Ing. Leoš Motl

* 1967

  • „Pokud se ztotožníme s tím, že demokracie je správně jako systém, tak by měl mít v sobě mechanismy, které očistí, nebo problém opraví. A nám trošku chybí trpělivost. Když občas při těch debatách začátkem devadesátých let lidi říkali: ,U nás na západě, tohle, támhle...', tak jsem si říkal: ,Hm, to je divný.' Já jsem byl chvíli ve Švýcarsku, takže těch debat byla spousta, pro ně jsme byli noví, jejich poznatky byly taky nové a já jsem říkal: ,To jsme přece schopní rozumově překonat…nějaký díry.' Ale čím dál víc se dostávám k tomu, že ne. Že každá společnost je předurčená si ty věci prožít. Pokud si je neprožije, tak je nezná. A tak jsme pořád jako společnost strašlivě nedospělí. Protože, když se nad tím člověk zamyslí, tak jako stát jsme měli existenci dvacet let po konci první světový války a to ještě dojížděl víceméně dobrej rakouskej systém, kdy všechno fungovalo. Tam moc rozdílů nebylo, pak tady byla strašlivá mezera válečná, pak chvilinku nic, ale to už bylo pod diktátem, pak už to byl čistě bolševik a nic víc. A teď se třicet let snažíme nastartovat něco, že bylo. Já myslím, že z pohledu standardních západních demokracií jsme ještě pořád takoví puberťáci. Změny, který prožíváme, pociťujeme, jsou hrozně dynamický, velký a bude se to muset ustálit. Pokud ta demokracie je skutečně tím správným systémem, ve kterým máme být, tak by měla mít mechanismy, které současné nedostatky opraví. A já věřím, že se opraví.“

  • „Co se týká geneze občanský společnosti, tak jeden z mých strýců, který byl ve druhý světový válce nasazený u Frankfurtu nad Mohanem a přežil tři americký nálety, tak vždycky říkal, a to říkal na konci bolševika: ,Tahle apatie je horší, než za Německa sabotáž.' A já si myslím, že přesto, že když jsme v tom devětaosmdesátým byli přesvědčený, že lidi jsou hodně apatický (viz váš dotaz na to, jak jsme pociťovali podporu dělníků), tak já jsem říkal: ,Hm hm hm.' Ale proběhlo to tak…mám zase pocit, že apatie vůči establishmentu je tak velká, že se něco stane. Protože asi, jak se společnost pohybuje v nějakých cyklech, tak teď jsme si odbyli nějakou generační obměnu…dochází ke generační proměně… A po té euforii, práci, námaze a optimizmu to spadlo trošku dolů. Lidi si hlídají, jestli mají dostatečně plný hrnec, dostatečně měkkou postel, dostatečně pevnou střechu, dostatečně velké auto, nebo i ve více možnostech. Úplně je netrápí, v tom, řekněme, v tom obecnějším slova smyslu… Stát utahuje šrouby, aspoň já mám pocit, že stát utahuje šrouby. Pocit mojí svobody se začíná… Proč to po mně chtějí? Proč po mně chtějí tenhle formulář, proč se mám podepisovat zrovna tady nebo proč bych měl dělat zrovna tohle? Tak mám trošku pocit, že potřeba svobody se posunula za potřebu třeba většího rohlíku… a současná politická situace mi samozřejmě nevyhovuje. Představitelé státu jsou takoví, jací jsou, kteří mně nevyhovují. Já jsem je nevolil a nemyslím si, že by byli schopní reprezentovat moji vlast tak, jak já ji vnímám. A to mi vadí. Samozřejmě mi to vadí a jsem v tom aktivní, snažím se vysvětlovat, přenášet tu informaci a vysvětlovat lidem, co pro to můžou udělat, nebo co by pro to mohli udělat. A samozřejmě je to jinak než v osmdesátém devátém, ta paralela, pokud ji někdo hledá, je možná v tom, že je dostatečný množství lidí, kteří jsou naštvaní a chtějí něco dělat hned. To je asi jediná paralela. Ale ten systém je jinej.“

