The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Mocek (* 1939)

• narodil se 28. července 1939 v Oticích do zemědělské rodiny jako nejstarší ze tří dětí

• otec Bohumil Mocek v počátcích kolektivizace vystoupil z JZD a dál hospodařil soukromě

• rodina čelila perzekuci; otec byl komunisty zatčen a vězněn, matka napadena a rodinný majetek jim zabavili

• pamětník od čtrnácti let pracoval jako povozník a pomáhal s hospodářstvím

• koncem 50. let vodil koně na jatka, protože práci zvířat nahradila mechanizace

• v roce 1967 spoluzaložil jezdecký oddíl v Oticích a odchoval vynikající dostihové koně

• jeden z jeho svěřenců, kůň Simon, zvítězil na jubilejní Velké pardubické v roce 1980

• podílel se na rozmachu a rozvoji jezdeckého oddílu v Oticích

• těsně před rokem 1989 dobrovolně odešel z vedoucí funkce a oddíl, stejně jako zemědělské družstvo, čekal strmý pád

• v době natáčení, v roce 2025, žil v Oticích a i nadále se zajímal o dostihový sport

Ve stájích stáli koně, které pamětníkův otec Bohumil Mocek koupil, aby jeho syn pomalu převzal rodinný podnik a časem i celý grunt. Na ten samý grunt přijelo v padesátých letech auto a muži, kteří z něj vystoupili, začali zabavovat všechno, co otec po léta nastřádal. „Vzali mi kalhoty a vytřepali z nich i těch pár drobných, co jsem měl po kapsách,“ vzpomíná jeho syn Květoslav Mocek. Otce to stejné auto odvezlo do vazby a zabavené věci komunisté vystavili ve výloze obchodního domu.

Květoslav Mocek se narodil v Oticích jako nejstarší ze tří sourozenců 28. července 1939 Marii Mockové, rozené Šustkové, a Bohumilu Mockovi do domu, který otec dostal darem. Otec, rodák ze Stěbořic, přišel do služby nejdříve k sedlákovi Mikoškovi a odtud k Lusarům. Přestože zde nepanovala žádná rodinná přízeň, nechala Marie Lusarová, podle slov pamětníka, postavit bytový dům, kam se po jeho dostavbě sama přestěhovala, aby stavení uvolnila manželům Mockovým. 

Z dění druhé světové války si Květoslav Mocek pamatuje jen tolik, že je otec odvezl k matčiným rodičům do Domoradovic a poté se sám ukrýval před postupující frontou. „Musel se přestěhovat k Švédské kapli do Opavy. Až fronta přešla, vrátil se asi za tři týdny do Otic,“ sděluje pamětník k svému otci, který opravil drobné škody na statku, aby mohl dál pokračovat v zemědělských pracích.

„Po válce mi koupil první dva koně – menší polské bílé koníčky,“ vzpomíná na počátek své celoživotní záliby. „Dokonce jsme s bratrem měli dva houpací koně, uvázali jsme je na provázky a závodili. Brácha zemřel ve čtyřech letech na záškrt a mám na něj ještě vzpomínku, kdy nás otec posadil na velkého koně, který byl až z Hannoveru. Já jsem nechtěl sedět blízko hlavy. Měl jsem strach, že spadnu a bude mě to bolet,“ doplňuje pamětník s úsměvem. Tehdy se jistě usmíval i jeho otec, ovšem blížící se padesátá léta mu úsměv na tváři brzy vzala.

Soumrak nad rodinným hospodářstvím

Statek Mockových prosperoval. Do služeb přijali pomocníky, kteří zároveň v jejich domě bydleli. Mimo obytný dům, který byl v seznamu výstavby drobného zemědělského hospodářství na posledním místě, stála na zahradě nová velká stodola a už se schylovalo k stavbě stájí a chlévů. „Kdo uměl hospodařit, hospodařil dobře,“ reflektuje pamětník otcovo snažení.

Myšlenka kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) zprvu nadchla i Bohumila Mocka. „Otec podepsal přihlášku do JZD. Po necelém půl roce z něj ale vystoupil, protože se družstvu nedařilo, a čtyři roky dále hospodařil soukromě,“ vypráví jeho syn. „Potom nám komunisté propustili děvečky a pacholky a hospodařilo se těžce.“

Mockovi si pomáhali, jak se dalo. Občas jim vypomohli i sousedé na oplátku zase za jinou pomoc. Napětí na vesnici začalo růst a ze soukromníků se stávali nepohodlní majitelé tolik potřebného zemědělského vybavení a zejména půdy. Dále tu byla hroutící se myšlenka kolektivního zemědělství a tlak představitelů země na zakládání družstev. Všechno vyústilo akcí Kulak, kterou byli postiženi největší sedláci v obci. V Oticích to byl případ Maxmiliána Fuchsiga.

