The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Motzová (* 1930)

• narozena 26. listopadu 1930 ve Sklářích v čistě německé rodině

• v roce 1938 po mnichovské dohodě automaticky přiznáno celé rodině říšské státní občanství

• během války pracovala u sedláka na statku

• po válce žili její dva sourozenci v Rakousku

• po osvobození nebyli Anna Motzová s rodiči a sestrou Pauline zařazeni k odsunu, ale zůstali jako potřebná síla v zemědělství

• celá širší rodina a přátelé vysídleni do Rakouska

• v roce 1947 rodina odsunuta do vnitrozemí do Velešína na práci k sedlákovi

• do jejich domu ve Sklářích se nastěhovali dosídlenci z Rumunska

• v roce 1948 rodina znovu přestěhována ještě více do vnitrozemí, do Červeného Dvora u Chvalšin

• vdala se za Karla Motze a měli spolu dvě dcery

• celý život pracovala v zemědělství

• v roce 2025 žila v Červeném Dvoře u Chvalšin

Anna Motzová se narodila v německé rodině ve Sklářích, části obce Hořice na Šumavě, v pohraničí na jihu Československa. Obec byla v době jejího narození téměř čistě německá. Podle sčítání lidu v roce 1930, kdy se v Československu evidovalo obyvatelstvo podle mateřského jazyka nebo sebeurčení, zde žilo více než 90 % německého obyvatelstva. A tak po podpisu mnichovské dohody v roce 1938 automaticky přiznali rodině Anny Motzové, která byla na úřadech evidována jako německá, říšské státní občanství. Území Sklář se připojilo k nacistickému Německu jako župa Oberdonau, později Sudetenland.

Přestože rodina a další blízcí Anny Motzové nikdy ani v nejmenším náznaku nesympatizovali s nacistickým režimem Adolfa Hitlera, celou rodinu, přátele a sousedy po skončení druhé světové války vyhnali z jejich domovů za hranice Československa. Všechny kromě ní, její sestry a jejích rodičů. Do odsunu zařazeni nebyli – coby potřebná síla v zemědělství. Vysídlili je však z jejich domova dál do vnitrozemí. Provinili se jen tím, že byli Němci. „My jsme se o politiku nezajímali, někdy jsme ani nevěděli, co se děje na druhém konci vsi. Ale byli jsme Němci, tak se k nám tak potom chovali,“ říká pamětnice.

Štupovali jsme ponožky pro wehrmacht

Anna Motzová se narodila 26. listopadu 1930 jako nejmladší dcera v rodině domkářů Václava a Anny Mirwaldových ve Sklářích, kde prožila celé své dětství. Na podzim roku 1938, kdy došlo k připojení obce k nacistickému Německu, projížděl Hořicemi na Šumavě Adolf Hitler při své cestě po nově připojeném území. Anna Motzová si vzpomíná, že jako žákyně hořické obecné školy vůdce viděla, ale jako dítě z toho neměla rozum. „Pamatuji si, že jsme před školou museli všichni udělat špalír a měli jsme mu mávat. Byli jsme děti, vůbec jsme nevěděli, proč nebo komu máváme,“ vzpomíná. 

Jak válka postupovala, dotklo se válečné úsilí i tehdejších škol, a to nejen svou propagandou. Anna Motzová vzpomíná na dobu, kdy chodila na měšťanku do Českého Krumlova a místo ručních prací jim učitelky dávaly děravé ponožky německých vojáků wehrmachtu, které dívky měly opravovat. „Učitelka nám dala vždycky několik párů ponožek s sebou domů. Když měl člověk štěstí, tak se to zaštupovalo rychle. Ale někdy se musela vyplétat špička nebo pata a to jsem někdy pletla až do noci, abych to mohla druhý den ve škole odevzdat.“  

Museli jsme k sedlákovi, abychom se během války uživili 

Během války byla doma jen Anna se svou starší sestrou Pauline a rodiči. Její druhá starší sestra Marie se provdala za Rakušana, se kterým se později přestěhovala do Rakouska. A starší bratr Johann musel narukovat do wehrmachtu. Rodina měla malé hospodářství, které čítalo dvě krávy, drobné domácí zvířectvo a malou zahrádku. I přesto museli během války odvádět povinné dodávky. Aby se uživili, chodila rodina pracovat k sedlákovi. „Doma jsme neměli žádná velká pole, měli jsme kousek zahrádky na zeleninu. Tak nám sedlák dal dva šnorky brambor a občas nám nechal někde něco posíct, abychom měli pro kravky,“ líčí pamětnice. V roce 1944 dovršila Anna Motzová 14 let života a dostala pracovní knížku. Úřady ji umístily do dnes již zaniklé obce Žestov na statek k selce Spitzbergerové. Ta zůstala sama se svými dětmi – její muž pravděpodobně zahynul ve válce – a potřebovala na statku pomoc. Anna zde zůstala až do jara 1945, kdy už celou oblast začínala osvobozovat americká armáda. „Od Spitzbergerové jsem odešla po tom, co když jsem spala na sýpce, se za mnou nahoru snažil dostat nějaký voják. Tak máma pak řekla: ‘Pojď domů, sedlačit můžeme všude,’“ vypráví.

