Luděk Nemajer

* 1951

  • „Když už měl člověk schváleno, že může vyjet, museli jsme do posledního puntíku nahlásit, co si s sebou bereme. K nám do bytu přišel pracovník asi z celního úřadu, možná celník, a my před ním měli otevřené kufry. Museli jsme hlásit úplně všechno, co si bereme. Dneska si z toho dělám srandu, ale tehdy to bylo opravdu: patery trenýrky, troje kalhotky, deset párů ponožek… všechno jsme museli vyjmenovat. On si to odškrtával ze seznamu a musel to schválit. Pak jsme šli za nějakým pánem, znalcem umění, protože jsme si chtěli vzít pár obrazů. Zjistili jsme, že má rád whisky, tak když jsme mu dali láhev Johnny Walkera, vzal si ji v klidu – a schválil nám to. O tři měsíce později ho někdo prásknul a skončil za katrem. To už nám bylo jedno, protože nám to tehdy vyřídil včas. To si člověk dneska neumí představit, že policie vleze až k vám do bytu a kontroluje, co všechno si s sebou bereš. To byl zážitek na entou. Sbalím si pár kufrů a jedu? Ne, ne, ne – to jste musel všechno hlásit. Ale nakonec nám to vyšlo. Jenže na hranicích mě zastavili a říkají: ‚Víte, že nikam nejedete?‘ Úplně ve mně zatuhla krev. Já na to: ‚Vždyť mám vystěhovalecký pas…‘ ‚Ale nikam nejedete,‘ říkal ten celník s kamennou tváří. Vyjeveně jsem na něj koukal. A on: ‚Možná pojedete, když podepíšete svůj pas.‘“

  • „Potom, když už jsem byl po svatbě, tak jsem dostal pozvánku na ministerstvo vnitra – což je vlastně ta samá budova, kde sídlí dodnes. Nejprve mě sledoval nějaký chlap v tramvaji a pak mě tam ‚pozvali‘ na přátelský pohovor, jestli bych neměl zájem o spolupráci. Věděli, že mám za manželku Britku, že bych mohl jezdit do Británie nebo že se tam možná chystáme. A tak mi nabízeli spolupráci. Že prý bych pro ně mohl… Já říkal: ‚Nezlobte se…‘“ – „O jaké informace měli zájem?“ – „No o cokoliv. Prostě chtěli, abych s nimi spolupracoval. Já jsem říkal: ‚Nezlobte se.‘ Nebylo to jako v Koljovi, ta scéna, jak tam vyslýchají Svěráka a je tam jeden hodný a jeden zlý policajt – takhle to nebylo. Ale tlačili dost. A já pořád: ‚Nezlobte se, ale ne.‘ A oni: ‚A co byste říkal tomu, kdyby za vámi přišla druhá strana?‘ ‚Myslíte jako britská strana?‘ A oni na to: ‚No, vždyť vy nevíte, co jsme my. Co když jsme britští agenti? Ani o tom nevíte.‘ Říkal jsem: ‚Těm bych taky řekl ne. Beru si svou ženu, protože ji mám rád, ne proto, že bych na ní chtěl nějak politicky vydělat.‘ Pak jsem to musel žehlit přes otce, kterému asi dali kapky, že nezpracoval vlastního syna, aby přistoupil na spolupráci s českou tajnou policií. Tím, že jsem žil ten obyčejný život, tak to byly jen takové moje okrajové střety s policií, ze kterých jsem vybruslil tím, že jsem si na nic nehrál a řekl ne.“

  • „Invazi vojsk Varšavské smlouvy jsem zažil, protože Londýnská ulice je asi pět minut pěšky od Vinohradské 12, kde je dodnes sídlo Českého rozhlasu. Když Rusové přijeli, slyšel jsem v noci, jak létají letadla. Maminka mě ráno probudila a říkala, že je válka, že Rusové jsou tady a bůhvíco dalšího. Tak jsme hned s bráchou šli ven, že se půjdeme podívat.Tehdy se tam rozkřiklo, že se musí… My jsme tam chtěli jít, protože opravdu ti Rusové, ti vojáci ani nevěděli, že jsou u nás. Dozvěděli jsme se až později, že přijeli s tím, že nás jedou zachránit — propaganda byla tehdy podobná tomu, co se děje dnes s Putinem. Ani nevěděli, kde jsou. Přijeli nás zachraňovat, a tak se strašně divili, když u rozhlasu najednou tanky obklopily lidi a ti na ně začali řvát. Oni prostě nechápali, o co jde.“ – „Byli jste přímo tam?“ – „Ano. Táta nás samozřejmě varoval, ať nikam nechodíme, ale já neposlechl a šli jsme se tam podívat. A tam se to opravdu mlelo. Vydrželi jsme tam asi hodinu, hodinu a půl – to si opravdu nepamatuju, ale bylo to drsné. Některé ty záběry člověk vidí dodnes v archivech, ale když tam člověk jako sedmnáctiletý stojí v té vřavě, tak – na jedné straně je to úžasné, na druhé má strach, co se může stát. Potom jsme se vrátili domů a pak jsme byli ještě na Václaváku, kde byly demonstrace kolem sochy svatého Václava a před muzeem. Neangažovali jsme se pravidelně, ale ten den, když Rusové přijeli, jsme tam šli. Bylo to kousek od nás a člověk chtěl vědět, co se děje. Proto třeba teď, jak Jirka Mádl natočil film Vlny, já v sobě pořád mám takovou… vím, že bych to jako pamětník měl vidět, ale mám v sobě takovou zábranu. Do té doby se už nechci vracet. Byla to doba, na kterou by člověk nejraději zapomněl — i když by neměl."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 21.07.2025

    (audio)
    duration: 02:03:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Do roku 1968 se nechci vracet ani ve vzpomínkách

Luděk Nemajer v roce 2025
Luděk Nemajer v roce 2025
photo: archív pamětníka

Luděk Nemajer, rozený Majer, se narodil 1. listopadu 1951 v Praze jako druhé ze tří dětí manželů Jitky a Jindřicha Majerových. Otec uvěřil komunistické ideologii a do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupil roku 1948, maminka byla zcela apolitická. Luděk se se sourozenci později k režimu stavěl kriticky, přesto rodina žila bez konfliktů a ve vzájemném respektu. Už na základní škole se zamiloval do hudby The Beatles a nechal si narůst dlouhé vlasy, což mu po celou dobu střední školy přinášelo problémy s učiteli. Vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) v Botičské ulici v Praze a následně Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK), obor učitelství druhého stupně se zaměřením na angličtinu a geografii. Byl svědkem událostí pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy. Promoval roku 1975. Téhož roku poznal svou budoucí ženu, anglickou studentku Barbaru Walker, která v Praze pobývala na studijním pobytu. Pracoval ve Výzkumném ústavu strojírenství a ekonomie jako oblastní plánovač. Díky přátelství s americkým velvyslancem Rexem Himesem a vztahu s Barbarou se dostal roku 1976 do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Byl veden jako prověřovaná osoba, sledován, byla mu nabízena spolupráce, kterou však odmítl. S Barbarou se oženil roku 1977. Roku 1979 se vystěhovali do Anglie, kde vychovali tři děti. Rok po oslavě stříbrné svatby se přátelsky rozešli. V Anglii pracoval 31 let v oboru územního plánování. Během návštěvy ČR potkal svou druhou manželku Janu, za níž se vrátil do rodné země. Po svatbě se rozhodli pro společné příjmení Nemajerovi. Roku 2024 ovdověl. V roce 2025 žil Luděk Nemajer v Olomouci.