The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Morávek (* 1942)

Od dětství jsem si přál najít tátův hrob

  • narozen 24. května 1942 v Pardubicích

  • dětství prožil v hájovně v Jaroslavi

  • jeho otec se účastnil bojů u Dunkerque a při dobývání jedené z vesnic padl

  • kvůli otcově působení v západní armádě ho doprovázely kádrové problémy při studiích

  • nakonec vystudoval lesnickou střední i vysokou školu

  • během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru

  • v 90. letech ředitelem odboru lesního hospodářství na ministerstvu

  • v roce 2025 žil v obci Pohleď

Viděl ho naposledy stát na zápraží hájenky. Otec František Morávek st. se loučil se svou ženou a dvouletým synem. Odešel do války do zahraničí. Domů za rodinou se nikdy nevrátil a jeho hrob zůstal neznámý. Vypátrat se ho podařilo až po 30 letech. Bylo to to jediné, co si jeho syn od dětství přál. Toužil objevovat místa a zprávy o tom, kde otec bojoval. Chtěl se dozvědět co nejvíc o posledních chvílích jeho života na západní frontě. Stopy ho vedly až do Francie. Jenže komunisté mu opakovaně zamítali vydat výjezdní doložku. Pátrání v komunistickém Československu, které válečné hrdiny ze západní fronty perzekvovalo a jejich příběhy umlčovalo, bylo téměř nemožné. Úřady zůstávaly hluché, dveře institucí zavřené. Až v roce 1975 se mu podařilo do Francie odcestovat – s pár útržky informací a s nadějí, že se konečně dozví pravdu.

O jeho smrti kolovaly různé zprávy

František Morávek ml. se narodil 24. května 1942 jako jediný syn Františka a Jiřiny Morávkových. Vyrůstal v Jaroslavi nedaleko Holic na Pardubicku. Otec František Morávek st. sloužil po obsazení republiky nacisty u 6. praporu protektorátního vládního vojska v Hradci Králové a v roce 1944 byl s další bez mála pěti tisícovkou příslušníků odvelen do Itálie. Důvod přesunu jednotek dokonale vystihují obavy K. H. Franka z jara 1944: „Musel bych dát všechny příslušníky Vládního vojska od generála Emingera až do posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z protektorátu, abych odbojnému hnutí rázem udělal přítrž.“ (Háchovi Melody Boys. Kronika českého vládního vojska v Itálii 1944-1945 Jindřicha Marka, str. 26)

Vládní vojáci měli původně zajišťovat jen pomocné úkoly, vyslat je přímo do boje považovalo německé vedení za riskantní. Na mnoha místech se však čeští vojáci sbližovali s místními a při prvních příležitostech přecházeli na stranu partyzánů. Právě tuto zkušenost si do deníku zapsal i František Morávek st. „29.6.1944 partyzány odvlečeni Kpt. Svoboda, por. Hlava a rtm. Stránský a Lžíčař; 3.7. odvlečena 1 četa 3 roty; 8.7. odvlečena 1 četa 2 roty; 9.7. Otec má stráž. V 1.30 přicházejí partyzáni s Pepou Kuchaříkem a Kalandrou, tak jim odemyká a odcházejí s nimi; 14.7. opouštějí Itálii – v pochodu je vede jugoslávský partyzán Petar; 20.-21.7. překračují hranice do Švýcarska, ale Petar musí zpět, Švýcaři ho nepustí.“

Přes Švýcarsko a Francii se František Morávek st. dostal na lodi Highland Princess do Velké Británie a po skončení výcviku byl odeslán v lednu 1945 na frontu k Dunkerque s nově vytvořenou 3. rotou Motorizovaného praporu obrněné brigády.

S rodinou se naposledy spojil ještě jako příslušník vládního vojska, od té doby o něm podle jeho syna neměli žádné zprávy. Později ho prohlásili za nezvěstného a o jeho osudu se začaly šířit různé nepravdy. „Máma stále doufala, že se vrátí. Někteří podávali různé informace, že někde žije. Nebo že si našel jinou ženu a nechal se prohlásit za mrtvého. V takových nejistotách byla poměrně dlouho,“ líčí pamětník. Oficiální zpráva pak potvrdila smrt otce v boji 15. dubna 1945. 