„Komunisté Maxe Fuchsiga s jeho rodinou vyvezli do Čech,“ vypráví Květoslav Mocek. „Viděl jsem, jak je nakládají na korbu ‚vétřiesky‘ a odvážejí pryč. Stál jsem u kaple a brečel. Maxe Fuchsiga odsoudili a zavřeli do vězení.“ Maxmilián Fuchsig, jeden z největších sedláků a zároveň zaměstnavatelů v obci, dopadl ze všech rolníků v Oticích nejhůř. O jeho zatčení píše archivář Branislav Dorko v knize Otice, z historie obce toto: „Samostatný zemědělec Maxmilián Fuchsig hospodařící na výměře 32 ha byl za neplnění dodávek v letech 1951–1952 odsouzen Lidovým soudem v Opavě dne 15. dubna 1953 pro trestný čin sabotáže k trestu odnětí svobody v trvání šest let a konfiskaci veškerého majetku, zároveň mu byl uložen peněžitý trest v částce 40 000 korun, vyslovena ztráta čestných občanských práv na dobu deseti let a vysloven zákaz pobytu v Ostravském kraji navždy.“

Komunisté otce zatkli a matku shodili ze schodů

Dodávky museli plnit také Mockovi. „Museli jsme odevzdávat veškeré plodiny, sádlo či krupon z prasete. Cukrovou řepu jsme odváželi do cukrovaru a obiloviny do JZD. Museli jsme mít splněný odevzdaný příděl, jinak za to byla pokuta,“ vypráví o nelehkých časech Květoslav Mocek.

Pokutu podle vlastních vzpomínek dostali, ale to nejhorší je teprve čekalo. Bohumil Mocek, soukromě hospodařící zemědělec, byl trnem v oku stranickým funkcionářům lačnícím po vložení jeho majetku do JZD. 

„Po žních táta doma mlátil obilí, které komunisté hned odváželi. Nezajímalo je, že nemá čím krmit dobytek. Měli na něj spadeno, chtěli jej vyvézt do Čech, podobně jako vyvezli sedláka Fuchsiga. To všechno proto, že otec vystoupil z družstva,“ domýšlí si důvody pamětník. „Během mlácení k nám přišli na kontrolu a hned začali zabavovat věci. Vešli na půdu, vzali sádlo a láhve kořalky, kterou otec postupně kupoval, aby měl co dát dělníkům při stavbě stájí. Taky nejrůznější oblečení. Našli tam zateplené spodní kalhoty, které táta nosil v zimě, protože trpěl na revma. Máma se s nimi o ty kalhoty začala přetahovat a jeden z nich ji shodil ze schodů.“

V té době Květoslav Mocek občas dostával peníze od lidí, kterým pomáhal na poli. „Při zabavování věcí mi sebrali všechno, co jsem měl po kapsách, vytřepali z nich i těch pár drobných,“ opakuje. Zabavené věci Mockových komunisté vystavili do výlohy obchodního domu Breda v Opavě pro posměch a zejména pro zlost všech, kteří měli dojem, že je tito zemědělci okrádají. 

Zkonfiskované obilí a zabavené osobní věci byly jen předehrou toho, co následovalo. „Otci řekli, aby zastavil mlátičku a že pojede s nimi na Janskou ulici do Opavy, kde byla vazební věznice,“ popisuje pamětník hrůzu, které byl jako nezletilý chlapec svědkem. „Řekli mu, ať se jde umýt, ale otec že pojede špinavý od práce, že se za to nestydí. Ve vazbě byl asi dvanáct dní. Když vyšel ven, potkal kamaráda, který mu půjčil peníze, aby mohl alespoň něco koupit nám, svým dětem.“

Vložil majetek do družstva, to jej nepustilo na vojnu

Jen co Květoslav Mocek vychodil druhý stupeň základní školy, začal otci pomáhat s povoznictvím, které mimo zemědělství provozoval. Protože viděl, že čtrnáctiletý syn už umí sám zapřáhnout koně a je na něj spolehnutí, přenechal povoznictví jemu a sám se věnoval zemědělství. „V Opavě se zrovna stavěla nová zástavba na ulicích Na Rybníčku, Mírová a Krnovská. Přiřadili mi dva Cikány a sváželi jsme stavební materiál na místo stavby,“ sděluje pamětník k svému prvnímu řemeslu.