Země byla osvobozená, ale nám nastaly těžké časy 

Na začátku května 1945 oblast Hořicka, tedy i Skláře, osvobodily jednotky 3. americké armády generála Pattona. Válka skončila. Země byla osvobozena, pohraničí znovu připojeno k Československu. A německé obyvatelstvo, včetně rodiny Mirwaldových, se začalo obávat, co s nimi bude. „Když už se vědělo, že je konec války, tak přestože jsme nijak Hitlera neuctívali, tak jsme se báli. Čekali jsme, co bude.“ Stejně jako jinde v Československu začalo hned po skončení války vysidlování německého obyvatelstva, které zde žilo. Avšak v této pohraniční části probíhal tzv. „divoký odsun“ vcelku organizovaně pod vedením osídlovacích úřadů a národního výboru a v relativně malé míře. K masivnímu vysídlení téměř celé obce Hořice na Šumavě a úplně celých Sklářů, kde žili tou dobou výlučně Němci, došlo až během tzv. řádného odsunu v roce 1946. 

Rodina Mirwaldova byla obyčejná rodina, před válkou i během ní pracovali u různých sedláků. Rozuměli koním i péči o ostatní zvířata, uměli se ohánět na polích. A to byl ten důvod, proč se jich vysídlení do sousedního Rakouska nebo do Německa nedotklo. Hned v roce 1945 se všichni dostali k sedlákovi na statek v obci Drahoslavice. Nejprve pracovali u německého sedláka, který ale byl i s celou svou rodinou odsunutý. Poté zůstali u českého sedláka Kočího, který statek převzal po vyhnaném Němci. 

Naložili německou mládež na náklaďáky a odváželi ji do vnitrozemí

Válka sice skončila, část německého obyvatelstva už byla odsunuta ze země pryč, ale domy a statky se zvířaty a polnostmi zůstávaly, často bez statkáře a pomocných dělníků, kteří by vše obhospodařovali. Než došlo ke konečnému vysídlení Němců z československého pohraničí, shromažďovaly úřady německou mládež a rozvážely je po okolí na statky, kde bylo potřeba pracovat. Vozili je „do Čech“, jak říká Anna Motzová. „To jezdilo takové auto, náklaďák, a nejdříve sebrali všechny naše kluky a odvezli je do vnitrozemí. A pak došlo i na holky.“ V průběhu léta roku 1946 přišel sedlák, u kterého sloužila, za Annou a řekl jí, že teď přijedou i pro děvčata. „Říkal, že teď nás mladé holky všechny seberou a odvezou. Zrovna jsme dělali sena, tak jsem zahodila hrábě a utekla se před náklaďákem schovat do lesa,“ vypráví. 

V období po konci druhé světové války až do tzv. řádného odsunu bylo německé civilní obyvatelstvo k němu určené soustředěno ve sběrném táboře v Českém Krumlově, v areálu bývalých kasáren Vyšný na severním okraji města a v oblasti Horní Brány přímo ve městě.[1] V tomto období platila pro Němce a osoby bez československého občanství pracovní povinnost.[2] 

Sedlák Kočí, u kterého Anna Motzová sloužila, ráno jezdil do Českého Krumlova, tam dostal přidělenou pomocnou sílu. Dovezl je na statek, kde jim pomáhali při sezónních pracích. „Někdy jsem ty kluky a holky, co přivezl, i znala. Oni věděli, jak to je, tak se na mě nezlobili, že já jsem u sedláka, a ne s nimi zavřená. Pracovali, dali jsme jim jídlo a pak je hospodář zase večer vezl zpátky. Když pak odsunovali celé rodiny, tak tu mládež vrátili a šli ven s rodiči,“ vzpomíná pamětnice.

Nejdřív jsme chtěli zůstat, ale pak jsme chtěli za ostatními

Nakonec došlo ke konečnému odsunu německého obyvatelstva z krumlovského pohraničí. Ze Sklářů byli vysídleni ze svých domovů všichni obyvatelé obce. Vystěhovat se a nechat tam vše museli i Mirwaldovi, ale až v roce 1947. Do té doby směli žít ve svém domě a pracovat u sedláka v Drahoslavicích, který nad nimi držel ochrannou ruku. „Ten Kočí si nás vyžádal, že nás potřebuje. Ale táta asi dvakrát nebo třikrát žádal úřady o to, aby nám dovolily se také vystěhovat. Najednou jsme tam byli sami, všichni Němci byli pryč a my jsme nevěděli kde.“ Všechny příbuzné Mirwaldových odsunuli. Starší sestra Marie žila v Rakousku, bratr Johann zůstal jako německý voják wehrmachtu také v sousední zemi. I přes opakované žádosti Václava Mirwalda jim úřady povolení k vycestování ze země nedaly. Rodina zůstala v novém Československu osamocena. „Táta vždycky říkal, že všichni jsou pryč. Nikdo nám tu nezůstal, tak co my tady. Pořád žádal, ale nikdy mu to nedovolili,“ líčí Anna Motzová.

