The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasiliki Niku (* 1934)

• narodila se 5. května 1934 v Glikoneri, okres Kastorie

• její rodina se účastnila řecké občanské války

• pamětnice byla jako dítě odvezena do Československa

• vyučila se v Náchodě na textilním učilišti

• od roku 1953 pracovala v Krnově pro Textilní závody S. K. Neumanna

• účastnila se spartakiády v roce 1955

• zpátky do Řecka se podívala v roce 1988, nikdy se tam nevrátila natrvalo

„Češka, Češka, Češka a já jediná Řekyně,” vyjmenovává Vasiliki Niku osoby na fotografii z roku 1955. Spolu se svými kolegyněmi tehdy jela reprezentovat krnovský Svaz socialistické mládeže na první československou spartakiádu. Z pohraničního města, které se v dobách socialismu stejně jako dnes pyšnilo velkou řeckou menšinou, tehdy na spartakiádě cvičila jako jediná Řekyně. 

Narodila se přitom v Glikoneri, vesničce na severu Řecka, kterou po druhé světové válce obklopovaly partyzánské boje mezi přívrženci Komunistické strany Řecka a prozápadní vládou. Z dětství příliš vzpomínek nemá, jako osmiměsíčnímu miminku jí zemřela matka Panajo Dzima, a protože otec Georgios Dzima musel hodně pracovat, péči o batole a jejího stejně starého bratra převzaly tři starší sestry. Olga, Paraskevula a Dafne se o dvojčata staraly až do roku 1946, kdy se coby partyzánky zapojily do začínající občanské války.

Jeli jsme vlakem pro koně

Prozatímní demokratická vláda Řecka si uvědomovala, že v oblastech zasažených válkou žije velké množství dětí, a proto se na přelomu let 1947 a 1948 začal řešit jejich odsun do zemí východního bloku. Podle dobových zdrojů mělo jít o dočasný azyl, na který ale děti nikdo nijak nepřipravil.[1] Přesun tak byl pro tehdy čtrnáctiletou Vasiliki a jejího bratra Kostase šok. 

„Přišli v noci 1948, sebrali nás a odvezli. Celou vesnici,” popisuje pamětnice, jak se všechny děti musely z ničeho nic přesunout neznámo kam. „Převezli nás do Albánie a pak do Jugoslávie. Nevím, kolik jsme tam byli dní, ale hodně. Byl tam i můj brácha a manžel. Jeho sestra a bráchové. Ale my jsme se s nimi neznali,” vysvětluje Vasiliki Niku, že do Československa zamířily stovky dětí. „Jeli jsme vlakem, ve kterém byla jen sláma, vozili v něm koně. Ani si nepamatuju, kam jsme chodili na záchod,” popisuje nevyhovující podmínky. V noci je na různých stanovištích chodily krmit jeptišky. 

Na jaře 1948 hranici Československa překročilo více než sedm stovek nezletilých řeckých uprchlíků. První útočiště našli v Mikulově.[2] „Přijeli jsme tam úplně špinaví, měli jsme i vši. Všem – klukům i holkám – ostříhali vlasy,” vypráví pamětnice o prvních dnech v Československu. Mikulov nebyla poslední zastávka, děti odtamtud zamířily do lépe zařízených dětských domovů. Vasiliki Niku vystřídala hned několik měst. Nejdříve skončila v Lesné u Varnsdorfu, pak v Ústí nad Orlicí, v Ústí nad Labem, Krásném Poli a nakonec jako patnáctiletá zamířila do Náchoda. 

Tam už byla bez svého bratra. Sama ale nebyla, protože dětský domov československá vláda uzpůsobila výhradně pro řecké děti. „Bylo nás tam osmdesát děvčat, samé Řekyně. Učitele jsme měly řecké i české. Čeština byla těžká, ale musely jsme se učit,” přiznává, že kromě odtržení od domova pro ni byla náročná i snaha porozumět neznámému jazyku. Jako dospívající slečna s tím měla větší problém než malé děti, které do Československa přišly. 

Cvičila jsem na spartakiádě

V Náchodě začala chodit na textilní učiliště. České spolužačky jí s jazykem také hodně pomáhaly. „Měla jsem dobré kamarádky, učily mě, byly moc hodné. Chodila jsem s nimi všude, kde chtěly. Nakupovaly jsme starším lidem nebo jsme s nimi chodily na procházku,” prozrazuje, jak si postupně češtinu procvičovala. V náchodském dětském domově byla spokojená. „Vychovatelky se o nás staraly a všechno nám kupovaly – boty i šaty. Neměly jsme vůbec peníze,” popisuje pamětnice život řeckých uprchlíků. 

