Jaroslav Novák

* 1946

  • „No, a … kolem půl jedné mě přišel vzbudit a říká: ‚Pojď mi pomoct, mně to tam svítí jak vánoční stromeček. Já nevím, co se to děje, ale já prostě nestíhám, musíš mně jít pomoct.‘ Tak jsem šel, spojovali jsme, cvakali jsme, neměli jsme vůbec čas, tam byla možnost odposlechu, nedomačknutím jednoho tlačítka, prozradím, tam bylo najustované tak, že když se zmačklo úplně, tak šlo takové tikání, takže hovořící věděli, že jsou odposloucháváni. Ale někteří šikovní mechanici před námi tam ohnuli dva kontakty a to tikání do toho nešlo, takže se to dalo poslouchat. A když se připojilo mezi slovama, tak on ani nepoznal, že se mu přislabil ten hovor. No, takže jsme spojovali a tak ve čtvrt na tři mně volal operační důstojník a říkal mi: ‚Běžte, pusťte rozhlas tady po štábní budově a ať tam je modulace Prahy.‘ Já mu říkám: ‚Soudruhu podplukovníku, Praha už čtvrt hodiny nevysílá.‘ On říká: ‚Nekecejte a splňte rozkaz, já nemám čas vám cokoli vysvětlovat.‘ Takže jsem odešel asi o dvě místnosti vedle, kde byla ta rozhlasová ústředna, která vlastně živila celou tu štábní budovu, těch lampasáků, co tam pracovali, a zapnul jsem tam teda rádio a ona ta Praha kupodivu vysílala, ale nějak divně. Tak jsem se vlastně dozvěděl, co se děje.“

  • „No, a cestou nás haltoval, když viděl československé vojenské auto, asi místní nějaký hajný. A když nás zastavil, říká nám: ‚Kluci, tamhle na kótě 529,‘ já myslím, že si to pamatuju do dneška, to číslo, poněvadž tenkrát jsme byli z toho docela několik minut dost podělaný, jak budu říkat dál, ‚jsou nějací vojáci, nejsou to naši, jsou nějací cizí, měli byste to asi ohlásit vašim.‘ No, takže my jsme to nechali těm pípákům, co s náma byli, aby to zakódovali do nějakého toho kódu, co bylo přes písmeno nebo já nevím, jak to bylo tenkrát, tak to zakódovali, odvysílali, že teda jsou tam nějací vojáci, že je to na kótě 529, což jsme ani nevěděli, kde je, v tuhle chvíli, ale ten hajný by nám to určitě vysvětlil. No, poslali jsme to, no, a teď jsme čekali, co bude. Asi za pět minut přišla odpověď, zase zakódovaná, nebo možná za deset minut. Jeďte tam, zjistěte, kolik jich tam je, co tam mají za techniku, jestli jsou ozbrojení, a tak dále, a tak dále. No v tu ránu, já použiju to slovo, jsme se doslova teda posrali. Strachy. Poněvadž my jsme neměli u sebe nic mimo šroubováku a štípaček kleští a tohohle toho pípacího zařízení vůbec nic. Tak jsme říkali: ‚Dokázat nám nemůžou, že jsme je hledat nejeli, nebo nejeli hned.‘ Tak jsme ještě dvacet minut čekali a do toho přišla teda zpráva, která rušila tenhle ten příkaz, a napsali: ‚Dodělejte si svoji práci a odpoledne, někdy kolem čtvrté hodiny, vás čekáme zpátky v pořádku na posádce.‘“

  • „Doba se měnila, konaly se prověrky, těch prověrek bylo takových … docela nepříjemná půlhodinka, kdy jsem si to uvedl, a dokonce jsem ty bolševiky donutil, že pětadvacet minut z té půlhodiny jsme se bavili o tom, proč nemůže být pouštěná Kubišová, Karel Černoch, kvůli Písni o mé zemi, to ještě Matuška byl tady, takže o Matušku nešlo. Až na konec se mě museli zeptat, jestli souhlasím se vstupem vojsk. Samozřejmě, kdybych řekl, že nesouhlasím, tak bůhví jak bych dopadl. Takže všichni souhlasili, včetně mě.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 14.03.2022

    (audio)
    duration: 01:54:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Opušťák na svatbu dostal 24. srpna 1968. Svědkem byly hlavně tanků

Jaroslav Novák se ženil 24. srpna 1968. Jeho svatbu rámovaly obrněnce okupantů
Jaroslav Novák se ženil 24. srpna 1968. Jeho svatbu rámovaly obrněnce okupantů
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Novák se narodil v Popkovicích 8. září roku 1946. Zájem o techniku, především radiopřijímače a magnetofony, jej přivedl do prostředí Ústavu pro výzkum radiotechniky v Opočínku, patřícího pod značku pardubické Tesly. Na vojně, kde se nejprve setkával s šikanou a jinou podobnou realitou služby v komunistických dobách, se dostal do telefonní ústředny spojovací roty, díky čemuž se po obsazení Československa v srpnu 1968 stal svědkem několika zajímavých rozhovorů a situací souvisejících s přítomností okupačních armád. Po vojně dál pracoval v Opočínku, během natáčení podnikových rozhlasových pásem se setkal s cenzurou i některými utajovanými projekty, především radiolokátorem Tamara koncem 80. let. Vedle dokumentačních a propagačních snímků v Tesle natáčel i cestopisné nahrávky a spolupodílel se na vzniku vzpomínkového snímku Nezapomeňme na Ležáky. V roce 2022 žil v Pardubicích.