The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Nevoral (* 1929)

Za zámkem byla postavena šibenice. Nechtěl bych to vícekrát vidět

  • narozen 1. září 1929 v obci Třeštice na Jihlavsku

  • vychodil zde obecnou školu, měšťanku navštěvoval v nedaleké Třešti

  • pamatuje vstup německých vojsk do Třešti i nálety v roce 1945

  • svědek popravy německých kolaborantů v Třešti na konci války

  • bratr chycen při pokusu o emigraci po roce 1968, následně poslán do dolů

“Vstup Němců do Třeště si pamatuju přesně. Přesně,” vzpomíná dnes Miloš Nevoral, který se narodil 1. září roku 1929 v Třeštici na Jihlavsku. Navštěvoval tady obecnou školu a právě v nedaleké Třešti poté chodil do měšťanky. 

15. března roku 1939 přicházeli Němci přes pohraničí, podle Miloše byli dezorientovaní, nadto v té době napadlo velké množství sněhu, což jim postup ztěžovalo. “Když přijeli do Třeště, tak samozřejmě zabrali obchody a tak dále,” vzpomíná. “Pokračovali dál a zabírali další část země,” říká.

Zfanatizovat celou rodinu

Miloš se narodil jako nejmladší z pěti dětí, jeho rodina měla hospodářství a pracovala v zemědělství, a tak všichni sourozenci museli pomáhat. Školní léta strávil Miloš za doby druhé světové války, měl povinnou výuku německého jazyka.

Se začátkem války v roce 1939, tehdy mu bylo deset let, vzpomíná na rodinu Kašparů, která bydlela na nádraží. Měli dceru Hertu (ročník 1922) a syna Aloise (ročník 1916 či 1917), který působil u československého vládního vojska.

“A když přišel rok 1939 a tohle bylo vše zrušené, tak ti Kašparovi, kteří byli sokolové, tak ta jejich maminka, která byla typická Němka a pocházela z Prajzka, děti včetně manžela zfanatizovala. Prvně ta Herta, pak manžel, dali se k Němcům. A nakonec přesvědčili i toho Aloise,” popisuje Miloš s tím, že rodina byla podle jeho názoru skutečně velmi fanatická.

Dcera Herta původně dokonce sloužila u místní židovské rodiny Krausů, kteří měli výčep, a právě tady Herta prodávala. Rodina Krausů měla koně a zabývala se také povoznictvím. Alois, který později odešel z vládního vojska, se dal na stranu Němců a dostal se ke gestapu do Jihlavy. “A tady dělal dokonce velitele hospodářské skupiny,” popisuje Miloš.

Sama Herta poté, co došlo k odsunu Židů, se dostala ke gestapu také, a to konkrétně do Zlína. “Proslýchalo se, že byla tak zlá, že dokonce při vyšetřování vylupovala oči. Ale to jsou jen povídání,” popisuje Miloš, jaké řeči se o rodině šířily.

Kolik bylo v Třešti Němců, Miloš přesně neví, ale vzpomíná si na místní kolaboranty i židovské obyvatele, kteří museli chodit se žlutou hvězdou.

Lidový soud v kavárně

S příchodem roku 1945, když se blížila osvobozenecká armáda, Herta ze Zlína odešla a bydlela se svými rodiči v Třešti.

“Ještě si pamatuju, jak přijížděl vojenský transport. Kolem Jihlavy už byly mosty partyzány vyházené do povětří. Tak už na tu západní frontu, respektive už byl příjezd jen z Kostelce na Třešť, na Telč, na Slavonice,” popisuje Miloš.

Jednou přijel do Třeště obrněný vlak, kde zůstal stát, protože neměl dostatek páry. To už bylo v roce 1945. “A najednou přiletěli hloubkaři, američtí nebo angličtí letci. Ti stříleli na lokomotivy, ničili obrněné transporty. A taky jednou v Hodicích napadli vlak a rozstříleli lokomotivu. Za Hodicemi byla rozstřílená lokomotiva a tím sabotovali,” popisuje Miloš. Podobné nálety se odehrávaly i na zmíněný obrněný vlak v Třešti.

“Další zážitek byl, když byl lidový soud v Třešti,” popisuje dále Miloš s tím, že se odehrál v kavárně Republika.

Herta, o které Miloš vyprávěl, byla podle jeho slov odsouzena k trestu smrti a její bratr Alois dostal doživotí. To stejné platilo i pro Kašparovy.

“Herta byla odsouzená na trest smrti pověšením. To se konalo za zámkem. Bylo tam stromořadí, tam byla postavená šibenice a tam byl vykonaný trest. Bylo mi šestnáct let, taky jsem tam byl, ale nechtěl bych to víckrát vidět. Ale byli jsme zvědaví,” vypráví.

Jejich rodiče byli po odsouzení zavřeni ve vězení v Třešti a chodili na práci na nádraží, kde čistili koleje. “To už jim bylo hodně přes šedesát let, to jsem je také viděl,” vzpomíná Miloš.

Návrat nežádoucí

Na rok 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy vzpomíná jako na násilí, které nemuselo být. “Byla to politická záležitost, spoustu lidí s tím nesouhlasilo a bylo poškozených. Schopní lidé byli vyházeni z podniku, zrovna jako v tom, kde jsem byl zaměstnaný. Nebylo to správné,” vzpomíná Miloš.

Jeho bratr chtěl před komunisty utéct do zahraničí, nepodařilo se však a byli prozrazeni.

“Několik kluků kamarádů se dohodlo, že půjdou za Baťou do Kanady. Nakonec byli prozrazeni, na hranicích je chytili a byli uvězněni v Plzni na Borech. Dostali se do lágru tady do Mimoně a odtamtud je poslali do dolu do Ostravy do Karviné, což byl armádní důl. Říkalo se, že kdo tam je, návrat nežádoucí,” vypráví Miloš.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)