The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fawad Nadri (* 1968)

• narodil se v afghánském Kábulu 10. července 1968

• v roce 1985 zahájil studium vysoké školy ekonomické

• v září 1985 byl vyslán ke studiu do Československa

• absolvoval devítiměsíční jazykový kurz češtiny

• v letech 1986-1992 studoval Institut tropů a subtropů na Vysoké škole zemědělské v Praze

• po sametové revoluci podnikal

• v roce 2005 založil Česko-afghánskou smíšenou obchodní komoru

• organizoval výcvik afghánských pilotů v České republice

• v roce 2020 založil Česko-slovensko-afghánskou obchodní komoru

• v letech 2005-2021 znovu jezdil do Afghánistánu

• je ženatý, má dvě děti

• žije v Praze

Afghánský podnikatel Fawad Nadri žije v Praze od roku 1985. Do Československa, tehdy „spřátelené socialistické země“, ho poslali na studia v době sovětské okupace Afghánistánu. Oženil se tu a v Česku už zůstal.

Byli jsme liberální

Na svět přišel v Kábulu 10. července 1968, tedy v době, kdy v Afghánistánu ještě existovalo království. Pochází z dobře situované středostavovské rodiny, jeho otec podnikal „v kobercích“ a mohl si dovolit dvě manželky i početné potomstvo. „Měl jsem dvě maminky, od první maminky jsem měl čtyři sestřičky a jednoho bratra a od druhé maminky, mojí vlastní, je nás osm: pět bratrů a tři sestry. Maminky spolu vycházely perfektně, každá měla zvláštní dům,“ popisuje Fawad Nadri model rodinného soužití, který byl v Afghánistánu běžný i žádoucí.

Doma mluvili afghánskou perštinou zvanou darí, ve škole se vedle ní zcela samozřejmě setkával i s druhým ze dvou úředních jazyků Afghánistánu – paštunštinou. Bylo mu pět let, když v roce 1973, po krutém hladomoru, který v některých oblastech zahubil až polovinu obyvatel, padlo afghánské království, podporované Amerikou. Nově vyhlášená republika se orientovala na Sovětský svaz, nedokázala ale udržet křehkou rovnováhu etnicky nesourodé země a  Afghánistán se postupně propadal do chaosu. Fawad Nadri si přesto ze svého dětství nevybavuje žádné projevy etnického napětí. V prostředí, kde vyrůstal, prý etnické spory nepřipadaly v úvahu. „V životě by mě něco takového nenapadlo. V rodině máme jak Paštuny, tak Tádžiky i Hazary.“

Rodina vyznávala sunnitskou verzi islámu a víra hrála v jejich životě významnou roli. Znamenala prý především milosrdenství a ohled na to, že jsme všichni v první řadě lidé. „Táta chodil do mešity jednou týdně, nebo když, nedej Bůh, někdo zemřel. Všichni byli liberální, žili tam (v Kábulu) sunnité, šíité, Indové, sikhové – všechny jsme navštěvovali, společně jsme slavili svátky.“

Proti Sovětům povstali mudžahedínové

V prosinci roku 1979 nicméně Sovětský svaz využil žádosti představitelů afghánské vlády a poslal do země jako „bratrskou pomoc“ své vojsko. „Furt lítala letadla a lidé nevěděli, proč. A jednoho rána jsme otevřeli dveře a na všech křižovatkách byly tanky s ruskými vojáky. Nechápali jsme, kde se vzaly. Byl to šok,“ popisuje invazi, která Čechům připomene rok 1968, byla ale mnohem brutálnější. Sověti dobyli prezidentský palác, zabili prezidenta a ustavili loajální komunistickou vládu.

„Všude bylo plno plakátů, ruských vlajek, plno propagandy marxismu-leninismu. Nebylo možné vyjadřovat svobodně své názory. Kdokoliv se svobodně vyjadřoval, skončil ve vězení a byl zabit. Tajná služba měla své sídlo v jedné čtvrti v Kábulu, tam je věznili. A když je pak zabili, jenom vyvěsili seznam popravených. Bez jakéhokoliv soudu. Bylo zabito hodně lidí.“

