“V exilu... no jen si to představte. Zaprvé, já už jsem nebyla zvyklá být na ulici, ve společnosti ostatních lidí. První měsíce byly obzvlášť náročné, protože já jsem přiletěla 10. února 1996 a to se zrovna chystalo na Kubě opoziční hnutí Concilio Cubano a já jsem se začala zapojovat do činnosti různých exilových organizací. Bylo to přesně 24. února, byla jsem na schůzi Concilio Cubano a nevěděla jsem pořádně, co se to děje. Ve vzduchu bylo cítit velké napětí a já jsem tomu moc nerozuměla, protože jsem zde byla pouze 14 dní. A v tom přišla ta zpráva o zřícení letadel čtyř pilotů z organizace Hermanos a Rescate. Mě to tehdy obrovsky zasáhlo. Je to něco, co se mi už nikdy nedostane z hlavy. Všichni jsme byli v očekávání, co se bude dál dít, a najednou jsme všichni plakali, křičeli, dělo se toho tak moc najednou. Ta bolest ze ztráty čtyř pilotů byla obrovská, byli to čtyři z nás, synové této komunity, téměř všichni se narodili zde v Miami, jen jeden přišel z Kuby a to jediné, o co se snažili, bylo zachránit lidské životy. A je velmi kruté, že se někdo snaží zachránit úplně cizí životy a sám při tom ztratí ten svůj.“
„Během těch čtyř let ve vězením to bylo velmi obtížné, všechno to bylo… Tedy, to nejhorší bylo vždycky soužití s ostatními vězeňkyněmi. Na rozdíl od cely v zařízení Villa Marista, kde mě vyslýchali, tady už na noc zhasínali světla. Nicméně, nebylo tam dost pitné vody. Když už pustili jednou za den vodu, museli jsme ji stáčet do kýblů. Často byla taková rezatá, bylo v ní bahno a hlína a my jsme musely čekat, až se ty nečistoty usadí a voda bude aspoň trochu čistější. Samozřejmě naše těla byla plná parazitů a nikdo nás neléčil. Musely jsme se mýt studenou vodou nashromážděnou v nádrži. Všechno to bylo velmi náročné. Prádlo jsme si myly ručně a pak jsme ho rozvěšovali na šňůry podél stěn. Záchody nebyly záchody, ale díry v zemi. Z těchto děr pak vylézaly krysy nebo jakékoli jiné zvíře. Bylo těžké si přiznat, že je to tak pochmurné a náročné.“
„(Žít tolik let mimo rodnou zemi) je těžké, jsou chvíle, kdy na člověka padne nostalgie. Přestože tady v Miami žije mnoho Kubánců a podařilo se nám zde vytvořit celkem domácí prostředí, stále bude něco scházet. Něco tu chybí, člověk zde pociťuje, že mu chybí jeho kořeny. Je to, jakoby sem tak docela nepatřil. Je těžké, velmi těžké to vysvětlit, protože tady žiji už dlouhá léta, ale stejně mi tady pořád něco chybí, není to můj domov. Já sice miluji Miami a budu ráda, když tady budu moci dále žít. Nicméně, člověk má takovou vnitřní potřebu vrátit se na místa, kde vyrůstal. Já například rozumím lidem, kteří na Kubu teď cestují. Mnoho Kubánců se tam jezdí podívat a já je chápu a taky bych se tam ráda vydala. Jenomže já chci přijet na Kubu, která bude svobodná. Vím, že Kuba se tomu, čím jednou byla, podobá stále méně. I tak bych se však chtěla vrátit na místo, kde jsem se narodila. Myslím, že něco takového musí pociťovat všichni lidé.“
Carmen Julia Mustelier se narodila 1. prosince 1964 v provincii Matanzas. Její rodina se později přestěhovala do Havany. Rodiče nesouhlasili s komunistickým směřováním, které Kubánská revoluce nabrala pod vedením Fidela Castra. Pro malou Carmen to znamenalo problémy ve škole, protože nepatřila do řad organizace mladých Pionýrů. Kvůli tomu byla často obětí diskriminace. Touha udělat něco pro změnu situace na Kubě ji dovedla do organizace Luchadores por la Libertad e Independencia para Cuba. Její aktivity spočívaly ve shromažďování informací o utrpení, které podstupovali političtí vězni v kubánských žalářích. Kvůli těmto aktivitám byla v roce 1992 uvězněna Státní bezpečností v zařízení Villa Marista, kde strávila 83 dní na samotce. Otřesné podmínky, velké vedro a neustále zapnuté světlo přerušovaly pouze výslechy. Carmen Julia Mustelier byla odsouzena k devíti letům odnětí svobody. Trest měla vykonat ve věznici Manto Negro. Zde musela žít společně s těmi nejnebezpečnějšími ženami, z nichž několik bylo odsouzených za vraždu. Ve vězení se věnovala šíření křesťanské víry. Po čtyřech letech byla díky mezinárodnímu tlaku propuštěna na svobodu. Toho bylo dosáhnuto za přispění amerického senátora za stát Nové Mexiko, Billa Richardsona. Carmen Julia Mustelier mohla odcestovat do exilu v USA, kam se jí posléze podařilo přivést i několik svých příbuzných z Kuby. Účastnila se zasedání mezinárodních organismů k ochraně lidských práv a hovořila na nich o zločinech kubánského režimu a o svém uvěznění.
