych je [ty lidi] ve tři hodiny v noci vzbudil a řekl jim, že půjdou do odsunu, aby se sbalili a mohou si vzít pouze šedesát kilo. To byla tragédie, když jsem tam zabouchal na dveře, vzbudil je a říkal jsem jim to. Ježíšmarjá, Josefe... Pláč, nervozita. Brali věci do rukou, pokládali, zase jinou věc. Běhali sem a tam. Prostě zmatek. Do toho vlaku nechtěli jít, ale tam už byli esenbáci, a jak se říká, ti je do toho vlaku dokopali. Kopali do nich a strkali je tam.“

  • „Jelikož ve Vimperku převažovali Němci, tak jsme to neměli jednoduchý. Protože nás soustavně napadali a nadávali nám do českých psů, českých sviní a podobně. Když jsme skončili vyučování a jeli jsme na kolech domů, tak ti němečtí mladíci si na nás počkali na konci města, kde se dodnes říká Na Fišerce. Tam byli za kapličkou vybaveni kamením a pronásledovali nás kilometr až kilometr a půl nadávkami a házením kamení po nás.“

  • Full recordings
  • 1

    Stříbro, 30.06.2021

    (audio)
    duration: 01:40:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 26.07.2021

    (audio)
    duration: 01:40:25
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 24.08.2021

    (audio)
    duration: 37:37
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Slyšel jsem brum, jak ty bombardéry těžkopádně letěly

Miroslav Nový v roce 1950
Miroslav Nový v roce 1950
photo: Archiv pamětníka

Miroslav Nový se narodil 14. září 1922 v Horosedlech u Čkyně. Zde vychodil obecní školu, ale do měšťanské chodil již v německém Vimperku, kde vnímal rostoucí napětí mezi Čechy a Němci. Od roku 1938 se učil ve strakonické zbrojovce strojním zámečníkem. V březnu roku 1939 v podniku zažil německou okupaci okleštěné republiky. V roce 1944 odešel pracovat do pražské pobočky Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG. V únoru a březnu roku 1945 se stal svědkem obou amerických náletů na metropoli. Konce války se ovšem dočkal ve své rodné vsi. Později odešel do Slavic u Stříbra, kde se musel podílet na odsunu původního německého obyvatelstva. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 byla pamětníkova rodina označena za kulaky, protože odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Hospodářství pod nátlakem odevzdali v roce 1953. Později se přestěhoval do nedalekého Stříbra. Od roku 1949 až do důchodu pracoval ve Strojní a traktorové stanici ve Stříbře, kde zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V době natáčení v roce 2021 bydlel ve Stříbře.