Afghánci se ovšem s okupací snadno nesmířili. Proti armádě ateistického Sovětského svazu povstaly skupiny muslimských bojovníků, tzv. mudžahedínů – ti měli vedle skryté podpory americké tajné služby CIA i sympatie čím dál větší části obyvatelstva. „Lidé je podporovali. Byl to někdo, kdo se jim postavil, kdo se postavil proti zlu, to se muselo respektovat. Takže pokud mohli, lidé většinou pomáhali.“

Spolužáky naverbovali rovnou do války

Ve složitých podmínkách se nicméně hledaly různé cesty, jak přežít. Byť ani Fawadova rodina prý s prosovětskou vládou nesympatizovala, jeho otec se rozhodl vstoupit do komunistické strany. „To nebyla možnost – nevstoupit. Neměli jste volbu,“ podotýká k tomu Fawad Nadri. Jeho otec přišel o svou živnost a nemohl už soukromě podnikat, díky členství ve straně se ale mohl stát ředitelem státního podniku zabývajícího se stejnou činností, tedy vývozem koberců.

A Fawad směl po absolvování osmi tříd základní školy pokračovat středoškolským studiem. Počátkem 80. let už prý ve výuce bylo znát, že u moci jsou komunisté. Objevovaly se snahy prosadit ruštinu, byť málokdo na ni chodil. Fawad sám se ji nikdy nenaučil. Na rozdíl od angličtiny, na jejíž kurzy po sedm let docházel do kábulského American Centre, kde vyučoval jeden z jeho strýců.

Střední školu dokončil v roce 1985. Bylo mu sedmnáct, když přišly klíčové okamžiky jeho života. „Bylo to jako v loterii. Předtím dva roky platilo, že se můžete nejdřív hlásit na vysokou školu. Ale pro náš ročník pak vyhlásili, že kdo skončí dvanáctou třídu, tedy střední školu, musí automaticky na tři roky na vojnu.“ Fawad bojovat nechtěl – a už vůbec ne jako člen komunistické armády poplatné Sovětskému svazu a bojující proti afghánským mudžáhidům.

„Měl jsem štěstí. V den, kdy jsme skončili střední školu, jsem si nešel do školy pro vysvědčení. Protože jsme měli echo, že školu obklíčili a rovnou všechny lifrují na vojnu. Před školou stály náklaďáky, obklíčili to, naložili tu dvanáctou třídu. A rovnou na generální štáb! Než se rodina dozvěděla, proč jsi nepřišel večer domů, tak druhý den už jsi byl v bojové zóně. Bez jakékoliv přípravy.“

Mladí vojíni, které afghánská armáda takto brutálně naverbovala, se pak bez výcviku stávali snadnou kořistí povstalců z řad vlastních spoluobčanů. „Většina našich spolužáků tam skončila, protože v životě nebyli v situaci, kdy by měli proti někomu válčit. Bohužel, většina mých spolužáků byla takhle zabita.“

Za dobré známky do Prahy

Fawadovi se podařilo osudu svých spolužáků uniknout. Místo toho pak sloužil jako „ochránce revolucionářů“. „Stál jste u školy nebo u nějakého úřadu. Tam jsem sloužil půl roku – v policejní uniformě, aby mě nevzali na vojnu. Hlídali jsme baráky.“

Zároveň v té době prošel přijímacími zkouškami na vysokou školu ekonomickou v Kábulu a začal tam studovat. O situaci jeho generace drsně vypovídá skutečnost, že z 217 studentů jich prý bylo v ročníku 210 dívek a jen sedm chlapců, z nichž jemu jedinému bylo sedmnáct; zbylých šest byli dvacátníci, kteří přežili tříletou vojnu.“

Štěstí ho provázelo i dál. Po prvním semestru byl zařazen do vládního programu na podporu vybraných studentů, kteří mohli ve studiu pokračovat ve spřátelených socialistických zemích. „První semestr jsem skončil s dobrými známkami a naštěstí jsem se dostal do Československa.“

Do Prahy přiletěl 15. září 1985. Teprve na místě zjistil, že v Československu nebude studovat vysokou školu ekonomickou, ale zemědělku – to mu ale příliš nevadilo. „Maminka byla šťastná, chtěla, abych byl co nejdřív pryč. Jeden bratr na vojně, druhý bratr na vojně… Byla ráda, že jedu odtamtud,“ přibližuje postoj své rodiny.

