Jaroslav Neumann

"Přišlo na mě udání, to jsem zjistil až později, přímo z Norimberku, že pracuji pro východní blok, představte si to. Já, který má na starosti svůj vlastní život, pracuji pro východní blok. Přijeli, dali mi klepeta a odvezli mě do El Cajonu do San Diega do věznice. Tam jsem byl dva dny. A ještě štěstí, to musela být náhoda, že tu noční službu – ještě jsem nebyl na cele, byl jsem v ‚předběžném‘, kam vás posadí. A tam byl chlap, asi bývalý Němec, ptal se mě, jak jsem se tam dostal. On zajistil, že zavolali... Ještě že jsem měl telefonní čísla na NATO základnu. Tak tam zavolali, druhý den mě propustili. Ještě jsem od nich dostal snídani, omluvili se a odvezli mě autem. Zpátky domů."

"Lyže jsme si dali dolů i s batůžky. Pas jsem měl u sebe. Pamatuju si, na hranicích, to bylo večer, nevšiml jsem si, kde přejíždíme, měl jsem hlavu plnou úplně něčeho jiného. Půjčil jsem si ještě šátek s puntíky a uvázal ho kolem krku, abych vypadal mladší. Představte si, že pět lidí tenkrát vyhodili z autobusu na hranicích, museli si lyže vyndat a každý ke svým lyžím. Takové byly kontroly. To bylo jak v nějakém vězení. Neklepal jsem se, trošku jsem strach měl, to bych kecal. Kápnout na mě, že ten pas není můj, jak to dokážete takhle na místě, když vytáhl ten pas a přiložil ke ksichtu – to dělali každému, aby zjistili, jestli to souhlasí… Tak jsem projel. Můžu vám říct, první zastávka byla v nějaké restauraci, nějací lidi potřebovali na záchod. Taky si vyndávali něco z batůžků, co měli u těch lyží. Tak jsem si drapl svoje lyže, které jsem měl půjčené, obešel jsem autobus a utekl jsem."