Přál si, aby mi zůstalo jméno Morávek

Po odvelení otce do zahraničí žil František Morávek mladší spolu s matkou a dědečkem na hájovně, ze které se po jeho odchodu do penze v roce 1947 museli odstěhovat. O rok později se Františkova matka podruhé provdala. Za muže si vzala místního holiče a porodila mu dvě dcery. Františkovi zůstalo příjmení po jeho zesnulém otci. „Když otec odjížděl do zahraničí, tak chtěl, aby když by se provdala, aby mi zůstalo jméno. Máma to dodržela, proto jsem měl jméno po něm, i když jsem měl dvě sestry Novákovy. Mě si otčím nemohl přivlastnit, protože to slíbila tátovi.“ 

Nově pořádky, které nastolili komunisti po únorovém puči, dostihly i rodinu Františka Morávka. Provozovnu otčíma komunisti znárodnili a rodině odepřeli příděl potravinových lístků nebo šatenek. „Od známého, který sloužil v armádě, jsme dostali uniformu a máma mi z toho přešila bundu. V tom jsem nastupoval na střední školu, jen z přešitých uniforem. Takhle končily děti bojovníků na západní frontě,“ říká.

Po nástupu na střední školu v roce 1956 začaly problémy kvůli jeho třídnímu původu. Komunisté mu zazlívali především otcovo působení na západní frontě, ale velkou roli sehrálo i to, že jeho otčím byl bývalý soukromník. Doporučení ke studiu získal jen díky svým sousedům a jejich známostem. „Když si ředitel na střední škole přečetl kádrové materiály, doslova se divil, jak jsem se na školu dostal,“ vzpomíná.

Podsunuli mi podepsat stranickou kandidátku

Lesnické řemeslo měl František Morávek ml. v rodině. Předci pracovali jako lesníci a dětství prožité na hájence ho nasměrovalo ke studiu střední lesnické školy v Trutnově. Po jejím dokončení v roce 1960 strávil rok v provozu v Dobré Vodě na Vysočině a od dalšího roku studoval lesnickou fakultu vysoké školy zemědělské v Brně. 

Po srpnových událostech v roce 1968 se František Morávek ml. účastnil zakládající schůze členů Klubu angažovaných nestraníků. Což se objevilo i v jeho kádrových materiálech a s nástupem tzv. normalizace mu byl zadržen kariérní postup. „Jakoukoliv funkci jsem chtěl, chtěli, abych podepsal vstup do komunistické strany,“ popisuje. „Mrzelo mě, že mi dali podepsat kandidáta před ukončením fakulty. Byl jsem srab, protože jsem se bál, že nenajdu práci. Vedoucí, solidní člověk ale partajník, mi říkal, že pokud podepíšu, nebudu mít problémy celý život. Přihlášku kandidáta do strany jsem podepsal, ale záhy odvolal a měl ještě větší problémy.“

Možnost vylepšit si posudek dostal hned v roce 1970 při prověrkách, když dostal nabídku od ředitele trutnovské lesnické školy vyučovat. „Museli jsme prohlásit, že souhlasíme se vstupem armád, což pro mě bylo neprůstřelné. Blekotal jsem o tom, že budu co nejlépe pracovat, ale aby ze mě dostali, že souhlasím se vstupem sovětských vojsk, to v žádném případě.“

Vypátral jsem rodinu, která ho našla zastřeleného

I nadále v sobě pamětník živil touhu vypátrat otcův hrob. Do rukou se mu dostaly cenné zprávy z otcova deníku, který do republiky přivezli jeho spolubojovníci. Přes výzvu v novinách vydávaných Československým svazem protifašistický bojovníků navštívil i jednoho bývalého armádního příslušníka, který s otcem absolvoval italskou anabázi a vlastnil i několik jeho fotografií. František Morávek ml. se mimo jiné obrátil na Ministerstvo obrany, kde se setkal se s nezájmem.

