Jiří Neduha

* 1949

  • „Brácha měl tu Asanaci. Věděl jsem, že už se nikam ven nedostanu a neustále jsem myslel na to, že to tady nemá perspektivu. Situace se horšila, začal jsem to vnímat jako nutnost. Navíc oprese policajtů byly čím dál tím drsnější, byl jsem přitom stále více aktivní. Hrozilo, že se do něčeho zapletu a nebude žádná Asanace, ale rovnou basa. O to nikdo nestojí. Za hrdinu jsem se nepovažoval, ale zase jsem nechtěl držet hubu. Když jsem přemýšlel, co by mě tady čekalo, bylo to tak neradostné, že emigrace mi přišla jako nejlepší řešení. Osobní život také nebyl ideální. Kdybychom tady zůstali, tak bychom se rozvedli. To je ale to nejsnadnější. Dohodli jsme se, že vyjedu a zkusím spojit rodinu. To byl druhý cíl. Ten třetí cíl, o kterém jsem moc nevěděl, bylo postavit se na vlastní nohy. Řekl jsem si, že by mi možná pomohlo, kdybych nebyl svazovaný obavami a omezeními, která mě tady blokovala.“

  • „Když už jsem začal žít trošku líp, kontaktoval jsem Československé sdružení v Kanadě, které mi pomohlo ke spojení rodiny. Byli tam schopní lidé, kteří měli známé v Ottawě. Nemusel jsem hledat cestu, jak to udělat. Vedli mě, rádi a dobře, a rodinu se nám podařilo dát dohromady. Bylo zajímavé, že měli připravenou variantu, že kdyby Československo dělalo problémy, udělám hladovku před velvyslanectvím, která bude hodně mediálně podchycená. Říkal jsem jim, že jsem už měl hladovku v Turecku, což se ale nepočítalo. Takže hladovka byla naplánovaná. Ptal jsem se, jestli si budu moc vzít housku. Měl jsem stanovat před velvyslanectvím v Ottawě. Počasí bylo dobré, to jsem sledoval. Asi bych to musel podstoupit. Ale těsně předtím Čechoslováci odpověděli, že teda jo.“

  • „Čas se tam strašně vlekl, protože se tam nic nedělo, jenom se čekalo. Bohužel se čekalo bez světýlka na konci tunelu. To mě nejvíc deprimovalo, že jsem nevěděl, jestli vůbec odletím. Drželi nás tam kvůli penězům, stravy jsme měli pramálo. Byl jsem už předtím štíhlý, ale tam jsem hodně zhubl. Říkal jsem si, jestli to tak bude pokračovat dál, tak ze mě zůstane jenom kostlivec. Došlo to tak daleko, že jsem šel darovat krev do americké nemocnice, za to jsem dostal prachy a koupil jsem si pořádný žvanec. Bylo to směšné, ale zůstaly mi aspoň i peníze na telefon.“

  • Full recordings
  • 1

    v Ostravě, 30.03.2019

    (audio)
    duration: 03:35:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    v Ostravě, 03.04.2019

    (audio)
    duration: 46:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Za komunistů bylo nejhorší to strašné lhaní

Koncem 60. let
Koncem 60. let
photo: archiv Jiřího Neduhy

Jiří Neduha se narodil 4. února 1949 v Praze. Jeho otec byl hudebník, živil se jako úředník. Matka pracovala jako účetní. Byl nejmladší ze tří bratrů. Rodina se brzy po jeho narození rozpadla. Část dětství prožil u prarodičů v České Lípě. Měl umělecké sklony, ale matka ho přesvědčila, aby se vyučil izolatérem. Až v osmnácti letech se blíže poznal se svým starším bratrem Jaroslavem, hudebníkem a zakladatelem skupiny Extempore. V období pražského jara spolu prodávali jeho obrázky turistům na Nových zámeckých schodech. Aby se vyhnul službě v komunistické armádě, fingoval sebevraždu. Po předčasném opuštění psychiatrické léčebny byl odveden do armády a invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil v kasárnách. Za normalizace čelil jeho bratr šikaně Státní bezpečnosti a v rámci akce Asanace byl v roce 1983 donucen k vystěhování. Jiří ještě před odjezdem bratra utekl přes Sovětský svaz a Turecko do Kanady. Čtrnáct měsíců strádal v tureckém utečeneckém táboře. Po pádu komunismu se vrátil z Kanady do Československa a usadil se v Ostravě. Psal a režíroval hry pro děti, založil skupinu Zpocený voko, vydal dvě povídkové knihy. V souborech Třesk a Netřesk pracoval s lidmi trpícími duševním onemocněním.