The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Netolický (* 1937)

• narozen 17. ledna 1937 na statku v Lozicích do selské rodiny

• rodina čelila šikaně ze strany místních komunistů

• v roce 1953 byli jeho rodiče trestní komisí odsouzeni za neplnění dodávek

• v témže roce byl s rodinou nuceně vysídlen do Čejetic v jižních Čechách

• bylo mu znemožněno studovat střední školu

• v roce 1957 se jeho rodina mohla vrátit na Chrudimsko

• po vojně dělal řidiče

• v roce 1960 se oženil, s manželkou vychovali dvě děti

• po sametové revoluci vstoupil na jedno volební období do komunální politiky

• až do odchodu do důchodu pracoval jako dispečer

• v roce 2024 žil v Heřmanově Městci

Spoustu zklamání a ústrků prožil Břetislav Netolický jen proto, že pocházel ze sedlácké rodiny. Ačkoli představitelé poúnorového režimu deklarovali, že u nás nezavedou sovětský model kolchozů a půda zůstane sedlákům, rozhodli se soukromé hospodáře připravit o majetek a perzekvovat. Vše vyvrcholilo centrálně řízenou Akcí K v roce 1951, která si kladla za cíl definitivně zlikvidovat selský stav. Kulakům a dalším odsouzeným sedlákům se nařizovalo vystěhování z rodného gruntu. Celý proces byl o to krutější, že se odsun vztahoval i na rodinné příslušníky, kteří často ani před soudem či trestní komisí nestáli. Do roku 1953 došlo k vysídlení tisíce nevinných rodin.

K nuceně vystěhovaným patřili i Netoličtí z Lozic na Chrudimsku. Bezprostředně po osvobození se u nich v obci na čas usadil týl Rudé armády, který s sebou přivedl koně a dobytek. „Byli to hoši, že děvčata musela být doma,“ říká Břetislav Netolický, jehož rodina musela doma pohostit i jejich velitele. „Bylo zajímavé, že chodil po dvoře a ptal se tatínka, čí to všechno na statku je. Když mu tatínek odpověděl, že jeho, tak nevěřícně kroutil hlavou,“ vzpomíná. Otec pamětníka té poznámce tehdy tak docela nerozuměl. Netušil, co všechno se za pouhých pár let změní.

Po komunistickém převratu v roce 1948 přišli Netoličtí nejprve o hospodářské stroje bez jakékoli náhrady. Poté následovalo postupné zvyšování zemědělských dodávek až do likvidační výše. Situace se nadále stupňovala, až v létě roku 1953 celou rodinu nuceně vystěhovali do jižních Čech, 250 kilometrů od domova.

Za války rodina poslouchala Londýn

Břetislav Netolický se narodil 17. ledna 1937 na rodinném hospodářství v Lozicích do selské rodiny. Jeho otec se jmenoval také Břetislav a matka Anna, za svobodna Burešová, pocházela ze statku z nedaleké Bučiny. Měl starší sestru Hanu. 

Rodina Netolických hospodařila v Lozicích po tři generace od roku 1853, kdy statek koupil pamětníkův pradědeček Jan Netolický. Jeho syn, rovněž Jan, byl členem zastupitelstva a váženým občanem z Lozic. Výhodným sňatkem s Marií Vomočilovou ze sousedního statku č. 54 dal vzniknout velkému hospodářství s rozlohou přes 20 hektarů.

Na konci druhé světové války se u Netolických scházeli sousedé a společně poslouchali Londýn, aby věděli, jak postupuje fronta. „Už jako dítě jsem seděl u okna a sledoval, jestli nejde někdo okolo, aby stihli zavčas rozhlas vypnout. Říkal jsem si, že i kdyby mě mučili, nikdy to neprozradím,“ vzpomíná.

Když zemřel Jan Masaryk, maminka plakala

Po válce se rodiče snažili dále zvelebovat hospodářství, nakoupili zemědělské stroje včetně traktoru. V té době vlastnili hospodářství o velikosti 22 hektarů. Když komunisté převzali moc, Netoličtí tušili, že situace se pro ně nebude vyvíjet dobrým směrem. „Vzpomínám si na moment, když informovali o smrti Jana Masaryka, tak maminka velmi plakala,“ říká a dodává, že to jinak neměla v povaze.

Další neblahý moment, který pamětník pamatuje, se stal ještě na měšťanské škole v Luži. “To už začalo přituhovat. Seděl jsem vedle kamaráda Ládi Nováka, kterému se během posvícení ztratil tatínek. Nikdo nevěděl, kde je, až jeden hoch řekl, že ho nějací pánové strčili do auta. O tři dny později jeho manželce pověděli, že je zatčený v base. O měsíc později přivezli pana Nováka domů mrtvého. Pohřeb musel být tajný. V takovém prostředí plném strachu jsem vyrůstal,” vzpomíná.

Po dokončení základní školní docházky v Luži se přihlásil na státní zemědělskou školu do Chrudimi. Okresní komise mu po přijímacích zkouškách řekla, že bude přijat. Uprostřed prázdnin se však Břetislav dozvěděl od kamaráda, který měl nastoupit do stejné školy, že nedostal pozvánku na školní brigádu. „Už jsem věděl, že je to špatné a nevzali mě,“ vzpomíná. Nemýlil se. Přišlo mu rozhodnutí od krajské komise o nepřijetí na střední školu bez udání důvodu. Mohl si vybrat pouze z několika učebních oborů. Břetislav Netolický se rozhodl pro cihláře, protože nedaleko v Hrochově Týnci byla cihelna. Obor ho však vůbec nebavil.

Otec v zoufalství nabídl hospodářství státu

Mezitím se situace doma na statku neustále zhoršovala. Rodiče nesměli zaměstnávat žádnou námezdní sílu a neustále jim zvyšovali zemědělské dodávky, přitom několik let měli zákaz zabít si i vlastní prase. Aby dodávky splnili, kupovali si suroviny od sousedů. Avšak i tato pomoc časem přestala stačit. Dodávky byly schválně navyšovány tak, aby je manželé Netoličtí nemohli splnit. V takovém stavu nebylo v silách rodiny se o hospodářství postarat, proto otec učinil těžký krok a nabídl statek státu. Úřady to však odmítly.

V roce 1953 byli rodiče trestní komisí za neplnění zemědělských dodávek odsouzeni k trestu odnětí svobody – otec Břetislav na šest měsíců a matka Anna na tři měsíce. Kromě toho jim uložili vysokou pokutu, propadnutí veškerého majetku a zákaz pobytu v Lozicích a okrese Vysoké Mýto. Navzdory tvrdému trestu do vězení rodiče naštěstí jít nemuseli. Od toho je uchránila amnestie nově zvoleného prezidenta Antonína Zápotockého. Konfiskaci a nucené stěhování však amnestie nezahrnovala.

Rodiče Břetislava Netolického nechtěli čekat, až je úřady vystěhují neznámo kam. Znali podobné případy v okolních vesnicích. Doma měli nachystané bedýnky s osobními věcmi pro každou situaci. Otec si sehnal práci až u Poličky, kde by dělal kočího. Nejprve dostal povolení, ale poté přijel předseda okresního národního výboru i s policisty a zakázal jim se odstěhovat. Ze strany úřadů se jednalo o zjevnou šikanu.

Do poslední chvíle nevěděli, kam je stěhují

V červenci 1953 přijel k Netolickým tajemník s papírem, že celá rodina má zákaz pobytu v Pardubickém kraji a následující den pro ně přijedou auta a dozví se, kam pojedou. Přijelo jedno auto, kam se nemohly vejít všechny věci, které měli sbalené. V ten moment sousedky z Lozic projevily velkou statečnost. „Ženy vyrazily k nám a tajemníkovi začaly nadávat. Ten se toho tak lekl, až utíkal k telefonu a volal na okres, že je tady revolta a aby nám poslali druhé auto,“ vzpomíná.

Cesta byla dlouhá, rodinu odvezli až do 250 kilometrů vzdálených Čejetic v jižních Čechách. Břetislav celou situaci těžce snášel, během cesty vůbec nemluvil, až o něj dostali rodiče strach. Otec se domluvil se správcem čejetického statku, aby syna hned zaměstnal a ten mohl přijít na jiné myšlenky. Bylo to pro něj velmi těžké období. Ocitl se v místě, kde nikoho neznal, neměl zde přátele a vykonával těžkou nádenickou práci. „Spíš jsem přežíval,“ dívá se zpátky na roky v Čejeticích.