Lidi nás naučili

V Československu ho nejprve odeslali na jazykový kurz do Dobrušky. Bydlel tam na internátu mezi dalšími cizinci – z Afghánistánu jich bylo celkem 12 – a podstupoval intenzivní výuku češtiny. Tu neusnadňovalo například to, že v té době neexistoval žádný dvojjazyčný slovník s češtinou a jím ovládanými afghánskými jazyky. „S tím jsme měli problém. Museli jsme se učit přes angličtinu, z angličtiny do perštiny… Měli jsme v tom takový guláš. Ale lidi nás naučili, díky Bohu.“

Na své „paní učitelky“ vzpomíná Fawad Nadri s vděčností. Jedna z nich ho mimo jiné naučila zahrát na harmoniku tři české písničky. Vystupoval pak s nimi na dobrušských školách, a pomáhal tak obrušovat hrany případné nedůvěry Čechů k exotickým cizincům. Další z vyučujících mu po skončení devítiměsíčního kurzu rozmluvila jeho záměr jet o prázdninách navštívit rodinu do Afghánistánu. Místo toho mu zařídila brigádu na zemědělské výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích. „Musím jí poděkovat. Perfektně jsem se tam naučil hovorovou češtinu, a když jsem pak přijel do Prahy, doopravdy jsem rozuměl.“

Od podzimu roku 1986 poté studoval na Institutu tropů a subtropů na Vysoké škole zemědělské v Praze v Suchdole. Výuka, která probíhala kompletně v češtině, Fawada uspokojovala. Vše pro něj bylo nové a sbližovalo ho se zemí, kde se začínal cítit doma. Na škole se také seznámil se svou budoucí ženou Šárkou, vzali se v roce 1995.

Tálibán nebojuje za víru

V roce 1988 se Fawad podíval do Afghánistánu – a co tam viděl, se mu nelíbilo. „Viděl jsem ještě víc násilí, všechno pokračovalo dál. Město Kundúz bylo vypáleno, další města byla vypálena. Byl jsem tam čtrnáct dní, chodil jsem po smutečních obřadech. Vrátil jsem se a už jsem pak neměl zájem tam jezdit.“

V té době už nicméně sovětský vůdce Gorbačov vyjednával s OSN o stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. K tomu nakonec došlo v únoru následujícího roku. Rok 1989, který oběma zemím – Afghánistánu i Československu – přinesl konec komunistické vlády, však ve Fawadově rodné zemi proběhl méně radostně než v tuzemsku. Nastalé mocenské vakuum se pokusily vyplnit některé z mnoha mudžahedínských frakcí. Jejich mocenské boje přerostly v občanskou válku, z níž nakonec vítězně vyšlo hnutí Tálibán.

To pak v roce 1996 dobylo Kábul a vyhlásilo Islámský emirát Afghánistán. „Začalo období temna. Tálibán nebojoval proti Rusku, vznikl až v roce 1994 v Pákistánu,“ upozorňuje Fawad Nadri a polemizuje s názorem, že by snad tálibové „bojovali za víru.“ „Muslimové v Afghánistánu byli, jsou a budou. Ale byla to otevřená víra postavená na vzájemném respektu. A jsou to hlavně rodinné vztahy, co drželo a dodnes drží Afghánistán pohromadě. Národ má Tálibánu po krk a ví, že pro Afghánistán není dobrý.“

I Fawadovi rodiče s jednou z dcer proto raději už v roce 1991 Afghánistán opustili a přes Indii se dostali do Německa. Fawad zůstal v Československu, dokončil studia a stal se promovaným zemědělským inženýrem. S dalším Afgháncem začal po revoluci dovážet do tuzemska tureckou kůži a textil, v roce 1992 si v Dejvicích otevřeli butik a velkoobchod. Postupně si přidávali další aktivity – provozovali vysokoškolský klub na Suchdole či hospodu U Valentů – a zaměstnávali mnoho dalších zahraničních studentů.

Západ udělal v Afghánistánu kus práce

Podobně radostnou a nadějeplnou atmosféru, jaká Československo ovládla v roce 1989, Afghánci podle Nadriho prožívali až po roce 2001, kdy v reakci na teroristické útoky z 11. září zahájila koalice v čele se Spojenými státy v Afghánistánu operaci Trvalá svoboda. Následujících dvacet let americké přítomnosti a války proti teroru hodnotí Fawad Nadri jako dobu, kdy mladá afghánská generace okusila „normální život“, dostala možnost se vzdělávat a pochopit, jak vypadá život jinde ve světě.

