Bc. Bedřich Musil

* 1967

  • „Byli tam lidi, kteří pocházeli z různých oblastí života. Což bylo strašně důležité v těch továrnách. Byl samozřejmě největší problém přesvědčit lidi ve fabrikách, aby pochopili, že to není záležitost, dneska bychom řekli "pražské kavárny". Všimněme si, jak je ta analogie velmi podobná, toho slovníku bolševiků a toho slovníku, co používají někteří naši politici a jejich mluvčí dneska. Takže jsme se snažili vysvětlit, že to není problém nějaké intelektuální elity z Prahy, ale že je to situace, která se dotýká celé společnosti. Proto se tam jezdilo v rozmanitém spektru lidí. Vždycky jsme měli určené obce nebo továrny, kam se jelo a v nějakém složení jsme se snažili lidi přesvědčit, aby se připojili, nějakým způsobem se toho zúčastnili a šli do toho.“

  • „Měl jsem strašné obavy, kolik tam přijde lidí, vzhledem k tomu, že jsem pořád byl ve fabrice v Bytexu. Viděl jsem, jakým způsobem tam lidi reagují, když jsem je přesvědčoval: ‚Tak pojďte. Je potřeba jít.‘ Vedle mě na dílně dělal... myslím, že to byl předseda místní buňky KSČ. Strašně jsme se tam vždycky hádali v šatně u těch plechových skříněk. Tak jsme tam vedli mohutné diskuze. Myslím si, že nebyla většina v továrně, kteří byli ochotní na generální stávku jít. Jednak velká část se bála, protože měli strach, co z toho bude, aby nebyli nějak perzekvovaní ex post, potom, co by se toho zúčastnili, a část nevěděla, jestli to má chtít. A pak jsem byl strašně překvapený, že tam přišlo opravdu hodně lidí. A to byl asi můj nejsilnější pocit, když jsem vylezl na ten stupínek a najednou jsem viděl, jak je Horní náměstí fakt až po poštu plné. A já jsem si říkal: ‚Ty bláho, fakt přišli.‘ To bylo možná poprvé, co jsem začal věřit, že to může dopadnout i dobře.“

  • „Nebyl to vůbec příjemný pocit, být v hotelu a nevědět, co bude dál. Protože jsme se každé ráno ptali člověka, co nás tam měl na starosti, jestli už poletíme domů. A on: ‚Ještě se pasy nenašly.‘ Oni nám je samozřejmě zabavili, když jsme tam přiletěli, takže jsme museli odevzdat pasy. Pak nám je zase vrátili, ale říkám, bylo to asi se čtyřdenním zpožděním. Já jsem měl doma malé dítě a nebyl to úplně příjemný pocit. Ale tenkrát hráli Hrdinové v hale pro patnáct tisíc lidí, která byla narvaná. Petr neuměl rusky, to si pamatuju a před koncertem za mnou přišel a říká: ‚Hele, jak se řekne rusky: ‚Stavte domy pro lidi a nestavte atomové kryty?‘ Já říkám: ‚To jim nemůžeš říct. Neříkej jim to.‘ ‚Ne, řekni mi, jak se to řekne.‘ Tak jsem mu to řekl, a tak to tam řekl, což ještě působilo tak mírově aktivisticky. A když začali hrát Tanky, Petr předtím řekl: ‚Toto jsem napsal pro vás za osmašedesátý.‘ Tak už jsem si myslel, že se odsud v životě nedostaneme. Možná ty pasy byly kvůli tomu. Nevím, nikdy nám to nikdo neřekl. Ale zpětně se zamýšlím, jestli jsme nebyli drzejší, než bylo tenkrát bezpečno. Ale domů jsme se nakonec dostali.“

  • Full recordings
  • 1

    Jihlava, 23.08.2019

    (audio)
    duration: 01:36:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Jihlva, 14.01.2020

    (audio)
    duration: 01:05:37
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Komunisté brutálním zákrokem proti studentům překročili Rubikon

Bedřich Musil v roce 2019
Bedřich Musil v roce 2019
photo: z produkce Post Bellum

Bedřich Musil se narodil 30. července 1967 v Jindřichově Hradci, ale v době nástupu na základní školu se přestěhoval do Jihlavy, kde prožil většinu života. Studoval Střední průmyslovou školu textilní. Zaujatý punkovou muzikou utvořil s přáteli malou punkovou komunitu, hrál v kapele Sidol a později dělal zvukaře a technickou podporu kapele Hrdinové národní fronty. Vystupovali na undergroundových akcích, proti kterým často zakročil Sbor národní bezpečnosti (SNB). Zažil drsné chování příslušníků SNB, kteří ho na ulici legitimovali a odváželi na stanici jen kvůli jeho vzhledu. Problémy s SNB se přenesly i do školy a ředitel mu řekl, že nemůže jít studovat na vysokou školu. Po maturitě šel tedy pracovat do textilní továrny Bytex jako dělník. V roce 1989 se účastnil v Praze manifestace během tzv. Palachova týdne a podepsal petici Několik vět. Po 17. listopadu se přidal k demonstracím v Jihlavě, na kterých vystoupil i se svými proslovy. Zapojil se do Občanského fóra (OF) a pomáhal šířit informace o jejich požadavcích vůči totalitní moci komunistů, když vylepoval plakáty nebo jezdil na setkání s lidmi v továrnách a okolních obcích. V roce 1990 se stal manažerem OF a podílel se na přípravě parlamentních voleb. Z politiky ale odešel a později působil v rádiu jako moderátor, programový ředitel a vedoucí vysílání. Vystudoval mediální komunikaci a sociologii na Masarykově univerzitě a založil také projekt Mediagram usilující o zlepšování výuky mediální gramotnosti na školách.