Jana Morozovičová

* 1941

  • „Chodily jsme se sestrou do základní školy, tenkrát to bylo osm let, a když jsme skončily, tak mamince ve škole řekli, že se nedostaneme na žádnou školu vzhledem k politické nespolehlivosti. Prý jedině na zednici nebo jeřábnici. Tak to naši řekli, že v žádném případě... (To byl rok 1955?) Padesát pět, ano. Tak jsme zůstaly doma... ale nějaké vzdělání jsme samozřejmě chtěly. Tenkrát jsme musely být dělnické kádry a to se muselo být někde dva roky v zaměstnání a teprve pak jít do školy. A tak jsme se dostaly na chemickou školu. (Na dálkové studium...?) Na večerní. Chodily jsme do školy po práci každý večer nebo odpoledne až do večera.“

  • „Já si ho předtím vůbec nepamatuju, pamatuju si ho, až když se vrátil na amnestii v roce 1964. Maminka se strašně snažila všemi možnými způsoby zvrátit jeho rozsudek smrti. Zpětně říkala, že snad byla u nějakého vyšetřovatele, kam se dostala snad přes nějakého kněze, a tak nakonec dostal milost na doživotí. Šestnáct měsíců nebo jak ještě dlouho byl v cele smrti. Maminka říkala, že dostala úplně výjimečně povolení k návštěvě a že ho vůbec nepoznala, jak byl naprosto zdevastovaný. Zmučený. Když potom přišel v tom roce 1964, tak nám něco málo řekl a muselo to tam být strašný.“

  • „Tatínek náš si tady vybudoval docela pěkné postavení, ale druhý den, jakmile vyšlo najevo, co se v rodině stalo, už nesměl přijít do práce. Tak nedělal vůbec. Maminka mi pak ukazovala nějaké složenky, že se lidé skládali na takto postižené. My jsme byly tři děti a tatínek bez zaměstnání. Tak potom jediné, co našel, byla práce ve výrobě v ČKD Stalingrad. To tenkrát byla akce ‚70 tisíc do výroby‘.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha 6, 08.11.2016

    (audio)
    duration: 48:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jak odmaturovat, když máte špatný kádrový posudek

Jana Morozovičová 60. léta
Jana Morozovičová 60. léta
photo: Pamět národa - Archiv

Jana Morozovičová, rozená Makešová, se narodila 25. srpna 1941 v Praze, má dvojče Evu a o čtyři roky mladšího bratra. Tatínek Oldřich Makeš byl vystudovaný právník a maminka Marta Makešová, rozená Kolenatá, pracovala v administrativě. Válku rodina přečkala v Brně, protože tatínek v rodokmenu objevil vzdálené židovské předky a necítil se v Praze bezpečně. V roce 1948 na rodinu dopadla tíha perzekucí, protože maminčin bratr Ervín Kolenatý spolupracoval s protikomunistickým odbojem a za převaděčství byl v roce 1949 odsouzen k trestu smrti.  Podle rodinných vzpomínek soud trest smrti snížil na doživotí. Devítiletý trest si ve vězení odpykávala i jeho manželka. Oldřicha Makeše okamžitě vyhodili z práce a rodina se ocitla bez prostředků. Dcery nesměly studovat, měly pouze možnost vyučit se jako zednice nebo jeřábnice. S velkým úsilím se jim však nakonec odmaturovat podařilo. V padesátých letech se pamětnice provdala za Kazimira Morozoviče. Celý život pracovala ve Výzkumném ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy, kde začínala jako laborantka a končila jako výzkumná pracovnice. Je spoluautorkou patentu, který souvisí s výrobou penicilinu.