Zatímco syn jezdil s povozem, starali se otec s matkou o hospodářství. Ve chlévě měli čtyři obecní plemenné býky. „Jeden býk otce pobodal a on na následky zranění po roce a půl zemřel,“ připomíná Květoslav Mocek nešťastnou událost.

Matka začala hospodařit sama, a protože se pamětníkovi přiblížil čas, kdy měl nastoupit základní vojenskou službu, rozhodl se ulehčit jí práci. „Všechno jsem dal do JZD, ale družstvo mě na vojnu nepustilo. Ještě rok si mě podrželi a musel jsem každý den tvrdě pracovat,“ vzpomíná.

Konec padesátých let neznamenal pro Květoslava Mocka jen nástup na vojnu. Opět se dostal do situace, ze které nevěděl, jak uniknout. Svou hlavní roli sehrálo jeho nejoblíbenější zvíře – kůň. „Práci zvířat začaly nahrazovat traktory a kůň se považoval za zbytečného. Vodil jsem je na porážku do opavských jatek. Brečel jsem. Měl jsem odvést i Kasiana, dostihového koně sedláka Hulvy. Prosil jsem vedení družstva, aby koně ušetřili, ale ti nechtěli nic slyšet. Vyhledal jsem proto hlučínského ředitele, který si koně odkoupil za jateční peníze, a netrvalo dlouho a Kasian se objevil na dostihu – ve Velké pardubické,“ vzpomíná Květoslav Mocek na příběh s dobrým koncem a pokračuje vojnou.

„V roce 1959 jsem narukoval na vojnu do Nového Mesta nad Váhom k psovodům. Četař mě poučil, že ráno se na rozcvičku nechodí a mám vstát z postele až na snídani.“ Tak idylická služba, jak ji Květoslav Mocek popisuje, mohla být až do konce, tedy do srpna 1961, kdyby mu nebyla prodloužena o půl roku. Na důvody si už nevzpomíná, zato si pamatuje na to, co se dělo pak. 

„Odvezli nás do Olomouce. Tam už byla jiná disciplína. Vyhlásili nám poplach a museli jsme jít pěšky do Daskabátu. V Lazcích jsem se oddělil od velké skupiny vojáků a ukryl se u svého známého z jezdeckého oddílu. Zatímco vojáci cvičili, já jsem si zajezdil na koni,“ vypráví pamětník.

U koní zůstal i v civilu a dál působil v jezdeckém oddíle v Kylešovicích pod vedením trenéra Emila Palyzy. Stejně tak pokračoval ve svém předchozím zaměstnání coby traktorista, obsluha nakladače nebo řidič nákladního auta, se kterým vozil květináče či chovná prasata do Bratislavy a do Prahy. Postupem času musel ale dálkové trasy omezovat, až nakonec zůstal především u koní.

První místo ve Velké pardubické

„Všechno začalo v roce 1967,“ vzpomíná Květoslav Mocek na založení jezdeckého oddílu při otickém JZD. „Přesvědčil jsem Roberta Obrusníka a Jana Bittnera, abychom společně založili otický jezdecký oddíl. Přidali se i František Hulva a František Klapetek. Z Oder jsme koupili prvního jezdeckého koně a později jsme jej vyměnili za klisnu Salvu. Ta nám dala vynikající závodní hřebce. Jednoho z nich, Salvatora, koupil inženýr Glac počátkem osmdesátých let za 150 000 korun.“

Počátky oddílu nebyly vůbec jednoduché. Květoslav Mocek musel vyřešit otázku, kam vůbec rozrůstající se počet koní umístí. „Na začátku jsme měli stáje po sedlákovi Maxi Fuchsigovi, a když už nás bylo asi patnáct, adaptovali jsme si prostory bývalého vepřína a přestěhovali se tam,“ vysvětluje pamětník. „To bylo asi v polovině sedmdesátých let. Měli jsme vlastní chov a dál jsme nakupovali koně i za hranicemi, například z Ruska, východního i západního Německa.

