The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Musil (* 1934)

• narodil se 18. března 1934 v Praze svobodné matce Marii Musilové

• otec Karel Jelínek byl židovského původu

• otce v roce 1942 nacisté deportovali do Terezína a zavraždili v Malém Trostinci

• Otto Musila nechal otec pokřtít, aby nebyl veden jako Žid

• v květnu 1945 během pražského povstání ho málem zastřelila německá sousedka

• v roce 1953 maturoval na gymnáziu Jana Nerudy

• na vysokou školu nebyl přijat kvůli původu a politickým postojům

• nastoupil do Tesly v Hloubětíně jako technik a kontrolor, kde pracoval do 90. let

• v druhé pol. 60. let opakovaně vycestoval do Anglie

• v roce 1973 na něj StB založila svazek prověřované osoby

• po roce 1989 pracoval v Československém červeném kříži a roku 1994 odešel do důchodu

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Otto Musil se narodil v roce, kdy sílily nacistické tendence, do složitých rodinných poměrů. Matka byla svobodná žena bez vzdělání, otcem ženatý židovský krejčí a obchodník, který syna ochránil křtem, ale sám zahynul ve vyhlazovacím táboře v Bělorusku. Otto přežil bombardování Prahy i střelbu během Pražského povstání a jen o vlásek unikl smrti. Komunistický režim mu později znemožnil studium kvůli původu a politickým postojům, ale přesto dokázal v životě obstát.

Byl jsem nemanželské dítě

Otto Musil se narodil 18. března 1934 v Praze svobodné matce Marii Musilové. Otec Karel Jelínek byl krejčí a obchodník židovského původu. Matka pracovala v jeho podniku jako asistentka a Karel Jelínek s ní navázal vztah, přestože byl tehdy ženatý a jeho manželka chronicky nemocná. Se svou ženou měl dvanáctiletou dceru Hanu.

Rodinné uspořádání bylo složité. Svého tatínka i jeho širší rodinu si Otto Musil pamatuje jen do svých osmi let jako hodného a pozorného otce. „Vzpomínám, jak mi k Vánocům koupil vláček na klíček a udělal koleje. Když jsem poznamenal, že vláček nekouří, zapíchl do komínku cigaretu – a tak ‚kouřil‘. Otec byl silný kuřák,“ pamatuje Otto Musil. Jeho otec se nerozvedl, ale Marii Musilovou a syna často navštěvoval a později žili společně jako rodina. „Otec pocházel ze Zvěstova u Sedlčan, působil jako krejčí ve Vídni, po první světové válce se vrátil do ČSR a šil pro známé herce, například Peška, Plachtu nebo Nedošínskou. Často mě vodil do domu plného tet – všechny byly Židovky, starší dámy, pro mě až strašidelné,“ vzpomíná. Prarodiče z matčiny strany brzy zemřeli a maminka za války zůstala na syna sama.

Otec mě nechal pokřtít, aby mě zachránil

Rok 1934, kdy se Otto narodil, poznamenal vzestup nacismu; Hitler téměř denně promlouval v rádiu. Marie Musilová se synem tehdy bydlela v malém, nevyhovujícím bytě na Kačerově. „Paní domácí měla rádio, což tehdy nebyl běžný standard, a při Hitlerových projevech ho dávala do okna, aby ho mohli všichni poslouchat. V domě žily čtyři rodiny a shromažďovaly se pod okny. Otec projevy překládal a komentoval. Byl si jistý, jak to dopadne a podle toho se také choval,“ vypráví Otto Musil, co zná z vyprávění maminky.

Po jeho narození ho otec odnesl z porodnice přímo do kostela. Naléhal na faráře, aby dítě okamžitě pokřtil, aby nebyl Žid. Předvídal, že Židy čeká pronásledování. „Už tehdy bylo zřejmé, že Hitler své hrozby naplní. Od roku 1933 se stupňovaly represe proti Židům. Otec věřil, že pokřtění je způsob, jak mě zachránit,“ vypráví pamětník.

