Ing. Jiří Mikuláš

* 1930

  • „Tehdy začala válka, první světová, a dědeček byl v nebezpečí, že bude muset narukovat, takže učinili odvážné rozhodnutí. Dědeček, coby železničář, měl možnost levně najmout nákladní vůz, do něj nastrkali piano a odjeli do tehdejšího Chorvatska do města Ludina okres Kutina. Dědeček si brzy našel výnosné povolání, protože v té době v té vinařské oblasti sedláci mívali problém, že se jim od modré skalice ucpávala krosna, kterou při postřiku révy nosili na zádech a tím ucpáním se ta krosna stala nepoužitelná. Doslechli se o dědečkovi, že má kovářské schopnosti, tak mu nosili ze široka, z daleka ty mosazné krosny ucpané dole. Dědeček si uměl originálně poradit, že krosnu, kterou mu přinesli, rozstříhl tak mazaně, řezem ve tvaru hranatého U, mosaz odklopil a dostal se dovnitř. Vyčistil, zapájel takovou velkou kulmou, takže krosna se stala znovu použitelnou. Jeho jméno se rozlétlo po vinařském kraji a začali mu tam nosit další a další krosny.“

  • „Protože jako vlastenec ke konci války jsem vylez na střechu a vyvěsil československou vlajku. Netušil jsem, že na závodišti v Chuchli se utábořila německá, co? Já si vzpomenu… – ‚Nějaká vojenská jednotka? Nebo něco takového?‘ – ‚Německá vojenská jednotka a dalekohledem přes řeku si všimli, že na jednom domě visí československá vlajka. Takže z toho chuchelského závodiště přes řeku na mě stříleli z kanónu. Ale naštěstí, co je vejškově u kanónu? Odměr nebo náměr? No prostě, začali na mě střílet, tím jsem vlastně vyprovokoval střelbu. Tehdy jsem vlastně dosáhl životního rekordu, i když jsme ho neměřil. V momentě, kdy dopadaly šrapnely a naštěstí jeden špatně zaměřil. Místo na mě dopadl níž a jenom rozboural zídku z bílých cihel.‘“

  • „Sto elektronek a dole místo, asi v téhle výšce označené bílou křídou, čtvercem. A když jim URAL přestal počítat, tak měli vyzkoušeno, že pomůže takhle dlaní rozpřahem bouchnout do toho čtverce a počítač URAL se rozchodil.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.12.2018

    (audio)
    duration: 56:41
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 19.07.2021

    (audio)
    duration: 01:39:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Většina lidí, co dělali počítače, byli mými žáky

Dobová fotografie, Jiří Mikuláš v roce 1948
Dobová fotografie, Jiří Mikuláš v roce 1948
photo: archiv pamětníka

Jiří Mikuláš se narodil 2. srpna 1930 v Praze do rodiny se silnými sokolskými tradicemi. Maminka Božena i obě sestry Zlaťa a Jarmila byly Sokolu oddané cvičitelky a organizátorky, Jiří během Všesokolského sletu 1948 pracoval v Rozhlasovém odboru české obce sokolské. V závěrečných dnech války byl Němci málem dvakrát zastřelen. Od dětství ho zajímalo, jak jsou věci konstruované a technicky provedené: vystudoval Elektro-fakultu ČVUT v Praze a šťastnou náhodou se po promoci dostal jako asistent na nově otevřenou Vysokou školu železniční. Když se škola přemístila do Žiliny, zůstal v Praze a pokračoval ve výuce na Strojní fakultě ČVUT. V té době se začal zajímat o počítače, pracoval na sovětském URALu1 a spolupřeložil dvě knihy o počítačích z ruštiny. Několikrát ho okresní výbor strany chtěl propustit ze školy, jedním z důvodů byla emigrace jeho sestry v roce 1948. Na počátku 60. let se mu podařilo získat místo v Kancelářských strojích n. p., kde měl možnost proniknout hlouběji do výpočetní techniky. Dvakrát se dostal na odborné školení do Anglie, kromě toho i do Francie a SSSR. Stal se předním odborníkem, mj. přeprogramoval software počítače Elliott do češtiny včetně diakritiky. Za normalizace měl opět problémy s režimem, ale jako expert na výuku funkce a využití počítačů mohl nakonec vést kurzy pro studenty i veřejnost. V oboru výpočetní techniky byl aktivní až do pozdního věku.