Halina Niedobová

* 1934

  • „Jednou, když jsem chodila do první třídy, nás všechny vyvedli ze tříd, rozestavěli nás po schodišti a po chodbě a z půdy někdo snášel knihy. Ve špalíru jsme si je podávali z ruky do ruky. Na dvoře stálo veliké auto, na které se to nakládalo. Uměla jsem už od pěti let číst, a když jsem viděla ty knížky, měla jsem strašnou chuť si jednu někde schovat, ale nedalo se. Všechno to šlo na spálení. Pěkné polské knihy, pohádky a různé jiné. Pamatuji si, že to pro mě bylo strašné, že tolik knih jde pryč, přitom by se tak dobře četly.“

  • „Táta šel tehdy přes les z noční směny a nedaleko domu potkal známého policajta, Němec sice, ale ještě s nějakým srdcem, a ten mu řekl, ať se vrátí, protože tam dál je kulka do hlavy. Tehdy tam zastřelili minimálně jednoho ze Stoszkových a podpálili jejich dům. Viděli jsme, jak tam hoří. Táta nebyl doma z práce. A potom jsme už viděli, jak gestapáci pěkně šli, ve dvojicích mašírovali po dobře vykonané práci. V uvozovkách. Táta pořád nebyl. Strašně jsme se báli, co se stalo. Potom přišel. Kdyby ho ten policajt neupozornil a šel by dál, tak by taky nebyl. Pamatuji si přesně, s jakou pýchou šli kolem našich oken.“

  • „Bylo to pár dnů před Vánoci. Byl už večer. S námi u babičky bydlela i teta se třemi dětmi. Jejich tatínek, manžel tety, šel do koncentračního tábora ve stejný den jako táta. Byl to taky učitel. Hodně jich tehdy šlo. Seděli jsme v kuchyni a najednou moje máma zbledla: ‚Vždyť tak pískal vždycky táta!‘ Vyšla ven a dlouho se nevracela. Potom přišla, řekla, že fakt přišel táta, ale že za námi hned nemůže přijít, protože se musí nejdřív vykoupat. Koupelna v domě nebyla, ale v hospodářské budově jsme měli prádelnu, kde mu ohřála vodu. Když se svlékl, museli hned všechno oblečení spálit, protože bylo samé vši. A teprve potom přišel do pokoje. Tu radost nebudu popisovat. Byla strašná. My jsme se těšili, on se těšil. A pěkně vypadal. To je důležité. Pěkný byl ale jen tři dny, potom to všechno spadlo. Oni jim něco vstříkli, aby opuchli a nestrašili lidi, že jdou z koncentráku tak hubení. Potom byl jenom kost a kůže.“

  • „Ve čtyřicátém roce jsme se museli dostavit celá rodina na nějaký úřad. Nevím, jak se jmenoval, byla jsem ještě moc malá. Vím, že se dívali, jaké máme oči, jaké máme vlasy a jestli se můžeme hodit ke germánské rase. Stáli jsme v takové síni, bylo tam hodně lidí. Pak jsme došli k okýnku, kde se dívali na tátu, něco se ho ptali a potom říkali, že je všechno dobré, že by mohl být v té nordické rase. Možná to nebylo vysloveno přesně tak, ale řekli mu, že by mohl mít volkslistu, a ptali se ho, jestli to chce. A přesně si pamatuji, co jim odpověděl. Řekl to v nářečí. ‚Polákem jsem se narodil a Polákem zůstanu.‘ Nevěděla jsem vůbec, o čem to je, jenom jsem si to zapamatovala.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 22.06.2021

    (audio)
    duration: 02:00:44
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 29.06.2021

    (audio)
    duration: 01:17:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Polákem jsem se narodil a Polákem zůstanu, řekl táta. A šel do koncentráku

Halina Niedobová / 1955
Halina Niedobová / 1955
photo: archiv Haliny Niedobové

Halina Niedobová, za svobodna Žyłová, se narodila 12. února 1934 v polské rodině v Horní Suché na Karvinsku. Otec Adolf byl učitel. Za druhé světové války, když byla obec jako součást Těšínska připojena k Německé říši, se odmítl vzdát polské národnosti. Přežil osm měsíců v koncentračních táborech Dachau a Mauthausen-Gusen a do konce války pracoval jako horník v dole. Pamětnice chodila do německé školy. Jako žačka se musela účastnit vyřazování polských knih určených ke spálení. Její teta a bratranci byli nuceně nasazeni na práce v Německu. Pamětnice si vzpomíná na konec války v Horní Suché a na osvobození sovětskou armádou v květnu 1945. Po absolvování učitelského gymnázia v Opavě učila na základních školách s polským vyučovacím jazykem. Na konci padesátých let se s manželem přestěhovala do Mostů u Jablunkova. Více než deset let byla řídící učitelkou v polské malotřídce v části Mostů Šance. Po jejím zrušení učila až do svého odchodu do důchodu v polské škole v centru Mostů.