Po obsazení republiky v roce 1939 dorazily protižidovské restrikce do Čech, otec zchudl, přišel o podnik a sestěhoval se s matkou. Celá rodina pak žila v centru Prahy, v Týnské ulici. Okolí bylo převážně židovské a malý Otto chodil do židovské mateřské školky v sousední ulici U Masných krámů, kterou navštěvovaly děti židovského původu. „Mluvily převážně jidiš, což jsem považoval za němčinu, a děti si ze mě dělaly legraci kvůli tomu, že jsem nebyl obřezaný. Příliš jsem tomu nerozuměl, ale pamatoval jsem si to. Pak jednou přišla učitelka a oznámila, že školka zítra končí a že už nebude pokračovat,“ vzpomíná Otto Musil. Muselo to být ještě než nastoupil do první třídy, tedy v roce 1939. Jeho židovští kamarádi ze školky pak zmizeli v transportech.

Otec věřil, že válku přežije

Po zrušení mateřské školky trávil čas na Staroměstském náměstí, které bral jako největší hřiště v republice. Tramvaj číslo 1 tehdy ještě projížděla až k Vltavě a on si tam hrával. Říkávali mu: „Otíčku, dej pozor, ať tě nezajede tramvaj.“ Jezdily však pomalu. Jednoho zimního dne, když měl čepici staženou až na uši, se stal svědkem pochodu jednotky SS. V čele kráčel voják s praporem s hákovým křížem a právě před Týnským chrámem velitel celou jednotku náhle zastavil. „Jeden z těch vojáků mi najednou strhl čepici a praštil mě do nosu tak silně, že jsem upadl do sněhu. Přihlížející lidé se seběhli, otírali mi krev a odvedli mě k mamince. Bylo to moje první přímé setkání s nacismem,“ vzpomíná Otta Musil.

Jeho otec Karel Jelínek odjel s transportem do Terezína 10. srpna 1942, dva dny po svých 47. narozeninách. Tehdy bydleli všichni tři v ulici Matyáše Brauna 60 (současná ulice Zborovská – v bytě, kde žili, je dnes kavárna). „Pamatuji ten den, kdy otec odcházel do transportu. Nechtěl doprovod dál než na tramvaj na Újezdě. Věřil, že díky perfektní němčině, výřečnosti a kontaktům přežije. Dokonce si schoval peníze, aby měl něco do začátku. Měl ale naivní naděje,“ vypráví Otto Musil. Z databáze obětí holocaustu vyplývá, že po měsíci stráveném v Terezíně byl vypraven do vyhlazovacího tábora v Bělorusku, do Malého Trostince, kde zahynul. Většina vězňů tohoto tábora byla tehdy po příjezdu zastřelena přímo u masových hrobů na popravčím místě v lese u Blagovčiny. Jeho dvacetiletá dcera Hana a vážně nemocná manželka Markéta, které byly transportovány stejnými cestami na stejná místa jen o pět týdnů dříve, byly již tehdy pravděpodobně po smrti. Marie Musilová se synem Ottou neměli během války o otci žádné zprávy a doufali, že se vrátí.