„Všichni začali chodit do školy. Západ tam udělal kus práce. Kromě toho, že obětoval své vojáky, že tam investoval, udělal i spoustu další práce. Rozvíjela se kultura, umění, všechno.“

Do války v Afghánistánu se jako člen koalice zapojila i Česká republika a vyslala do země své vojáky. Fawad Nadri v roce 2005 založil Česko-afghánskou smíšenou obchodní komoru, která měla podporovat obchod a spolupráci mezi oběma zeměmi. „Komora vznikla mezi ministerstvy obchodu a průmyslu a ministerstvy zahraničí. Obě strany podepsaly komoře, že může mezi Afghánistánem a Českem lobbovat v rozvojových projektech – českým firmám v Afghánistánu i afghánským firmám v ČR.“

Hned v roce 2005 komora připravila česko-afghánské obchodní fórum na půdě Senátu, ten ústy svého místopředsedy Petra Pitharta pozval do Prahy afghánskou vládní delegaci včetně tehdejšího premiéra Hedayata Amina Arsaly. „Z toho vznikaly obchodní příležitosti mezi Českem a Afghánistánem. Největší obchod se týkal vrtulníků. Afghánská strana dostala dvanáct vrtulníků z České republiky. Zaplatili to Američané,“ vysvětluje Fawad Nadri, co například komora pomáhala dojednat. Dalším plodem spolupráce byl výměnný program, v jehož rámci přijížděli do Česka afghánští piloti a vojenští technici a podstupovali výcvik v Hradci Králové. V Afghánistánu je vyhledával a v Česku se o ně staral právě Fawad Nadri, který kvůli tomu znovu začal jezdit do své rodné země.

Česko-afghánská smíšená obchodní komora ovšem později skončila v exekuci, podle Nadriho právě kvůli fóru zorganizovanému na půdě Senátu – jedna z opozičních stran totiž prosadila, že Senát po komoře dodatečně požadoval 850 tisíc za pronájem svého sálu. „Dostali jsme přes prsty. Za to, že jsme s Petrem Pithartem pozvali do Senátu afghánskou vládu. Přitom je pozval Senát, my jako komora jsme sem ty lidi převezli a starali se o ně.“ Záležitost došla až k soudu, a byť Nadri nakonec za komoru zaplatil desetinu požadované částky ze své vlastní kapsy, na komoru i tak byla uvalena exekuce. Proto původní komoru zrušil a později na její činnost navázal nově založenou Česko-slovensko-afghánskou obchodní komorou.

Druhý příchod Tálibánu

Výcvikový program pro piloty a techniky nicméně pokračoval až do července 2021, kdy se Fawad Nadri do Afghánistánu podíval naposledy. Bylo to těsně před tím, než se koaliční vojska narychlo stáhla a zemi znovu dobyl Tálibán. Pilotům, které v Česku pomáhal vycvičit, se prý alespoň podařilo zachránit 44 vrtulníků, s nimiž před příchodem tálibánců odletěli do sousedních zemí.

Tálibán pak v Afghánistánu znovu zavedl tuhý teokratický režim a „vyčistil“ vlivné posty od lidí, kteří jich dosáhli během dvacetileté éry západního vlivu. „S lidmi, kteří ve společnosti uspěli mezi lety 2001-2021, se nepočítá. Je to ztracená generace,“ říká Nadri. Obzvlášť tragicky vláda Tálibánu dopadá na afghánské ženy, jimž byla odejmuta základní práva. „Ti lidé zřejmě neměli ve své rodině matku, babičku, sestru, ani tetu? Že nemají respekt, nechápou ten vztah, kdy vy máte chránit svou mámu, svou babičku, máte je zabezpečit, a ne je odstranit ze společnosti. To je pro mě nejhorší a vím, že v tomhle se Tálibán nezmění.“

Fawad Nadri se po roce 2000 kromě česko-afghánské obchodní komory věnoval také organizování kulturního programu pro věznice, domovy důchodců a diagnostické ústavy, posléze se dostal i k produkování filmů. V současnosti je manažerem ve firmě Variel, jíž dřív pomáhal proniknout na afghánský trh. Je otcem dvou dětí, žije v Praze a doufá, že se ve své rodné zemi dočká svobody.