„Tak jsem nastoupil v srpnu šedesát osm a první služba byla z 20. na 21. srpna 1968. Já jsem sloužil, to bylo ještě ve starý interně, tady to nestálo ještě. A v noci, v půl druhý v noci… Pamatuju se, že za tu službu jsem neměl žádný příjem, ale že mně zemřel šestnáctiletý chlapec na akutní leukemii, tenkrát nebyly na to žádný léky. V půl druhý v noci na mě volala sestra, která sloužila, abych si pustil rozhlas po drátě, který teda tady byl. Tam bylo o tom vstupu vojsk, no, tak jsme se sešli, já byl mladej lékař a ještě byl starší pan asistent Janek, pravověrnej komunista. Takhle mu tekly slzy, když se dozvěděl, že jsme okupovaný sovětskou armádou.“
„Můj tatínek se snažil pomáhat lidem, co byli v koncentráku. Tam bylo hodně českých lidí, tam byli za nějaký jenom drobnosti. Do koncentráků bylo zakázáno posílat potraviny, jo, že z toho by bylo rozvracení říše, ale smějí se tam posílat léky. No, a oni tam trpěli hlady, tak chodili za tatínkem ti příbuzní, aby jim do tub natlačil místo masti sádlo, což tatínek dělal. Ale měl strach, jestli na to přijdou, že to je podvod, ale možná, že pomohl přežít některým lidem, protože tam byl velkej hlad.“
„Rok 1945, kdy končila válka, to je moje nejzazší vzpomínka, že se pamatuju, že mě tatínek nesl do sklepa. Tam se daly matrace, zkrátka abych neležel na zemi. A moji sourozenci tam taky byli, protože se střílelo u Březnice. Jak končila válka, tak Němci utíkali od Prahy a od Milína směrem k Američanům, chtěli sem, do západních Čech. Z Prahy se stahovali taky takzvaní vlasovci. Jestli jste o nich slyšeli, to byli zajatý ruští vojáci, který měli na vybranou buď do koncentráku, nebo s nima spolupracovat, tak oni teda s nima spolupracovali, ne moc, ale v době Pražského povstání se postavili za Čechy a bojovali proti Němcům. Jenomže se předpokládalo, že Rudá armáda je má za zrádce. Takže oni ustupovali taky k Američanům. A u Březnice se sbíhají dvě silnice, po jedné se stahovali Němci od Milína, po druhé vlasovci od Příbrami. Nad Březnicí se to spojilo a teď tam po sobě stříleli.“
Jiří Motáň se narodil 4. září 1942 v obci Březnice, která leží nedaleko Příbrami. Vybavuje si osvobození Březnice, které prožil ve sklepě, kde se skrýval se svou rodinou před posledními boji. Po komunistickém převratu rodině nový režim znárodnil jejich dům i lékárnu, kterou otec provozoval. Jakožto syn živnostníka měl pamětník problém s přijetím na vysokou školu. Ačkoliv absolvoval základní i střední školu s výbornými výsledky, nedostal doporučení k dalšímu studiu. Rok musel pracovat v brusírně, aby se sžil s dělnickou třídou. Poté se mu podařilo dostat se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni, kterou absolvoval s vyznamenáním v červnu 1966. V srpnu 1968 nastoupil na I. interní kliniku v Plzni. Tam také prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Nejprve pracoval jako sekundární lékař, poté jako odborný asistent. Posléze se stal zástupcem přednosty pro výuku a postupně se vypracoval na primáře kliniky. Získal tři odborné atestace, dosáhl vědecko-pedagogického titulu CSc. a v roce 1990 byl jmenován docentem vnitřního lékařství. V roce 2024 žil v Plzni a stále pracoval na částečný úvazek jako konziliární lékař I. interní kliniky a pedagog lékařské fakulty v Plzni.