Zachránil mě snad anděl, Němku zastřelili

Dne 14. února 1945 zažil Otto Musil nálet na Prahu – bomby dopadaly v okolí domu ve Zborovské ulici, kde tehdy bydleli s matkou. Dům zůstal nepoškozený, okolí hořelo. 6. května 1945 mu ale šlo o život. Byla neděle a den předtím vypuklo pražské povstání. Matka ho varovala, aby nevycházel daleko – tušila nebezpečí. Poslechl a zůstal před domem ve Zborovské ulici. „Byla prázdná. Najednou ale začala opadávat omítka z domů z několika stran. Vzápětí jsem uviděl muže, který mě varoval, a pak se i přes střelbu rozběhl ke mně a vzal mě s sebou do nejbližšího domu. Díky matčině víře v anděly jsem si tehdy pomyslel, že mě zachránil anděl,“ vypráví. Zjistilo se, že v nejvyšším patře naproti bydlela mladá Němka, která se zřejmě chtěla ještě v posledních dnech války na někom pomstít a střílela. Otto byl snadný terč, v tu chvíli jediný na ulici. Naštěstí mířila špatně. „Revoluční gardy vtrhly do jejího bytu, vyvedly ji ven a odvedly ji k Vltavě. Tam ji postavili ke kraji a popravili dávkou z automatu. Voda se zbarvila krví. Pak ji vytáhli pomocí háků a položili na břeh. Byla to jediná poprava, kterou jsem kdy viděl; bylo mi jedenáct,“ vypráví Otto Musil.

Vzpomíná také, že ve škole měli učitele tělocviku, zapáleného nacistu, který je nutil hajlovat: ruku předpažit, mírně nahoru a zvolat „Sieg Heil“. Všichni to museli provádět. Po válce pak viděl, jak ho Revoluční gardy jako zrádce odváděly. „Měl na sobě jen krátkou noční košili a nápis – jsem nacista. Musel kráčet se zvednutýma rukama,“ vzpomíná. Krátce nato sovětští vojáci začali na Kinského náměstí stavět pomník – slavný tank č. 23. Přiváželi žulové kvádry, z nichž vytvořili podstavec, na který tank posadili. „Stavěl se rychle – Sověti se pomníkem snažili upevnit svůj obraz vítězů a jejich zásluhy na osvobození. Později jsem si na výletech všiml, že podobné tanky stály i v jiných městech,“ říká.

První Coca-Cola

Po válce Američané zjišťovali údaje o válečných sirotcích, obětech holocaustu a Otto Musil se dostal na jejich seznam. Vzpomíná, že při příležitosti amerického Dne nezávislosti, 4. července byl pozván na zahradní slavnost v rezidenci amerického vyslanectví na Malé Straně. Američané tam uspořádali pro židovské sirotky garden party. „Bylo tam občerstvení a já tam poprvé v životě ochutnal Coca-Colu,“ vzpomíná. Po této události z amerického velvyslanectví dorazil nečekaně dvanáctikilový balík, který s maminkou převzali na poště poblíž Zborovské. „Byl plný mouky, čokolády, konzerv a dalších potravin. Šlo o armádní příděl pro americké vojáky, který zasílali i válečným sirotkům,“ doplňuje. Díky matčině kamarádce, která pracovala na americkém velvyslanectví, se k nim dostávaly americké časopisy a různé noviny a právě z nich se Otto začal učit anglicky. Později se angličtině věnoval i na gymnáziu a dalším životě.

Studovat mi nedovolili

Poté se svět proměnil. Matka chodila každý den sloužit nebo uklízet, večer připravila jednoduché jídlo, často jen škubánky. Otto pokračoval ve studiu na gymnáziu T. G. Masaryka v Křemencově ulici, které po roce 1948 zrušili a převedli ho do Nerudova gymnázia na Malé Straně, kde v roce 1953 maturoval. Byl to rok, kdy zemřel Stalin i Gottwald. Vzpomíná si, že k maturitní písemce si zvolil téma o těchto dvou zločinných vůdcích. Vycházel z Rudého práva, které museli povinně číst. Psal dobře a sloh mu šel od ruky. „Odmaturoval jsem s vyznamenáním a moje písemka byla vyhlášena jako nejlepší v Praze. Byl jsem však ‚zrádcem národa‘, protože jsem napsal oslavné ódy na oba diktátory, přestože jsem tomu nevěřil a s klukama jsme si z toho dělali legraci,“ vypráví. Na gymnáziu ho bavily jazyky, a proto se chtěl přihlásit na filozofickou fakultu. Navzdory úspěšné maturitě ho však nevzali. „Bylo mi řečeno, že jsem pro režim nepřijatelný – údajně proto, že jsem působil proti ideologii. Nehlásil jsem se k režimu, nechtěl jsem do svazu mládeže.“

