The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Netík (* 1950)

U nás se zemědělství dědí z generace na generaci

  • narozen 6. dubna 1950 v Pelhřimově

  • vyrůstal na rodinném statku v Týně nad Vltavou

  • otec Rudolf Netík v 50. letech vězněn

  • rodina nikdy nevstoupila do jednotného zemědělského družstva

  • vystudoval střední školu zemědělskou a mechanizační v Českých Budějovicích

  • v době komunistického režimu soukromě hospodařil

  • vstoupil do Československé strany lidové

  • v listopadu 1989 se coby věřící katolík účastnil poutě do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České

  • účastnil se dění sametové revoluce v jižních Čechách

  • první prezident Agrární komory ČR

  • angažoval se i v Asociaci soukromého zemědělství

  • v letech 2004 - 2008 byl radním Jihočeského kraje pro zemědělství, životní prostředí a rozvoj venkova za KDU-ČSL, krajským zastupitelem byl do roku 2012

  • působí ve správních a dozorčích radách celkem osmi neziskových organizací

  • rodinné hospodářství v Týně nad Vltavou již předal svému synovi, kterému dál pomáhá

Jiří Netík se narodil 6. dubna 1950 v Pelhřimově. Pochází ze zemědělské rodiny, kde byl nejmladší z pěti dětí, a zemědělství ho provázelo celý život. Sám má dnes také pět dětí a čtyři synové se věnují zemědělství, jediná dcera se věnuje sociální oblasti. V 50. letech zažil rodinnou perzekuci: domovní prohlídky, odsuzování za úmysl ke skutku, který se nestal. Zdědil však aktivitu a optimismus vycházející z křesťanského názoru.

Jeho otec Rudolf Netík zažil represe už ze strany nacistů, v roce 1945 ho přepadli sovětští vojáci a po únoru 1948 byl opět perzekvován komunisty. Byl zatčen a v 50. letech vězněn. Vrátil se z vězení s optimismem, který v něm posílila zkušenost, že v kriminále poznal jako spoluvězně mimořádné osobnosti, se kterými by se jinak nikdy nepotkal. I v zemědělství se s nástrahami počasí vyrovnával optimisticky: když zmoklo obilí, řekl, že už roste nové.

Otec Jiřího Netíka uměl hospodařit, a tak po něm chtěli, aby dělal předsedu jednotného zemědělského družstva (JZD). To odmítl, poté coby vězeň stavěl nádrž Lipno. Do místní Strojní a traktorové stanice (STS) ho z kriminálu přivezli, aby seřídil samovaz. Vše vždy zjemnil, že to byla šťastná pouť životem.

 

Bude pracovat v zemědělství, jako pracoval dosud

Jiří Netík hodnotí tuto dobu jako těžkou, jelikož jeho sourozenci například nemohli studovat, i když měli dobré studijní výsledky. Jeho bratr nesměl odmaturovat, tak šel pálit dřevo na Šumavu, kde mu pak reemigrant z Rumunska pomohl dostat se na pedagogickou fakultu. Sestry bohužel nevystudovaly. Otec se při návratu z vězení zavázal, že se vrátí pracovat do zemědělství. Hlásil se v Týně nad Vltavou zemědělskému tajemníkovi KSČ a sdělil, že do družstva nepůjde, protože podepsal, že bude pracovat v zemědělství “jako pracoval dosud“, to znamená jako soukromý zemědělec. Nastal pak boj mezi ním a vládnoucími komunisty, trvající až do roku 1989: byly arondace, výměry polí, všemožná odvolání atd. O spoustě špatných věcí před Jiřím rodiče nemluvili, aby necítil zášť. Otec mu říkal: „Když tě něco nebude bavit, tak to nedělej!“

 

Osmašedesátý

V roce 1968 se poměry uvolnily a v době pražského jara vzniklo Sdružení soukromých zemědělců. Jiří Netík nabádal otce, aby si požádal o rehabilitaci, ale to otec odmítl s argumentem, že nic neudělal a počká si na ni sám. Bylo to prozíravé, protože následně se s nástupem normalizace poměry opět zvrátily. Jiří pak o rehabilitaci požádal po roce 1990 za otce bez jeho vědomí a věc se vlekla tři roky. Soudili stále soudci, kteří tyto věci nechtěli uznat.

Jiří Netík se v roce 1968 coby student účastnil v Českých Budějovicích Majálesu. V čele průvodu šel šašek, měl velkou kostku, na které bylo napsáno „volby“ a ze všech stran „KSČ“ – jiná volba nebyla. Svobodné diskuse byly tehdy úžasné, ale nástup normalizace opět situaci zvrátil.

Jiří Netík vstoupil do Československé strany lidové (ČSL) a v roce 1974 se stal poslancem místního národního výboru, což byla víceméně čestná funkce. Dělal místopředsedu zemědělské komise a řešil věcné problémy. Když mělo město jednat v krizové situaci, nechali ho všichni, aby jednal sám. Díky komisi si mnozí komunisté jeho jméno nespojili se soukromníkem, a tak v rámci arondací uhájil svůj zájem na úkor školního statku Hluboká, který chtěl jeho pozemky. Brigády v rámci narozenin Lenina apod. věnoval např. přenášení křížů. V tehdejší lidové straně se podle pamětníka scházelo spousta dobrých lidí a kde jinde by je potkal? I když byla součástí Národní fronty, lidé se v ní mohli vzájemně podpořit.