V roce 1949 do Československa přijel zbytek její nejbližší rodiny, sestry a tatínek. Usadili se v Javorníku. Dospívající Vasiliki si k sobě ale nevzali. Ta až do roku 1953 žila v Náchodě, pak se s ostatními Řekyněmi přesunula do internátu v Krnově. Tam začala pracovat pro Textilní závod S. K. Neumanna jako textilní dělnice. A v roce 1955 se jako jedenadvacetiletá cvičenka zúčastnila první spartakiády. „Bylo to krásný. Cvičily jsme v tělocvičně S. K. Neumanna, nejdřív se mnou hodně chodily Řekyně, ale pak už nechtěly, tak jsem zůstala jen já sama,” vzpomíná na akci na pražském Strahově. Z Krnova jich jelo jedenáct, cvičily sestavu s kužely. „V Praze jsme ještě všechny dělaly zkoušku před začátkem. Pak jsme tu sestavu cvičily několikrát, ten stadion byl úplně plný,” vybavuje si Vasiliki Niku své vystoupení. Žádného dalšího Řeka na spartakiádě nepotkala. 

Manžel byl komunista, já do strany nechtěla

V padesátých letech se také potkala se svým mužem Tanasisem Niku. Do Československa přišel také jako dítě, ale pocházel z jiné vesnice než pamětnice. V Československu se vyučil elektrikářem a byl také součástí řeckého souboru vystupujícího s tradičními tanci a písněmi. Vystupovat jezdili i do zahraničí. Mladý pár se vzal v roce 1960. V té době byla už na světě jejich dcera Despina, o dva roky později do rodiny přibyl i syn Tomas. A i když obě děti navštěvovaly české školy, naučily se mluvit také řecky. „Doma jsme mluvili česky i řecky. A děti chodily k jednomu řeckému učiteli, vždy na odpolední hodiny. A tak se naučily,” vysvětluje ale s tím, že své děti do řeckého jazyka nikdy nenutila. Věděla, že by to nebylo nic platné. 

V Krnově si žili spokojeným životem, pamětnice se věnovala hlavně rodině a práci. O politiku se nezajímala. „Manžel byl komunista, ale já ne. Já jsem byla jen ve Svazu mládeže, to jsme museli. Chodili jsme na schůze a jezdili na zájezdy, ale do strany jsem nechtěla. Nezajímalo mě to,” přiznává. Tanasis Niku jako aktivní komunista s ostatními soudruhy často mluvil o tom, že by se rodina mohla vrátit do Řecka. Odjet plánovali v sedmdesátých letech, ale manžel onemocněl a v roce 1977 zemřel. Vasiliki Niku už se pak sama s dětmi do své rodné země vracet nechtěla. V Československu měli řadu řeckých přátel i spoustu příbuzných.

Do Řecka se proto s dcerou a synem poprvé podívala až v roce 1988. „Museli jsme jít na policii s občanskou legitimací a jestli máme pas,” vybavuje si Vasiliki Niku, co všechno v socialistickém Československu musela zařídit, aby je do Řecka pustili. Cestovali vlakem přes Maďarsko a Jugoslávii. „Trvalo to dlouho. V noc jsme jeli vlakem z Krnova do Prahy a ráno se vyjíždělo z Prahy do Řecka. Když jsem tu zemi viděla, bylo mi to líto. Nikdy jsem tam nebyla, neznala jsem ta města. Když jsme tam žili, byli jsme jen v té rodné vesnici,” vysvětluje. I do vesnice Glikoneri se při své první návštěvě po letech podívala. „Škola byla dobrá, ještě stála. Ale kostel a všechno ostatní už bylo spálené. Celou vesnici nám spálili. Ještě za té války.” Návrat na místo svého dětství byl pro pamětnici těžký. Od té doby ale Řecko navštěvuje každý rok. Všichni její sourozenci se do rodné vlasti postupně vrátili, ona v Československu zůstala jen se svými dětmi a jejich rodinami. Ale nemrzí ji to. Česko už dávno považuje za svůj domov. 

[1] Zdroj: KRÁLOVÁ, K., TSIVOS, K.: Vyschly nám slzy: řečtí uprchlíci v Československu.

[2] Zdroj: CIRONIS, P.: Akce „Řecké děti 1948”: dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci helénských dětí v roce 1948 do Československa.