Cesta ke studiu se uzavřela a místo na vysokou školu nastoupil do Tesly jako technik. „Ačkoliv jsem měl pouze gymnaziální vzdělání a nikoli technické, technika mě zajímala od dětství a rychle jsem se zorientoval. V závodě v Hloubětíně mě prozkoušel vedoucí Kotek a přijali mě. Měl jsem slušnou mzdu 600 korun, která se po roce zvýšila na 1 000 korun,“ vzpomíná Otto Musil. Vyznal se v elektronice a tak prováděl kontroly výrobků jako byly rádia, televizory či magnetofony, po celé republice. V Tesle pak pracoval celý život až 90. let. Na vojně v letech 1956–1958 poznal svou budoucí ženu Milušku Černou, a ještě během vojenské služby se vzali v kostele u Salvátora v Praze. Narodily se jim dvě děti.

V Anglii nás šokoval blahobyt

V roce 1968 byly děti na táboře pěveckého sboru dirigenta Staška, když rodiče ráno probudilo rádio se zprávou, že přijely tanky vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Moskvy. Sedl tedy na vlak a vypravil se pro děti k Benešovu. Tábor se nacházel na louce s potokem, poblíž lesa, kde se usadili sovětští vojáci. „Za Staškem přišel vysoký sovětský důstojník a nabídl se, že jako ženisté postaví most, aby děti nemusely brodit vodu. Stašek se rozčílil a rázně ho vyhnal se slovy, že děti potok rády přecházejí a že už tam vojáky nechce nikdy vidět. Voják odešel a už se nevrátil. Věděl jsem, že jsou děti v bezpečí, ale přesto jsem je odvezl, abych uklidnil manželku,“ vzpomíná.

Otto Musil i jeho žena se učili anglicky a z tohoto důvodu navazovali vztahy s Anglií. Kontakty získával například přes časopis Mladý svět. Otto Musil vzpomíná, že si místo dopisů s přáteli ze zahraničí vyměňovali zvukové nahrávky na páskách. Kazety měly dvě strany, každá s půlhodinovým povídáním. „Poštou probíhala výměna překvapivě bez cenzury,“ je přesvědčen Otto Musil.

Díky korespondenčnímu přátelství vycestoval poprvé do Anglie sám již v roce 1967, podruhé už se svou manželkou (děti tehdy nechali u babičky) a to v roce 1969, když ještě bylo možné vycestovat. Železná opona se opět neprodyšně uzavřela v říjnu 1969. „V Anglii nás šokoval západní blahobyt – stáli jsme půl hodiny před obchodem s ovocem, jen abychom se vynadívali na volně dostupné pomeranče a banány,“ vzpomíná. Strávili tam několik týdnů u přítele jménem Sydney, který byl učitelem hudby na dívčí škole. „Měl obavy, abychom nechtěli v Anglii zůstat. Upozorňoval nás, že bychom se tam zařadili k vlně emigrantů, kterou tehdy tvořili převážně Poláci najímaní na manuální práce. My jsme ale neměli takové úmysly,“ vypráví Otto Musil. Jejich hostitel později přijel na oplátku na návštěvu do Prahy. „Překvapilo ho, jak levné jsou u nás gramofonové desky – nakupoval je ve velkém a pouštěl je svým studentkám.“

Nevěděl jsem, že jsem sledovaný StB

Otto Musil by dle svých slov nikdy nevstoupil do strany a ani mu to nikdo nenabízel – věděli, že by to nemělo smysl. Zároveň se ale necítil jako pronásledovaný. S manželkou byli poměrně dobře situovaní. Působil na pozici kontrolora, pravidelně létal do Bratislavy, kam se po reorganizaci přesunulo vedení podniku, zároveň navštěvoval další závody Tesly v Brně, Liberci, nebo na Oravě, kde se vyráběly televizory. Měl na starosti kontrolu kvality, a tak většinu měsíce trávil služebními cestami po Československu.