Dařit se začalo také sloučenému Jednotnému zemědělskému družstvu Pokrok Otice v čele s předsedou Antonínem Vinckerem, o jehož vztazích s předsedou slušovického Agrokombinátu se ve svém vyprávění zmínila Zdenka Pospíšilová. Květoslav Mocek se dokonce domnívá, že otické družstvo bylo hned na druhém místě po Slušovicích. „Chovné kanečky jsme vyváželi nejen po republice, ale i za hranice Československa. Jezdily k nám delegace, aby si převzaly náš model hospodaření,“ dodává.

Jezdecký oddíl v Oticích měl špičkové koně a bylo to znát na výsledcích. Za tímto pozlátkem se ale skrývala tvrdá dřina a mnohdy i nezájem vedení. „Na závody jsme jezdili hlavně tam, kde jsme mohli vyhrát,“ opět odůvodňuje pamětník. „Jan Bittner byl skvělý vedoucí, ale byl tvrdý. Když jsme na závodech nevyhráli, bylo zle. Pořád jsme patřili pod JZD, a tak nebylo výjimkou, že jsme museli chodit na brigády, třeba klást chodník kolem školy.“

Největší úspěch na jezdecký oddíl však teprve čekal. Nejmladší z hřebců klisny Salvy, o které už padla zmínka, se jmenoval Simon. „Velmi dobře skákal i běhal. Už v roce 1979 vyhrál s jezdcem Knápkem závod na 5 000 metrů v Lysé nad Labem a díky vynikající přípravě a příhodným podmínkám zvítězili o rok později ve Velké pardubické,“ sděluje největší úspěch ze své stáje Simonův trenér Květoslav Mocek.

Nikdo dnes už ani neví, že Simon na Velké pardubické málem neodstartoval. Důvodem nebyl zdravotní stav koně či jezdce, ale kdoví proč opožděná přihláška.

„Na Velkou pardubickou jsem přijel v pondělí. Druhý den po jízdách jsem Simona vrátil do stáje a šel jsem s ostatními do hospody pod věží. Krátce nato si mě ke stáji zavolal ředitel závodu a začal křičet, ať opustím stáj, že nejsem řádně přihlášený. Ústřižek doporučeného dopisu jsem měl u sebe, ale ten ho nezajímal. Chytil jsem ho za kravatu a řekl mu, že Simon Velkou pardubickou vyhraje a on to zaplatí,“ vzpomíná Květoslav Mocek na chvíle, kdy se musel rozhodnout, zda riskovat, či nikoliv. Dál si stál za svou pravdou, a i když musel koně namísto stáje umístit do chlívku pro ovce, přesto vyhrál a domů přivezl největší trofej. Našla se i zatoulaná přihláška...

„Na Opavsku bylo jen pár koní, kteří vyhráli Velkou pardubickou, a Simon tyto řady rozšířil. Otické družstvo se o jezdecký oddíl do té doby příliš nezajímalo, teprve až po úspěchu Simona o nás bylo na chvíli více slyšet,“ sděluje pamětník s neskrývanou lítostí nad nezájmem obce a jejích občanů.

Co vybudovali, jiní zlikvidovali

Jezdecký oddíl se do konce osmdesátých let rozrostl na asi padesát členů a Květoslav Mocek po dohodě s vedením družstva nechal postavit nové stáje za 200 000 korun. Stihl to akorát do roku 1989, kdy měl nově příchozí doktor Vít Holý převzít vedení dostihových koní, s čímž pamětník nesouhlasil a z oddílu odešel. Po jeho odchodu se s nástupem demokracie a zejména privatizace pomalu začal rozkládat i věhlas a sláva otického družstva.

„Vnímal jsem to jako kopanec do zadku. To, co jsme za léta nahospodařili a postavili, jiní po roce 1990 prodali a zbourali. Dělali to hlavně ti, kterým šlo o zisk,“ zoufá si Květoslav Mocek a dodává: „Podobné to bylo v jezdeckém oddíle. Lidé v nového vedoucího věřili, ten ale koně rozprodal a došlo k zániku oddílu.“

Květoslav Mocek v době natáčení, v roce 2025, žil ve svém domě v rodných Oticích. Za svůj život si zkusil těžkou práci u koní, u auta i v kravíně. Jako čtrnáctiletý kluk musel jezdit s koňmi a těžce pracovat. Příštím generacím vzkazuje, že úspěch není o zábavě, ale musí se vydřít vlastními silami a vlastníma rukama.