  • „Ve finále potom i moji kolegové, kteří se tou elektronikou zabývali víc, dokázali zřídit modemový připojení do Vídně, kde jsme byli schopní stahovat nějaké dokumenty, které tam byly k dispozici. Logisticky hodně propracovaný. To probíhalo až po stávce, ale do stávky… Potom přišel čtvrtek, který probíhal v obdobným tempu jako středa. A my jsme zjistili, že když to nebudeme nějakým způsobem organizovat, tak se z toho fyzicky zhroutíme, všichni. Takže jsme tu práci začali dělit, tak jak standardní organizace. Takže byly nějaký schůzky s vedením školy, kde se nám pod rukama poprvé objevilo jméno doc. Jiří Holenda, pozdější rektor, náš velký přítel, doteď a navždy. A my jsme zjistili, že na škole je spousta lidí, kteří to chtějí hrát s námi, nikoliv proti nám. Protože to nastavení bylo tak, že my jsme ty vzbouření studenti a budeme hrozně zlobit a se všemi se prát. A najednou jsme zjistili, že ta situace je taková, že se skoro nemáme prát s kým. Protože, řekněme, v tom pedagogickým sboru… i když to je špatný termín… většina lidí to vnímá ještě mnohem radikálněji než my. A že ty změny fakt nastanou. Právě lidi typu Holendy, paní Valentové, i pan Rozenberg a spol. Nám to vlastně už pak šlo samo, my jsme jenom tak přizvukovali, že to tak je. A škola se rozběhla směrem, který vyústil ve vznik Západočeské univerzity. Tenkrát se to takhle postulovalo a já jsem za to rád, že jsem to mohl vidět.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 17.06.2019

    (audio)
    duration: 01:57:29
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Komunisti měli potřebu regulovat všechno

Leoš Motl
Leoš Motl
photo: archiv pamětníka

Leoš Motl se narodil 31. prosince 1967 v Ústí nad Orlicí a dětství prožil v nedaleké vesnici Knapovec. Byl jediným synem místní poštovní doručovatelky. Otce téměř nepoznal, zemřel tragicky, když bylo jeho synovi pět let. Po základní škole nastoupil na gymnázium v Ústí nad Orlicí a tam se poprvé seznámil s tehdy zakázanou literaturou a hudbou a navázal letmé kontakty s disentem. Po maturitě odešel do Plzně, aby tam nastoupil ke studiu na Vysoké škole strojní a elektrotechnické. Dál se intenzivně zajímal o všechny oblasti kultury, bavilo ho i studium filosofie. Často organizoval akce pořádané studenty na fakultě i v rámci tehdejšího Svazu socialistické mládeže. V pátek 17. listopadu 1989 se zúčastnil naplánovaného setkání vysokoškolských studentů ve Smetanových sadech v Plzni. A ještě tentýž večer se ze zahraničního rozhlasu dozvěděl o událostech na mnohonásobně větší demonstraci v Praze. Následující pondělí přímo při výuce na fakultě na popud pamětníka vyjádřili studenti minutou ticha podporu svým kolegům v Praze. Během dalších hektických dnů se stal jedním z hlavních organizátorů studentské okupační stávky a členem studentského stávkového výboru v Plzni. Na starosti měl oblast tiskovin, sháněl objektivní informace, materiál na tisk letáků, zajišťoval jejich tisk a distribuci. Krátce po sametové revoluci byl členem akademické rady a pomáhal při zakládání Západočeské univerzity. V téže době promoval a v roce 1990 začal podnikat. Založil vlastní reklamní studio, později se vrátil na univerzitu a pracoval na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů prohlášení bývalých studentských vůdců nazvané “Děkujeme, odejděte!” a krátce nato, během jednoho volebního období, pracoval v lokální politice. Žije v Plzni a stále se občansky angažuje.