Úřady jeho žádost o vycestování na Západ opakovaně zamítaly. Až po dvou letech našel oporu u bývalého ředitele lesního závodu Moravce, straníka a předsedy místní organizace Svazu protifašistických bojovníků. Ten si však kladl podmínku – aby Morávek do Svazu nejprve vstoupil. Přestože se mu to příčilo, podmínku přijal. Díky Moravcově přímluvě pak v roce 1975 získal příslib k vycestování. Napomohlo tomu i blížící se třicáté výročí konce války.

Výjezdní doložka umožnila Františkovi Morávkovi vycestovat s manželkou a dcerou. Tříčlenná posádka ve voze Škoda 100 spoléhala především na vzpomínky otcova spolubojovníka, které je zavedly na sever Francie, do oblasti významných bojů konce druhé světové války – do Dunkerque. Pátrání ho přivedlo až k obci Bourbourg, kde se dostal k francouzské rodině, jež jeho otce tehdy našla zastřeleného. Zavedli ho na místo jeho posledních chvil. Najednou bylo všechno až nečekaně živé – a otci byl blíž, než kdy předtím.

V deníku Československé samostatné obrněné brigády je smrt rotného Františka Morávka staršího ze dne 15. dubna zachycena následně: „Četa podporučíka Kalvody se krátce po hodině H, v slabé dělostřelecké palbě, dostala až na farmu Steevenoo. Po vniknutí do prvního domku vyběhli z něho dva Němci, které vojíni Smata a Mottl zajali. Domek byl zajištěn kulomety do všech směrů. Při snaze dostat se do dalších domků byli postupně zabiti desátník aspirant Ján Plitko, vojín Adolf Štěrba a rotný délesloužící František Morávek.“

František Morávek ml. zastavil u několika hřbitovů, které procházel, ale svého otce na žádném z nich nenašel. Naději mu dal až jeden z hrobníků, který ho krkolomně nasměroval o stovky kilometrů dál. „Furt mi říkal La Targette, La Targette,“ vzpomíná pamětník. 

Přesunul se o sto kilometrů do vnitrozemí, nedaleko obce Neuville-Saint-Vaast. Dnes již víme, že československý vojenský hřbitov La Targette je jediným samostatným československým hřbitovem ve Francii. Zdejší pomník připomíná padlé z Roty Nazdar v bitvě u Arrasu v roce 1915 i další československé vojáky, kteří zahynuli na francouzském území během obou světových válek. „Začal jsem procházet hroby a tátu našel asi až v jedenácté řadě. Byl jsem šťastný, že jsem ho našel. Že mu tam člověk mohl položit kytičku a zapálit svíčku. Byla to má touha, dostat se k tátově hrobu. Byl jsem z toho tak dojatý a rozrušený, že jsem musel ze hřbitova nakonec odejít,“ vypráví pamětník dojemně. 

Dlouholeté přání spatřit hrob svého otce se Františku Morávkovi ml. splnilo až po třiceti letech. Za svým otcem se vrátil ještě jednou, tentokrát už dlouho po sametové revoluci bez zbytečných průtahů, povolení a kompromisů. 

Přelomový rok 1989 prožil jako zaměstnanec lesního závodu v Ledči nad Sázavou, kde se aktivně zapojil do činnosti místního Občanského fóra. Brzy poté byl přizván do lesnické sekce koordinačního centra Občanského fóra v Praze. „Objížděli jsme kraje a převážně z řad Občanského fóra se volilo nové vedení podniků. Brzy jsme ale zjistili, že ne všichni mají dostatečné odborné předpoklady, aby vedli podnik,“ vzpomíná na počátky devadesátých let. Následně pracoval na oblastním inspektorátu v Havlíčkově Brodě a po letech se vrátil na odbor lesního hospodářství při ministerstvu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Vysočina