Dalibor Motejlek

* 1942  

  • „Já v tu dobu jsem měl poměrně dobrou formu, dařilo se mi. I podporu ostatních. Jeden druhému jsme nezáviděli. No a Remsa ke mně přišel, to se chodilo pěšky nahoru, každý závodník měl dva malé kluky, kteří mu pomáhali nést nahoru lyže. Nahoru se šlo skoro půl hodiny, na mamutí můstek. Když jsme rozebírali ten skok, on říkal: ,Dalibore…‘ on mně říkal Libore. ,Libore, ty máš formu na svěťák!‘ Tak jsme to v rychlosti prodiskutovali. Při druhém letu jsem se rozjel, odrazil, a teď mě to nadzvedávalo a zase pustilo dolů, měl jsem pocit, že už budu dopadat, ale tlak toho teplého vzduchu mě zase nadzvedl. Ten teplý vzduch vycházel z šedesáti až sedmdesáti tisíc diváků. Dopadl jsem do telemarku a bylo takové ticho, že jsem slyšel šustění lyží. Zatočil jsem a uslyšel mohutný výkřik toho davu lidí. A ohlásili světový rekord.“

  • „Ta bariéra toho respektu, nebudu tomu říkat strach, se u skokanů odstraňuje a posouvá už od mládí. Ta bariéra toho respektu je úplně jinde než u normálního lyžaře. Ale každý skokan před prvním skokem na můstku určitý respekt z toho má. Ten se potom ztrácí. Ztrácí se i tím, že jak se okamžitě rozjede, tak se koncentruje na nájezdové, odrazové postavení, aby to provedl co nejpřesněji. Ke konstrukci toho můstku: to není žádný loping, aby to vyhazovalo. Na posledních čtyřech metrech má sklon kolem jedenácti stupňů, což dělá sedmdesát centimetrů pod úroveň. To jde z kopce dolů, ten skokan musí přesně do toho bodu a kolmo pustit ten odraz nahoru, aby se dostal na správnou letovou aerodynamickou křivku. Ta ve vývoji toho skoku přišla až později.“

  • „Nedám na Duklu, kde jsem prožil třicet let, dopustit. Tam ta morálka byla. Každý z těch kluků si uměl pořádně složit své věci, byl dochvilný, poctivý v tréninku. A potom začalo převládat to, jakou má kdo politicko-výchovnou práci, a takové věci, které se sportem nešly dohromady. Vůbec se to nehodilo v souladu s tím… nešlo mi to nikterak pod nos.“

  • „K lyžím jako takovým: to byly dřevěné jasanové lyže. Většinou o malinko širší, ale většinou to byly lyže na sjezd. Na nich se dělalo všechno, běhalo, sjezdovalo, děti i skákaly. Později byly vyrobeny skokanské lyže, které byly širší, dvojžlábkové, později trojžlábkové, u nás většinou jasanové. Pan Viktor Nesvadba z Vysokého, potom z Harrachova, tam se přestěhoval, dělal výrobu skokanských lyží. Pan Bartoň ve Vysokém nad Jizerou nebo pan Císař v Lomnici nad Popelkou.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.01.2010

    (audio)
    duration: 01:33:57
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 19.12.2019

    (audio)
    duration: 02:18:03
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Při doskoku bylo takové ticho, že jsem slyšel šustit lyže na sněhu

Dalibor Motejlek v dětství na tréninku
Dalibor Motejlek v dětství na tréninku
photo: archiv pamětníka

Bývalý československý reprezentant ve skocích na lyžích a trenér Dalibor Motejlek se narodil 17. dubna 1942 ve Vysokém nad Jizerou. Vyrůstal v Harrachově a lyžování pro něj bylo od nejútlejších let zcela přirozeným pohybem. Už jako chlapec vynikal ve skocích na lyžích na sněhových můstcích a ve čtrnácti letech se dostal do širšího výběru mládežnické reprezentace. Vyučil se obráběčem kovů, ale po ukončení učiliště nastoupil do týmu Dukly Liberec. Reprezentoval Československo ve skocích na lyžích na několika ročnících Turné čtyř můstků a na zimních olympijských hrách v Innsbrucku (1964) a v Grenoblu (1968). V roce 1964 byl držitelem světového rekordu ve skoku na lyžích (142 m), dosaženého v německém Oberstdorfu. Jeho závodní kariéru ukončil těžký úraz během tréninku v Tatrách roku 1969. Pracoval pro Duklu Liberec jako trenér a později byl trenérem československé reprezentace. Ve druhé polovině 80. let odjel jako trenér do USA, kde zůstal až do roku 1992. Byl také jedním z průkopníků skoků na lyžích v Jižní Koreji. Poté pracoval jako trenér mládeže pro Jiskru Harrachov. Dnes žije s manželkou v Karlštejně v rodinném domě svého syna.