Milada Nováková

* 1936

  • „My jsme byli ti postižení ze 17. dubna 1945 po tom nešťastném náletu na seřazovací nádraží. Jak sypali ty bomby, když přelétali přes Švabiny a přes flaky, tak padla sousedům od vedle bomba do studny. Některé byly větší, některé menší. V lese, když jdete do Špídrholce, je pořád ještě hodně děr. Tahle bomba byla nějaká vylepšená. Spadla do té studny a celý okruh domů vzala.“

  • „Stranická organizace nás nutila, abychom se vyjádřili. Tenkrát jsem se tam strašně rozčílila. Jak se mám k něčemu vyjadřovat, když nevím, o co jde? Napřed musím vědět, o co jde, a potom mohu říct svůj názor. Abych někde něco podepsala nebo řekla, že ti jsou špatní, nebo ti jsou dobří, k tomu mne nikdo nedonutil. Bylo trochu zle, ale prošlo to.“

  • „Chodili jsme každý den mezi sutiny a vyhrabávali jsme. Vyhrabávalo se postupně, nacházelo se. Nacházeli jsme některé věci rozbité, ale hodně věcí se našlo a z toho jsme se radovali, že je to celé. Radovali jsme se z maličkostí, dá se říct z blbostí, ale co bylo, bylo.“

  • „Když bylo toho sedmnáctého, tak babička vyběhla na zahradu, jak byla zvyklá, a rozhlédla se. Nebe bylo osvětlené. Nevím, jestli to bylo od těch proužků staniolů, co vyhazovali z letadel. Ty když nasvítily světlomety, tak se blýskaly. Možná to bylo od nějakých střel. Babi vletěla do baráku a křičela: ,Honem schovat, honem schovat! Je zle!‘ Vlezli jsme do sklepa a už to padalo. Sypalo se to, bylo to slyšet, bylo to hrozné. Hlídali mě. Teta mne zabalila do duchny. Bylo mi osm a půl roku. Přikryla mne tou peřinou. Když to bouchlo a začalo rachtat, tak si na mne ještě lehla. Teta byla trochu rozměrnější a zalehla mne. Dopadlo to dobře. Kdyby nás to zasypalo, tak jsem zůstala pod duchnou jako asi jediná neživá, protože bych se tam udusila. Když skončil rachot, dým a prach, tak nastalo ticho. Bylo k ránu a už se nic nedělo.“

  • „Za války to bylo dost těžké. Pamatuji si, jak babička jezdívala na takzvaný šamon. To znamenalo, že jezdila po okolních vesnicích, a co se doma nepotřebovalo, tak vozila na ves a místo toho přivážela jídlo. Babička byla malá, trochu při těle. Přijela domů a rozbalila se. Na prsou měla nacpaný balík másla, na břiše bochník chleba a ještě po kapsách měla nějaké drobnosti.“

  • „Pro mne to nebyl hezký rok. Měla jsem jít brzo do důchodu, ale to s tím nesouviselo. V knihovně byla čistka. Bylo to podobné, jako když se měnily režimy po roce 1968. Když se měnilo vedení, platilo: Nové koště dobře mete. Co je staré, je staré a pryč s tím a všechno to je špatné. To není pravda. Nemůže se jezdit z kouta do kouta a od příkopu k příkopu. Ne všechno, co je staré, je špatné. Vztahy v knihovně nebyly dobré. Nebyli na mě hodní, ale byli oškliví.“

  • Full recordings
  • 1

    v Plzni, 11.02.2020

    (audio)
    duration: 01:59:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    v Plzni, 17.02.2020

    (audio)
    duration: 47:13
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ještě dnes mám strach, když slyším letadlo

Milada Nováková v roce 1955, fotografie na maturitní tablo
Milada Nováková v roce 1955, fotografie na maturitní tablo
photo: Archiv pamětnice.

Milada Nováková se narodila 16. září 1936 v Plzni do rodiny obchodního příručího Ladislava Světelského a Julie Barborkové-Světelské. Rok poté se rodina přestěhovala za prací do Prahy. Maminka trpěla vážnou chorobou a v prosinci 1943 zemřela. Miladu po dohodě s otcem adoptovali teta a strýc Löschovi z Plzně. Přijala jméno Löschová. Dne 17. dubna 1945 při nočním náletu britského letectva na seřaďovací nádraží dopadla blízko jejich domku bomba. Milada zůstala s rodinou zasypána troskami ve sklepě. Vysvobodili ji příbuzní bydlící nedaleko. Dva měsíce bydleli Löschovi nouzově u strýce Hajšmana. Osvobození Plzně zanechalo v Miladě sladkou vzpomínku na čokoládu a cukrovinky, které dostávala od amerických vojáků. Pomáhala svým pěstounům s přebíráním trosek a stavbou nového obydlí. Měšťanskou školu navštěvovala na Chodském náměstí. V roce 1947 začala se studiem na reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí. Kvůli školské reformě v roce 1948 musela přestoupit do jedenáctileté školy na Doubravce. Maturovala v roce 1955. Další vzdělání získala na dvouleté vyšší pedagogické škole. V září 1957 nastoupila jako učitelka na základní devítiletou školu v Touškově. V roce 1964 se provdala za Jiřího Nováka. V následujících dvou letech se jim narodila dcera Bohumila a syn Ondřej. Roku 1964 začala pracovat jako asistentka docenta Rádla na katedře technické výchovy při pedagogické fakultě v Plzni. Těžce nesla dramatické události kolem 21. srpna 1968. Měla strach o děti. V letech 1973 až 1975 studovala při zaměstnání Večerní univerzitu marxismu–leninismu (VUML). V roce 1976 nastoupila na místo knihovnice do městské knihovny na oddělení pro děti a mládež. Angažovala se v závodním výboru tehdejších odborů (ROH - Revoluční odborové hnutí). V lednu 1977 odmítla podepsat Antichartu. Cestovala po Sovětském svazu v době černobylské jaderné katastrofy. V roce 1989 se nijak politicky neangažovala. Po listopadovém převratu byla označena za „starou strukturu“ a údajně šikanována kolegy. Do důchodu odešla 1. ledna 1992. Na odpočinku dělila svůj čas mezi rodinu a studium na Univerzitě třetího věku. V době natáčení (2020) žila ve svém rodinném domku s manželem a dcerou.