Přijel traktor, na vleku cizí rodina

I přesto, že nad nimi drahoslavický sedlák držel ochrannou ruku a zajistil, že můžou zůstat, byli Mirwaldovi pořád připraveni pro případ, že by je také chtěli vyhnat. Ten den nastal 17. října 1947. „Přijel traktor s vlekem a řekli nám, že musíme nastoupit. ‘Nasedat a jedem.’ Na traktoru přivezli nějakou rodinu. To byla strašná rychlost, oni skočili dolů, my nahoru, a už se jelo. Tak nás v našem domě takhle vystřídali. Byla už zima, tak přišli pěkně do vytopeného baráku.“ Mirwaldovi celou cestu nevěděli, kam je vezou a co s nimi bude, nikdo jim nic neřekl. 

Bydlení nestálo moc, ale měli jsme co jíst

Rodinu nakonec odsunuli z pohraničí dál do vnitrozemí, do Velešína. Tady je přidělili ke statkářově rodině Kleinů. Ti měli obchod se smíšeným zbožím a drogerií a hospodářství. Přestože se Mirwaldovi jako čistě německá rodina najednou ocitli v českém prostředí, chovali se k nim ostatní slušně. Anna Motzová vzpomíná, že její otec byl ve Velešíně oblíbený. „Hospodářka mu dokonce někdy dávala peníze na jedno dvě piva. Tátu měli všichni rádi,“ vzpomíná s úsměvem. Pracovali na statku, starali se o zvířata a byli potřební pro chod celého hospodářství. „Jen bydlení jsme měli špatné, jinak jsme se měli dobře. Jídlo bylo, ale neměli jsme žádnou výplatu, nic. Až když jsme odešli, tak jsme dostali od statkářky tři tisíce za ten rok, co jsme tam žili, za celou rodinu.“ 

Pořád jsme se báli, jestli nás zase někam nepošlou

Rodina zůstala u Kleinů až do prosince 1948, kdy pro ně opět přijel traktor a měl je odvézt na místo, které neznali. „Bylo to 18. prosince 1948. V poledne přišla selka a že se máme spakovat, že pro nás přijedou. Dala nám ty peníze a při tom plakala: ‘Kdo nám bude kšírovat naše kobyly?’ Nikdo se o koně nestaral líp než my,“ vypráví pamětnice. Rodinu převezli do Červeného Dvora nedaleko obce Chvalšiny. Ubytovali se v domě spolu s dalšími šesti německými rodinami, které sem přesunuli z pohraničního Nového Údolí. Dům byl prázdný, místnosti bez nábytku. Museli spát na holé zemi. Asi po týdnu, kdy se zabydlovali v novém domově, přijel pro matku povoz z Velešína od Kleinů. „Přijeli pro mámu, aby jela s nimi do Velešína zpátky a zakšírovala jim kobylu, že už týden nebyla venku a od nikoho jiného se nenechá.“ 

Máma už svoji starší dceru nikdy neviděla

Čím delší čas uplynul od války, tím lepší situace byla. Asi po deseti letech od doby, kdy Mirwaldovy vystěhovali z jejich rodného domu, se podařilo na základě opakovaných žádostí zařídit, aby se rodiče mohli vrátit do domu ve Sklářích. V tomto mezidobí v jejich domě žili dosídlenci z Rumunska. „My jsme byli ještě mladí, tak nám to nedovolili, ale naši už měli věk, tak se tam směli vrátit,“ říká pamětnice.

Kam se po válce a následném odsunu poděli jejich příbuzní a přátelé, dlouho nevěděli. Své sestře i bratrovi do Rakouska směli jen psát. Navštěvovat se ale nemohli. Až později, v době, kdy už byla Anna Motzová vdaná za Karla Motze, který pocházel ze smíšené česko-německé rodiny a měl podobný osud jako Anna, se podařilo sestru Marii v Rakousku navštívit. Bohužel už jen otci, protože maminka zemřela následkem úrazu. Svou nejstarší dceru už nikdy neviděla. „Táta už měl vyřízené papíry, ale máma mezitím umřela, kvůli úrazu v práci. Táta jel nakonec sám.“ 

Lidi by se měli umět snést

Anna Motzová je obyčejná žena, která v životě nikomu neublížila a k lidem se vždy chovala slušně. Přesto musela strpět to, že ji a její rodinu vyhnali z jejich domu a opakovaně je vysidlovali do cizího. Ona a její manžel vše přečkali bez závažnější újmy. Jejich děti však měly ve škole potíže. „Když měly být naše děti ve škole vyznamenány, tak jim učitelé to vyznamenání dát nesměli. Jen proto, odkud pocházeli,“ líčí. Přesto se nad tyto skutečnosti povznesli, nikdy nezanevřeli na české sousedy a vedli slušný život. 

[1] https://novydvur.ckrumlov.cz/cz/vracime-se-ke-korenum/

[2]https://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=71&r=1945&utm_source=chatgpt.com