Miroslav Mlynář

* 1938

  • „V roce šedesát osm, když už tály ty ledy, tak já jsem dostal nabídku, abych vytvořil medaili k padesáti letům republiky. Já jsem říkal: ‚No, to je krásný! To já udělám!‘ Tak jsem na tom začal pracovat, a když jsem přinesl první návrhy, tak přesto... leden, únor, březen, duben roku šedesát osm, no to byla nádhera, to už se ledacos mohlo, ale přesto, já když jsem přinesl první návrhy, tak výtka byla: ‚No jo, jako hezký to je, ale heleďte se, bylo by potřeba tam dát trošku nějakej ten náš symbol, nějakou hvězdu, srp a kladivo, trošku.‘ Jsem říkal: ‚No počkejte, tak mám dělat medaili k padesáti letům republiky, nebo medaili k nějakýmu našemu zařazení do evropskýho komunistickýho světa? No, to ne, tohle já neumím, tohle já bych nemohl!‘ A měl jsem štěstí. V ústředním výboru Národní fronty seděl jeden prvorepublikovej malíř, pan Puchmertl se jmenuje, myslím, že Vladimír nebo Jaromír Puchmertl, to byl malíř dobrej. A ten říkal: ‚Hele, todleto já obhájím, já to obhájím!‘ A obhájil to. On prostě řekl, že je to opravdu medaile k padesáti letům republiky a to není jenom ta část, kdy jsme příslušný v tom... to byla i první republika a tak dále, a že je potřeba to udělat tak jako univerzálně.“

  • „Tak já jsem tam přišel a já jsem si opravdu myslel, že to je nějaký nedorozumění. Tak jsem si tam sedl a tak trošku s takovým polohumorem jsem říkal: ‚Tak co na mě máte, co se to děje, co se to stalo? My máme hotovou výstavu, a teď dostanu takovouhle zprávu.‘ A on na mě takhle kouká, to byl pán, takovej trošku při těle, měl kšandy. To si pamatuju, jak teď ho vidím, tak těma palcema drží ty kšandy, takhle si je péroval a říkal: ‚Soudruhu, to ale není žádná legrace!‘ A já jsem říkal: ‚No to asi ne, no.‘ Ale furt jsem si myslel, že to je nějaký nedorozumění. A já jsem říkal: ‚A jako v čem je problém?‘ – ‚No, soudruhu, víš, jaká je doba? A vy tam vystavujete takovou abstrakci!‘ A teď jsem zase koukal já. Jsem říkal: ‚Počkejte, jakou abstrakci?‘ Já jsem nebyl představitelem nějakýho výtvarnýho vyloženě abstraktního směru, já jsem ani neprovokoval nějak. Ono je totiž otázka, co to je abstrakce. To by se muselo rozebírat hodně doširoka. Tak říkám tomu tajemníkovi Černýmu: ‚No počkejte, kde jste viděl abstrakci?‘ – ‚No, tak například vaše žena – šperky! No to je nesocialistické!‘ No to jsem se zatvářil pobaveně teda, tak jsem se trošku rozesmál, on kamennou tvář a říkal: ‚No, no, no! No prostě to nejde!‘“

  • „A vždycky říkávali rodiče, že tam s Němci, s těmi sousedy, nebyly žádný problémy. Oni byli během tý první republiky přátelský a nějak se to nerozlišovalo, česká rodina, německá rodina. No jo, ale už koncem toho roku třicet osm vlivem právě těch slibů a toho líčení... on vlastně i ten Hitler šel lidem velice na ruku tím, že se stavěly silnice, stavěly se tratě, budovalo se ledacos. Byla velká zaměstnanost, lidi mu to často přičítali k dobru a někdy se nechali zlákat a začali věřit tomu, že budou mít jednou velkou vlast. To Hitler ještě neříkal, že vyvraždí půl Evropy. Ale už se ty věci tak nějak tušily a tatínek říkal: ‚No, a jak tady takhle sedíme, tady ten Helmut a tady ten druhej kamarád, tak večer....‘ o půl sedmý se končilo v té hospodě, chodilo se na večeře, protože večeře v těch rodinách se všude odehrávaly v sedm hodin. To tak dřív bylo, a když nepřišel na sedmou hodinu, třeba děti, že jsme nepřišly, tak už večeře nebyla. Prostě večeře se podává v sedm, jinak máš smůlu a tamhle máš chleba a namaž si ho marmeládou nebo něčím. No a tatínek říkal: ‚O půl sedmý jdeme domů...‘ a o půl jedenáctý ten Helmut, co seděl tady vedle něho při těch kartách, při tom přátelským rozhovoru, nám střílel německou armádní devítkou z protějšího břehu... my jsme bydleli na tom jednom břehu a z protějšího břehu za potokem nám střílel do oken.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.02.2020

    (audio)
    duration: 01:54:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 24.06.2020

    (audio)
    duration: 48:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Žijte tak, abyste se na úplném konci srovnali se svým svědomím

Miroslav Mlynář, 1953.
Miroslav Mlynář, 1953.
photo: archiv Miroslava Mlynáře

Miroslav Mlynář se narodil 10. října 1938 ve vesnici Neratov v Orlických horách do rodiny příslušníka Finanční stráže Josefa Mlynáře. Záhy po narození a po obsazení Sudet nacistickým Německem se rodiče odstěhovali do nedalekého Kunvaldu, kde pamětník prožil část svého dětství, druhou světovou válku i osvobození. Kolem jejich domu se přesouvali zbídačení vojáci sovětské armády do vnitrozemí. V roce 1947 dostal otec umístěnku do Hrádku nad Nisou v severních Čechách, kam se celá rodina přestěhovala. Chodil zde do skautského oddílu, který po roce 1948 nějaký čas fungoval ilegálně. V Hrádku se začal projevovat pamětníkův umělecký talent, který se rozhodl nadále rozvíjet na Střední sklářské škole v Železném Brodě. Po maturitě nastoupil do výrobního družstva Znak na Malé Skále, od nějž získal po čase závodní stipendium pro studium na vysoké škole a úspěšně složil přijímací řízení na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Mezi jeho nejslavnější díla patří medaile k 50. výročí republiky a zejména pak medaile k 25. výročí Světové rady míru, na kterou jako jeden z mála umělců dostal povolení zvěčnit holubici míru od Pabla Picassa. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, a proto se často potýkal se zákazem vystavovat svá díla v Československu a až do sametové revoluce byla velká část jeho tvorby známá pouze v zahraničí. Umění se věnuje do dnešních dní, a to jako sochař, malíř, šperkař a medailér.