Josef Novosad

* 1925

  • „Než začal boj, než se začalo střílet, tak to byl těžký pocit, ale pak už to bylo dobré. Ale než se začalo, tak to byly vždy těžké chvíle. To se člověk třepal jako osika. Ale jak jednou začali boj, pak už bylo všechno jedno, pak se nehledělo na nic. Tak to vidím dnes a tak jsem to viděl dřív. My jsme měli komisaře brigády Vojáčka, přezdívku měl Taras. Ode mě byl starší pán, ale jaksi si mě kamarádsky osvojil. Setkávali jsme se – já jako normální vojáček a on jako politický velitel brigády. S ním jsem se jednou potkal v lese, když dole vypalovali vesnice a na nás tam do toho lesa ještě stříleli. Stál u jednoho stromu, já u druhého a on se třepal jako osika. Povídám: ‚Josef, co je ti?‘ Byl to velitel, ale tykali jsme si. On jen kroutil hlavou. Já povídám: ‚Z toho si nic nedělej, to přejde a zas to bude dobré.‘ Tak jsme se utěšovali. Já jako kluk – proti němu jsem byl kluk, protože tenkrát mi bylo asi 19 roků a on byl čtyřicátník. To se těžko popisuje a těžko říká.“

  • „Tam je vesnice Dubrava a my jsme tam šli. Jednotka, celá brigáda, měla být někde jinde, ale velitelství si smyslelo... Zkrátka vždycky šlo o zbraně, abychom je někde získali. Když jsme tam byli, tak se najednou zjistilo, že nás obkličují a my jsme museli ustupovat. Tak jsme z toho vrchu z vesnice Dubrava ustupovali a už jsme byli ve vesnici sousední, dole v takové nížině. Šel jsem se Staňou s kulometem. Staňa šel vedle plotu a já vedle něj. Staňa najednou tak zařval! Byl to zvuk, který jen tak neuslyšíte. Podíval jsem se a on v tu ránu byl fialový, modrý a skrčený na zemi. Povolal jsem záchranu a hned jsem rozdělal svou srolovanou deku a Staňu odvezli. On to chytl někde do klíční kosti, do rozkroku. Byl starší než já a volal tatínka, aby mu pomohl. Tatínek nemohl, protože byl daleko, a tak Staňa zemřel. Tak to bylo takové rozloučení se Staňou. A takových bylo hodně. Já jsem viděl mrtvých! Moc jich padlo i přímo přede mnou.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 22.02.2022

    (audio)
    duration: 03:03:18
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Od té doby jsem se nemohl dívat na mrtvé ani v televizi

Josef Novosad, Bělehrad, 1945
Josef Novosad, Bělehrad, 1945
photo: archiv pamětníka

Josef Novosad se narodil 18. března 1925 v obci Malé Zdence (Mali Zdenci) ve Slavonii v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho rodiče Jan a Josefa patřili k potomkům českých emigrantů, kteří do této oblasti přišli za výhodnějšími životními podmínkami počátkem 20. století. V obci Malé Zdence prožil Josef jen první dva roky života, protože v roce 1927 rodiče koupili dům s osmihektarovým hospodářstvím ve vedlejším Velkém Zdenci (Veliki Zdenci), kam se se svými čtyřmi dětmi přestěhovali. Ve svých 18 letech v roce 1943 Josef Novosad vstoupil do partyzánských jednotek. Do ledna 1945 bojoval v řadách I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova a poté do září téhož roku působil jako člen osobní stráže vrchního velitele NOAJ Josipa Broze Tita. V listopadu 1945 reemigroval do Československa. Do roku 1947 bydlel ve Frélichově (od roku 1949 Jevišovka), kde se také oženil s Emilií Končelovou. Manželé pak získali hospodářství v blízkých Litobratřicích, kde soukromě hospodařili, než v roce 1950 vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1954 z JZD odešli a bezmála čtyři roky pak opět soukromě hospodařili. V roce 1957 byli ale donuceni do JZD opět vstoupit. Poté se přestěhovali do Střelic (dnes součást Uničova). Josef Novosad pak pracoval jako posunovač u železničních drah, brusič v uničovských strojírnách a v továrně Papcel v Litovli. V době natáčení v roce 2022 bydlel jako válečný veterán společně se svou ženou Emilií ve Vojenské nemocnici v Olomouci.