Jiří Netík

* 1950

  • "Byly to těžké diskuse na těch náměstích, to setkání s těmi lidmi. Ale byli i odvážní komunisti, kteří opravdu přišli diskutovat. Ti, co byli hloupí a vykřičení, ti pak litovali po letech a já jim říkal: 'Vy jste udělali jednu zásadní chybu. Vy jste si neposypali popel a neuznali jste, že tohle období skončilo.' Mnoho lidí šlo do strany, aby měli místo, mohli studovat, udělali leccos. Jiní to neudělali. Ale mnoho dobrých lidí se bálo jít do toho podnikání, kdy to bylo úplně otevřené a kdejaký uchvatitel přišel ke kdečemu. Diskuse na náměstích jsou nezapomenutelné, ať už byly v našem městě, v Budějovicích. Ve vlaku z Říma jsem měl na starosti jednu starou paní, která byla zavřená. Byl to krutý osud, manžel zemřel v kriminále, dcera se zbláznila a zemřela a šest ženských mělo jednu deku a spaly na betonu. Ona to všechno přežila. Byla to taková železná lady, odhodlaná, když jsem ji viděl v Praze pod Václavem a bylo jí 80 let nebo kolik. Takže jsou to scény, které se neopakují, a já jsem vděčný, že jsme to zažili."

  • "Ono stěžovat si, to je přesně to, co naši neuměli, a o řadě špatných věcí nám rodiče vůbec neřekli, abychom neměli vztek a jednoduše třeba neuvažovali. To bylo velké umění, protože když jsem se později dozvěděl o řadě věcí, tak bych ho třeba přejel traktorem nebo mu něco udělal. A to jsme si později říkali: 'Člověče, to bylo tak prozíravé.' Aby nám nekomplikovali život, protože to zlo na světě je a ještě asi dlouho bude. Ale nesmí si člověk život zkazit, protože když se ráno probudí naštvaný a taková ta kyselost v člověku zůstane, tak se špatně cokoliv dělá. Otec říkal: 'Když tě něco nebude bavit, tak to nedělej!' To úplně nejde. Když jsem si stěžoval na halíře, kolik vydělám, tak povídal: 'Podívej se na ty sportovce tady.' Jiskra a Týn hráli fotbal. 'Každý den trénujou a kolik se jich asi dostane do té první ligy, to bude asi těžké, co? A i ten kraj, to bude asi těžké. Ale chodí, protože je to baví. Ale mají za to houby. Takže jestli tě ta práce nebude bavit, tak to nedělej. To si uvědom.' A vždycky člověka odzbrojil touhle filozofií. Snazší by bylo dostat pár facek. Ale ten dialog udržet…"

  • "Já mám trošku takové jednodušší motto: 'I kdybych nic nezměnil, je dobré konat dobro a nepodílet se na zlu. Nejsme odpovědní za výsledky. Ty jsou v rukou Božích. Jsme však odpovědní za své jednání.' A to si myslím, že je jasné. Cíle můžeme mít různé, můžou se povést, nemusí se povést, můžou se kolem sejít lidi, kteří je můžou ničit, ale jak říkala babička: 'Můžeš klidně spát? Tak je to dobrý!' Takže život zaplať Pán Bůh je plný. Všichni se do toho nějak zapojili, každý si místo našel v té rodině a dobré dědictví bylo, že rodina drží pohromadě. To je velmi cenné. Rádi se scházíme, rádi se vidíme. A to je moc důležité a i to láká kolem tu společnost se zúčastnit taky řady věcí, když vidí, že to mezi námi funguje."

  • "Samozřejmě toho sedlpřed válkouáka mohli zavřít. Co jsme zdědili, byla vždycky aktivita a optimismus, který vycházel z křesťanského názoru. Problémy byly před válkou, podvody se děly normálně za první republiky, třikrát přijelo gestapo a po válce přijeli Rusové, přepadli statek, dopadlo to dobře. A mezitím přijeli nějací velitelé a postříleli je. A potom otce zavřeli komunisti, takže žádná doba nebyla úplně optimistická. Když se otec vrátil z kriminálu v 53. roce, prohlásil, což samozřejmě tu rodinu moc nepotěšilo, že tam potkal tolik zajímavých lidí, v životě by se s nimi nepotkal. On byl obrovský optimista. Přirovnal bych to k tomu zemědělství: zmoklo poslední seno nebo panáky na poli, tak jsme měli vztek, že to budeme muset zase řešit, a otec řekl: 'Už nám roste nové, děti!' On všechno převedl do optimismu, s kterým se daly překonat těžkosti. Ale nikdy jsme nestáli stranou. Když nám v 50. letech stroje sebrali a otce zavřeli, tak mu nabízeli, že ho pustí, když zůstane v zemědělství. On řekl: 'To bych si musel promyslet!' Když vznikla STSka, tak ty stroje neuměli provozovat, tak otce přivezli z basy na pole seřídit samovoz, seřídil ho a mohli sekat. Nikdy ale neměl v sobě zapšklost a vše zjemnil, že to byla šťastná pouť životem."

  • Full recordings
  • 1

    Týn na Vltavou, 01.12.2016

    (audio)
    duration: 34:22
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice , 08.07.2019

    (audio)
    duration: 01:03:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice , 07.09.2020

    (audio)
    duration: 01:16:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

U nás se zemědělství dědí z generace na generaci

Rodiče Jiřího Netíka s dětmi
Rodiče Jiřího Netíka s dětmi
photo: Archiv Jiřího Netíka

Jiří Netík se narodil 6. dubna 1950 v Pelhřimově. Vyrůstal v zemědělské rodině jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec Rudolf Netík byl v 50. letech z politických důvodů vězněn a i poté odmítal vstup do jednotného zemědělského družstva. Už odmala byl zvyklý pomáhat na rodinném hospodářství. Vystudoval střední školu zemědělskou a mechanizační v Českých Budějovicích. Ačkoliv by se na vysokou školu dostal i bez přijímacích zkoušek, rozhodl se, že se bude raději naplno věnovat zemědělství. Po otci převzal hospodářství v Týně nad Vltavou, i když zvykem bylo, že zůstává nejstarší ze synů. Vstoupil do tehdejší Československé strany lidové. V roce 1989 se Jiří Netík coby věřící katolík účastnil poutě do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České a následně i sametové revoluce. Po pádu komunismu se Jiří Netík snažil o sjednocení soukromých zemědělců, je zakladatelem a zároveň prvním prezidentem Agrární komory České republiky. Dále byl činný například v Asociaci soukromých zemědělců nebo jako předseda Výboru pro venkov, zemědělství a životní prostředí v Jihočeském kraji. Celkem byl činný v 19 společnostech. V letech 2004 - 2008 byl radním Jihočeského kraje pro zemědělství, životní prostředí a rozvoj venkova za KDU-ČSL a do roku 2012 krajským zastupitelem. V současné době (2020) působí v osmi společnostech a hospodářství v Týně nad Vltavou již předal svému synovi. Na jeho chodu se ale stále podílí.