Zpočátku je každý týden chodil kontrolovat člen Sboru národní bezpečnosti (SNB), vyptával se lidí, s kým se Netoličtí scházejí a kam chodí. Aby toho nebylo málo, kvůli nucenému stěhování se Břetislav Netolický nemohl ani vyučit cihlářem – i později jej mrzelo, že skončil bez vzdělání.

Na vojně dostával nabídky na vstup do strany

V roce 1956 nastoupil na vojenskou povinnou službu do Loun, kde dělal hlavně řidiče. Na vojně mu opakovaně nabízeli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Vždy se vymluvil na svůj nízký věk nebo to odůvodnil s tím, že si to nezaslouží. “Ke konci vojny jsem už rovnou řekl, že jsem syn kulaka, a od té doby už nabídky nepřicházely,” říká. Jinak na vojnu vzpomínal v dobrém. 

Mezitím, co Břetislav Netolický trávil čas na vojně, se jeho rodiče i se sestrou mohli vrátit na Chrudimsko. Našli si práci v obci Březovice, maminka krmila slepice a tatínek jezdil s traktorem. Břetislav se stal řidičem v podniku Zemědělské stavby v Chrudimi, kde pracoval dalších 17 let. Poté začal jezdit s autobusem v ČSAD. Při práci potkal svoji budoucí manželku Věru, rozenou Vránovou, která pracovala jako účetní v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Vzali se v roce 1960 a vychovali dceru a syna.

Žil s cejchem syna kulaka

Břetislavova otce nakonec potkal tragický osud. “Otec neměl nárok na dovolenou ani na důchod, protože nebyl dělník. Bylo mu 63 let a byl těžce nemocný na srdce. Nechtěli ho pustit do důchodu. Poslali ho ke krajské posudkové komisi, která ho navzdory jeho stavu označila za plně práce schopného. Přitom do prvního poschodí musel třikrát vstávat, aby vůbec došel,” říká. Bohužel měsíc po posudku v roce 1963 zemřel v práci za volantem.

V osobním životě se Břetislavu Netolickému dařilo. Postavil si dům v Heřmanově Městci a obě jeho děti se dostaly na gymnázium. Neobešlo se to však bez komplikací. “Ředitelka školy musela na vyšších místech obhajovat, proč je posílá na gymnázium. Říkala, koho by tam měla jiného posílat, když mají samé jedničky,” vzpomíná. I po letech se s pamětníkem táhla jeho těžká minulost a v některých životních situacích stále narážel na limity, které vymezovaly kádrové posudky.

Období sametové revoluce prožíval intenzivně a s dcerou navštěvoval demonstrace v Praze na Letné. Od 90. let až do důchodu pracoval jako dispečer. Také se snažil o vrácení majetku rodiny v rámci restitucí. Na jednání s úřady a vyřizování všech potřebných záležitostí nevzpomíná v dobrém. Nebyl spokojený s chováním úředníků a bylo velmi náročné si vše vyběhat a vyřídit. Musel se obrátit i na ministerstvo zemědělství. 

Navrácení majetku se sice dočkal, ale statek získal zpět ve velmi špatném stavu. „To byl totálně rozkradený statek. 100 let tam předkové hospodařili. Nebylo tam nic, kousek řetězu, kousek nářadí. Zpustošená zahrada, pokácené ploty. To byl průchozí dům, chátralo to,“ vzpomíná. Jezdil tam se ženou na chalupu, dělal různé opravy, postavil ploty a vrata, ale v 70 letech už neměl dostatek peněz a sil. Nakonec usoudil, že bude rozumnější statek prodat. Prodal ho vnukovi člověka, co tam kdysi bydlel a měl tak k tomu místu vztah. „Dal to do pořádku a já jsem rád, že to nespadlo,“ říká.

Dnešním mladým lidem by Břetislav Netolický vzkázal, aby si vážili toho, že mohou studovat. „Sám jsem zažil, co to znamená, když člověk nemůže studovat. To je horší, než když přijde o majetek. Já na majetku nijak nelpím. Spokojený život má větší hodnotu než cokoli jiného,“ uzavírá své vyprávění.