Jeho žena pracovala v Československém rozhlase jako sekretářka vysoce postaveného komunisty Jána Riška, který byl v letech 1970–1989 ústředním ředitelem Československého rozhlasu a v letech 1973–1983 předsedou programové komise Mezinárodní organizace pro rozhlas a televizi (OIRT). „Manželka pracovala v anglickém oddělení, kde připravovala překlady zpráv určené pro vysílání do Anglie, a byla tam až do konce režimu, kdy Riško odešel,“ vysvětluje Otto Musil.

V roce 1973 zavedla Státní bezpečnost (StB) na Ottu Musila spis prověřované osoby. Podezírali ho z toho, že udržuje písemný styk s francouzskou rozhlasovou společností ORTF a předává jí informace o slyšitelnosti jejich vysílání v ČSSR. Dále byl údajně velkým obdivovatelem Západu a důstojníci StB neopomenuli zmínit i okolnost, že je židovského původu. Ze spisu je zřejmé, že na něj donášel někdo z pracoviště. V roce 1976 StB prověřovaní uzavřela a svazek uložila do archivu s tím, že Otto Musil je orientován na kapitalistické státy, především na Anglii, ale politicky je pasivní a nevyvíjí žádnou nepřátelskou činnost.

Otta Musil nevěděl, že byl sledován. Státní bezpečnost ho přímo nikdy neoslovila. Vzpomíná však, že největší potíž měl s kádrovákem, který s ním vedl dohady ohledně cesty do Anglie. Varoval ho, že v kapitalistické zemi nedostane ani najíst a cestu mu rozmlouval. Nakonec mu ale výjezd podepsal. Oproti tvrzení uvedeném ve spisu, Otto Musil nikdy neuvažoval o emigraci do USA a ani se touto myšlenkou vážně nezaobíral. Je ale pravda, že na pracovišti pronášel ironické poznámky vůči oficiální ideologii nebo funkcionářům. „To bylo v té době běžné – prostředí v podniku bylo typicky socialistické. Vyprávěly se tam politické vtipy o Husákovi a já taky občas nějaký přinesl. Ráno jsem přišel do práce a část kolegů už byla opilá, zatímco já jsem se alkoholu vyhýbal. To mě trochu vyčleňovalo z kolektivu,“ komentuje obsah spisu StB. (Svazek č. 647431 je dostupný online v e-badatelně Archivu bezpečnostních složek ČR). 

Jsme křesťané, o židovství se zajímá můj syn

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se koncern Tesla začal rozpadat. Na trhu se objevily japonské televizory a další moderní elektronika, které Tesla nedokázala konkurovat. Otto Musil byl propuštěn. Těžko hledal práci, ale nakonec uplatnil výbornou znalost angličtiny a s nástupem počítačů i své technické znalosti. Získal místo na zahraničním oddělení Československého Červeného kříže na Malé Straně. „Práce to byla náročná – dvakrát denně jsem telefonoval do Ženevy či New Yorku a vyřizovat různé záležitosti. V New Yorku se mojí angličtině smáli, ale bylo to v přátelském duchu,“ vzpomíná. V roce 1994, ve svých 60 letech odešel do důchodu.

Na svého otce, kterého zabili nacisté během holocaustu, nikdy nezapomněl. Je věřící křesťan a v těchto šlépějích pokračují i jeho potomci. O židovskou tradici a historii se nejvíce v rodině zajímá syn Jiří, který studoval hebrejštinu, pravidelně navštěvuje odborné přednášky, cestuje po Čechách a navštěvuje synagogy.