Erna Munzarová

* 1928

  • „Potom zas někdo udal, jsou lidi všelijaký, že tatínek o paní Kobrové ze sousedství řekl, že je to ‚česká svině‘. Tak ho zavřeli. Paní Kobrová o tom vůbec nevěděla. My jsme si říkali, že to nemohl říct, protože to nebyl jeho slovník. Manžel taky říkal, že to by děda nikdy neřekl. Byl to kec. Tatínek pak byl zavřený v Hostinném, vykládal dřevo pro papírny a mamince říkal, že už to nevydrží. Tak maminka šla za advokátem a byl soud. Tam byl tlumočník, pan Kout, který za války dělal v jeho oddělení, a ten vypovídal, jak se děda choval. Že se například zastal dělníků, když chtěli v sobotu volno, aby si vykopali brambory, a ředitel to nechtěl povolit, ale Demuth ho umluvil. Takové situace líčil u soudu a ten soudce říkal: ‚Tady ten pán potvrzuje, že jste dobrý člověk.‘ Tak ho propustili. A doma byl dřív než maminka. Šel z Vrchlabí pěšky a už se holil, když maminka přišla. Maminka ještě lítala po úřadech, protože jsme neměli občanství. A kolem toho byly strašné ceráty.“

  • „Maminka věřila, že se tatínek vrátí, no a pak tady s tatínkem pracovali a nevěděli, budeme tady, nebudeme tady. Tatínek měl rád tady ten kout a byl tady doma, on ty Němce neměl zrovna moc v lásce. On zůstal tím, čím byl. Já bych taky nikdy neřekla, že můj otec není Němec. Dětství jsem prožila v té době a ten další život holt žiju tady. Ale pořád jsem stejná.“ – „Tatínek toho nikdy nelitoval, že nešel do odsunu?“ – „Ne, ten tady byl doma. Sice z toho moc neměl, protože oni mu zkraje krátili mzdu, strhávali mu nějaká procenta. A on na to říkal, že je holt občan druhé kategorie. Ale měl to rádio a prožíval to takhle.“

  • „V osmatřicátém, to jsem byla ještě u babičky, tak jedno z prvních vydání, když už měl tatínek práci, se koupilo rádio na dluh, na splátky, z Poříčí to přivezl pán v ruksaku na zádech. A pro dědu rádio, to byl jeho svět, on všechno sledoval. My jsme to první rádio měli takhle. A v pětačtyřicátém museli všichni Němci rádia odevzdat, tak jsme o tohle rádio přišli. Tatínek potom čistil kusy z tkalcovny, prostě když jsou někde nějaké nitě nebo nějaká díra, tak se to upravuje, to jsme dělali jako domácí práci, protože se bydlelo hned vedle tkalcovny. A tak tatínek pořád čistil a ušetřilo se na další rádio, protože on bez toho rádia nemohl být.“

  • „Děda s babičkou z Chvalče museli 18. července, to měla babička narozeniny, tak přišel voják, že musí z baráku ven. Tak oni museli jít. Nejmenší dcera tety měla asi tři roky a měli kočár dětský a nějaký kufr. Děda měl malý dřevěný žebřiňáček, na něm měli zavazadlo a babička na něm seděla, protože špatně chodila, a děda ji táhnul. Teta měla ten dětský kočár a ty děcka něco, a sestřenice mi říkala, že ten český voják jim ten kufr nesl. Myslela si, že to neměl dělat, že z toho mohl mít potíže. Dali je ve Chvalči do hostince na sál. Druhý den přišel starosta a říkal, že tam přece nebudou držet ty staré lidi, ať jdou domů. Tak se děda s babičkou vrátili zase domů a tam byli ještě asi rok a tam žili. A teta s dětmi byla v Horním Starém Městě, tam byl lágr, a tam byla zaměstnaná, protože musela vydělávat.“

  • „Měl krátký výcvik, pak byl u spojařů a rozvážel klíče. Jezdil ještě s jedním a dostali se až do Finska, byl až v Helsinkách, a pak dostal střepinu do oka. Operovali ho v Berlíně a to už bylo v čtyřiačtyřicátém. Ani nevím, jestli pak v těch zmatcích našel svou jednotku, kam patřil. Dostal se do ruského zajetí a dostal se do tábora v Potsdamu, kde byly tisíce zajatců. A tam byl do konce války. Říkal, že Rusáci jim nic nedělali, ale nedali jim najíst, ale říkal, že oni sami neměli co jíst, takže nemohli. Odtamtud ho doktorka poslala domů, v srpnu v pětačtyřicátém. On nás tam hledal, když zjistil, že je odsun, hledal rodiče a nás, chodil po táborech a křičel, okres ten a ten. Tak se tam dozvěděl, že jsme tady, tak přijel.“ – „Přijel sám, nebo pro něho musela maminka na hranice?“ – „Ne, on přijel sám vlakem, měl volnou jízdenku do svého bydliště. Ve Staré Pace dostal prvních pár facek, tam sehnal nějaké staré oblečení, které mu vůbec nepasovalo, on měl čtyřicet pět kilo, když se vrátil domů.“

  • „Když jsem šla poprvé do kina, to bylo v Trutnově, tak si šel tatínek vypůjčit pět korun k pánovi, my jsme tam měli účet, jako dluh, vždycky se to pak zaplatilo, a šli jsme pěšky do Trutnova, tam mně koupil lístek, já jsem byla v kině a on čekal venku, než vyjdu, a vrátili jsme se domů. Tak to bylo moje první kino na dluh.“

  • Full recordings
  • 1

    Terezín, Rudník, 27.07.2021

    (audio)
    duration: 02:54:20
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Tatínek si připadal jako druhořadý občan, přesto tu měl domov

Erna Demuth v roce 1943
Erna Demuth v roce 1943
photo: archiv pamětníka

Erna Munzarová se narodila 6. ledna 1928 ve Chvalči u Trutnova české matce Anežce a německému otci Ernstu Demuthovi. Tatínek musel v roce 1943 na frontu, utrpěl zranění a po konci války skončil v zajateckém táboře v Postupimi (Potsdam). Přestože i maminka měla německé občanství, nemuseli jako smíšené manželství do odsunu. Vysídleni byli ale všichni příbuzní z tatínkovy strany včetně starých rodičů. Tatínek se vrátil ze zajetí v létě 1945. Na Ernu se vztahovala pracovní povinnost, a tak nastoupila v obci Studenec k rodině Šormových jako pomocnice v domácnosti. Po dvou letech se vrátila k rodičům, kteří bydleli v Rudníku. Pracovala s nimi v továrně. V roce 1948 se potkala se svým budoucím mužem Vlastimilem Munzarem, v roce 1951 si ho vzala a o rok později se jim narodila dcera Hana. Nastěhovali se do domku po vystěhovaných Němcích v Rudníku, v části, které se říká Terezín. V tomto domě prožili celý život, navštěvovali je v něm jejich němečtí příbuzní a známí, kteří byli po válce vysídleni. Na konci září 2021 Vlastimil Munzar po krátké nemoci zemřel, s Ernou tak už neoslavili sedmdesáté výročí svatby, které vycházelo na říjen toho roku. Erna Munzarová žila na počátku roku 2022 v domku v Rudníku se svojí vnučkou a její rodinou.