 

Komunistická kobyla chcípá

V roce 1989 už byl Jiří Netík členem Ústředního výboru ČSL a stál u revolučních změn. Účastnil se pouti do Říma v listopadu 1989 u příležitosti svatořečení Anežky České. Vezl odtud několik kufrů materiálů propagujících křesťanství, které složitě převezl přes hranice. Pomohla mu skutečnost, že byl „členem krajského výboru“ a sdělil, že to musí probrat na jeho úrovni, co se píše na Západě. Do Říma jel přes Švýcarsko, kam dostal povolení vycestovat, aby oficiálně nikdo nevěděl, že jel do Říma. V ČSL tehdy podporoval tzv. obrodný proud okolo Josefa Bartončíka, a protože byl zvyklý z domova na perzekuce, neměl strach ze zásahů StB. Cítil také, že se vrací atmosféra roku 1968 a že „komunistická kobyla chcípá“.

V listopadu 1989 zažil diskuse na náměstích v Týně nad Vltavou i v Českých Budějovicích, které byly často těžké, ale mnozí komunisté byli ochotni diskutovat. Vzpomíná na euforii lidí i staršího věku. Je rád, že toto dění zažil. Kdyby se toto stalo v roce 1968, mohlo se ještě navázat na soukromé podnikání z doby před únorem 1948, ale doba normalizace to znemožnila. Krátce po listopadu 1989 se setkal s ministrem zemědělství Rakouska Mockem a ten mu sdělil, že po socialismu jsou vytvořené velké podniky, ale nebudou lidé, kteří by mohli podniky vést. Všechny lidi z úřadů není možné vyhodit a v nich zůstává starý režim. Na Západě vyzkoušený systém šlo u nás velmi těžce prosadit. Zemědělci na to doplatili. Mnoho dobrých lidí se bálo jít podnikat a kdejaký uchvatitel se dostal ke kdečemu.

Po roce 1989 se podle Jiřího Netíka hodně zapomnělo na neblahé dědictví 50. let. Řešily se nespravedlnosti roku 1968 a nástupu normalizace, ale zapomnělo se na zločiny 50. let. Jiří dával dohromady Sdružení soukromých zemědělců a dával dohromady lidi, kteří byli v 50. letech perzekvováni. Vyslali plný autobus bývalých politických vězňů k prezidentu Havlovi a do čela postavili Františka Broje, bratra komunisty popraveného poslance Stanislava Broje. Bohužel ovšem jejich aktivita k ničemu nevedla a k potrestání viníků nedošlo. V rámci restitucí se nevrátila hospodářská družstva založená dávno za první republiky. Zemědělci museli znovu zaplatit výkupy a další podniky, které jejich otcové již dávno vybudovali. Jejich nemovitosti v Praze i jinde jim taktéž nebyly vráceny. V sociálních věcech se velmi zapomnělo na to, že se sedláci starali o spoustu lidí. A tak Jiří Netík založil při své farmě Domov sv. Anežky, kde zaměstnává 160 zdravotně postižených. Realizoval s velkým nasazením projekty sociálního zemědělství, kam patří chráněné dílny, denní stacionář, internátní ubytování, služby pro seniory, Domov klidného stáří KLAS.

 

Obnova soukromého hospodaření po roce 1989

V nových poměrech se Jiří Netík stal prvním prezidentem Agrární komory České republiky. Říká, že u zásadního rozhodování v Praze je třeba být a je to odříkání, protože takového činovníka musí doma v hospodářství někdo nahradit. Jiří Netík proto předal hospodářství dnes již pětačtyřicetiletému synovi. Synové sami z vlastního rozhodnutí vystudovali zemědělské školy. Jiří Netík říká, že je dobře, že pokračují v profesi, neboť obor musí člověka bavit a musí se pro něj sám rozhodnout.

Jiří Netík tvrdí, že demokracie se těžko žije, ale vysvětlování a trpělivost při tom být musí. V tom je mu velkou oporou rodinné zázemí a zemědělská práce, která ho zocelila. Upozorňuje, že společnost se dnes díky novým technologiím tříští a lidé se od sebe vzdalují. Čas míru v Evropě je ale úžasný, i velkou zásluhou NATO.

 

Konat dobro a nepodílet se na zlu

Jiří Netík vzpomíná na svého otce, jak vnímal ekonomickou výnosnost zemědělství: otec přišel na zemědělskou správu a koupil traktor od cirkusáků, přihlásil ho a jel s ním na brigádu při stavbě stadionu v Týně nad Vltavou. Díky veřejné pomoci si ho mnozí začali předcházet a udržel tak soukromé hospodářství i v těžkých podmínkách. Jiří Netík to chápe jako naplňování Desatera, kterému když se společnost přibližuje, je líp.

Jiří Netík říká: „I kdybych nic nezměnil, je dobré konat dobro a nepodílet se na zlu. Nejsme odpovědní za výsledky. Ty jsou v rukou Božích. Jsme však odpovědní za své jednání.“

V době natáčení (2020) bydlel pamětník coby důchodce v Týně nad Vltavou. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj