The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mikešová (* 1938)

• narodila se 1. prosince 1938 v Radouni u Štětí na Roudnicku do rodiny statkáře

• v roce 1938 přišla rodina o statek, museli ho předat Němcům a odejít ze Sudet

• po skončení války se nastěhovali zpět

• v roce 1951 matka Alena Stachová statek navzdory nesouhlasu otce předala JZD

• v roce 1959 maturovala na Střední průmyslové škole stavební v Mělníku

• v roce 1963 ve vdala za Jiřího Mikeše

• v roce 2025 žila v Radouni

Marie Mikešová se narodila krátce poté, co Německo zabralo české pohraničí v roce 1938. Rodiče a tři starší sestry proto musely opustit rodinný statek v Radouni, ve které žila drtivá většina Němců. Odstěhovali se do nedalekého Bechlína, otec si pronajal statek v Račicích. V roce 1944 odešla rodina do vnitrozemí, do Libušína u Kladna. Po válce se na svůj statek v Radouni vrátili. Našli ho v dezolátním stavu po francouzských zajatcích, kteří během války na rodinném hospodářství žili a pracovali.

Otec pamětnice Antonín Stach dal v poválečných letech statek opět do pořádku. Přišla ale kolektivizace a tlak na zemědělce, ať vstoupí do jednotných zemědělských družstev. To Antonín Stach odmítal. Potýkal se proto, jako jiní statkáři v té době, se šikanou ze strany komunistů, nařízenými nepřiměřenými dodávkami masa i obilovin. Když otci hrozilo za neodpovídající výměru pole vězení, raději si půjčil na zaplacení pokuty, kterou splácel až do poloviny šedesátých let. 

Na počátku padesátých let byl otec pamětnice hospitalizován. Matka v té době sama, bez vědomí otce, statek předala komunistům. „Otec jí to nemohl dlouho odpustit,“ vzpomíná Marie Mikešová. Rodina pamětnice se pak mohla odstěhovat do ovčína, který stál nad jejich statkem. Tam se rodiče i s dcerami a synem narozeným za války usadili natrvalo. Kvůli tomu, že byla dcerou sedláka, nesměla Marie Mikešová studovat. Musela ihned po základní škole nastoupit do práce. 

Otec unikl deportaci do Dachau jen o pár dní 

Marie Mikešová, rozená Stachová, se narodila 1. prosince 1938 v Radouni, nedaleko Štětí, poblíž Roudnice nad Labem. Narodila se do rodiny sedláka Antonína Stacha. Měla tři starší sestry. O deset let starší Vítězslavu, o osm let starší Milenu a o šest let starší Alenu. Matce Aleně Stachové se později, v roce 1942, narodil syn Josef. Podle pamětnice měli na čtyřicetihektarovém statku obytnou část, hospodářské budovy, dva páry koní, dvacet krav a deset prasat. 

„Otec byl bývalý legionář, vlastenec, mluvil jen česky. U Zborova se potkal s Tomášem Garriquem Masarykem. Na konci roku 1938 v Radouni, kde žila drtivá většina Němců, mu proto nebylo dobře,“ vypráví pamětnice. Na počátku roku 1939 Antonína Stacha, příslušníka Sokola, Němci nechali zavřít. Marie Mikešová říká: „Měl štěstí, že byl zavřený ve Štětí. Odtamtud se dostal díky slušnému Němci, který bydlel v Radouni. Byl tanečním mistrem v Litoměřicích. Měl spoustu známých, protože k němu chodily děti německých důstojníků. Díky němu se podařilo tatínka dostat z vězení ven. Za tři dny všechny lidi, kteří tam byli zavření, odvezli do Dachau.”  

Otec podporoval rodiny uvězněných legionářů

Rodina pamětnice musela z Radouně pryč. Našli útočiště v nedalekém Bechlíně, odkud Antonín Stach pocházel, stál tam jeho rodný dům. Rodina si pronajala statek v Račicích. Od začátku války pomáhal otec rodinám kamarádů legionářů, které Němci pozavírali. V lese ukrýval jídlo, pro které si rodiny uvězněných legionářů přijížděly. „Naložil se vozík, odvezl se do lesa a přikryl slámou. Tajně si pak pro něj přijížděli,“ vypráví Marie Mikešová. Otec to podle ní dělal i poté, co ho jeden z českých četníků varoval, že by mohlo dojít na vyzrazení gestapu.   

V roce 1944 odešli Stachovi do vnitrozemí, do Libušína u Kladna. Důvodem se stal příchod tak zvaných „národních hostí“, tedy německy mluvících obyvatel Rumunska, kteří sympatizovali s Němci a na konci války utíkali před Rudou armádou. Otec je měl ubytovat na statku. „S tím ale nesouhlasil, nechtěl je živit,“ říká pamětnice. V Libušíně si Antonín Stach pronajal městský statek, kde rodina žila až do konce druhé světové války.

Návrat do Radouně byl smutný, statek nám zničili

V červnu 1945 se Antonín Stach jel podívat zpět do Radouně na rodinný statek. Čekalo ho tam nemilé překvapení. Marie Mikešová říká: “Statek byl úplně zničený, jelikož za války všichni Němci schopní držet zbraně byli na vojně. Takže ve vesnici zůstali ženy a staří lidé. Potřebovali, aby na polích někdo dělal, tak tam naverbovali francouzské zajatce. A ti z dlouhé chvíle budovy demolovali. Když jsme se tam vrátili, tak jsme v tom nemohli vůbec bydlet.“

Po návratu do Radouně našli Stachovi dočasné útočiště ve škole. Otec se pustil do oprav statku. Pamětnice k tomu dodává: „Muselo se to všechno opravit. Střechy, všechno bylo rozbité. Nebyl tam vůbec žádný inventář. Umíte si to vůbec představit? Dobytek asi vyvraždili, nebylo tam nic, jen holé stěny. Tak to musel dát otec do pořádku. Na úkor rodiny samozřejmě. Každý si myslel, že jsme měli miliony. Houby jsme měli, protože musel investovat, aby se vůbec mohlo žít.” 

Češi v domech po Němcích jen rabovali

Stachovi po příchodu do Radouně zažili odsun Němců a příchod Čechů z vnitrozemí. Marie Mikešová k tomu podotýká: „Přišli lidi, kteří neměli ponětí, co to je hospodařit a starat se o dobytek. Mysleli si, že Němci tam zůstanou, budou na ně dělat a oni budou jen pány.“ Jenže realita byla podle pamětnice úplně jiná. Odsun řídily v Radouni revoluční gardy. „Pozvali otce, aby tam byl za Čechy. Byl tam půl dne a utekl od toho. Říkal, že to nebyli lidé, ale dobytek, jak se tam k Němcům chovali,“ říká Marie Mikešová. 

Podle pamětnice nepřijížděli Češi z vnitrozemí se záměrem hospodařit a natrvalo se usadit. Jejich cíl byl jiný, říká Marie Mikešová: „Přišla tam samá verbež, nemyslete si, že tam přišli nějací slušní lidé. Ti jen přijeli, vykradli, co se dalo. Přijeli se dvěma kufry a odjeli s nafasovaným nákladním autem. Takže tam to nebylo dobré.” O dobytek na statcích Němců se neměl kdo starat. Poválečné vedení obce proto, podle pamětnice, rozhodlo o tom, že se všechen dobytek odtáhne ke Stachům na statek – v Radouni byl největší. 

Komunistický převrat hospodaření na statku znemožnil 

Do přelomu čtyřicátých a padesátých let chodili na statek Stachových pomáhat lidé z Radouně. Tomu ale učinil přítrž komunistický převrat a následná kolektivizace. Největší statek v obci byl solí v očích komunistů. Otec Antonín Stach kolektivizaci odmítal. Na statku proto komunisté zakázali zabíjačky, dcery statkáře nesměly chodit na obecní plesy, na pole nesměli chodit pomáhat lidé z okolí. „Museli jsme pomáhat my. Vždy jeden pár koní vedl na poli otec a druhý starší sestry. Lidé na sestry v dobrém pokřikovali a ptali se jich: ‚Kočí, kde máš fajfku?‘” vypráví pamětnice.

Antonín Stach se musel spoléhat na pomoc svých dcer a manželky. Situaci řešil tak, že si na místní Strojní a traktorové stanici objednával traktory na orbu a kombajny na sklizeň. Za to musel platit. Navzdory přemrštěným požadavkům na povinné dodávky plodin a masa je Antonín Stach dokázal plnit. Komunisté pak přišli s předpisem na stanovenou plochu výsevu pro každou komoditu. Marie Mikešová říká: „Nevěděli, jak na něj. Tak přišli překontrolovat plochu, na které jsme museli pěstovat řepu. Přeměřovali, jestli odpovídá výměře, kterou určili. Zjistili, že ji máme o dvacet arů menší.“

Antonín Stach musel do Roudnice nad Labem před soud, který sice nejprve určil pokutu ve výši dvaceti tisíc korun, následně ji ale navýšil na sto tisíc korun. Statkář měl zaplatit, nebo jít do vězení. „Otec věděl, že pokud ho zavřou, tak už ho nepustí. Tak si na tu pokutu půjčil peníze,“ popisuje Marie Mikešová. Podle ní otec peníze splácel navzdory měnové reformě v roce 1953 až do roku 1963. Rodina se na svém statku udržela do zimy roku 1952.

Podle Marie Mikešové byl otec často přes zimu nemocný. V zimě 1952 byl hospitalizován v nemocnici v Roudnici nad Labem. Když za ním matka Alena Stachová přišla, dozvěděla se od lékaře, že by otec měl v nemocnici zůstat ještě nejméně měsíc, aby si odpočinul. „Maminka se poradila se staršími sestrami, které řekly, že rodině statek stejně vezmou, a navíc kvůli statku nesmí chodit ani na plesy. Tak se maminka rozhodla, že statek předá jednotnému zemědělskému družstvu bez vědomí otce. Ten jí to dva roky nemohl odpustit,“ říká pamětnice.

Podmínkou předání statku ze strany Aleny Stachové bylo, že na znárodněném hospodářství nebude nikdo z rodiny pracovat. S tím komunisté souhlasili. Rodina Stachova se přestěhovala na kopec nad statek, kde vlastnila pozemek s ovčínem. Při předání družstvu nenáležel ke statku. Podle pamětnice byly v ovčíně čtyři místnosti, z toho jen jedna obyvatelná. Otec začal pracovat jako skladník, matka myla nádobí v jednom z hostinců. Nejstarší sestra pracovala jako prodavačka v Ústí nad Labem a dvě zbylé sestry zaměstnala Geodézie jako figurantky.

Studovat na střední škole jsem kvůli sedláckému původu nesměla

Devátou třídu vychodila Marie Mikešová ve Štětí. Na střední školu se hlásit nesměla. „Tatínek se prý nezapojil do budování socialistické republiky,“ vzpomíná pamětnice. Musela proto nastoupit do práce. Pracovala jako její sestry u Geodézie. Po roce ale zkusila požádat o studium znovu. Tentokrát nevystavovala posudek škola jako v předchozím případě, ale zaměstnavatel. Pamětnice se dostala na Střední průmyslovou školu stavební do Mělníka. Po maturitě v roce 1959 začala pracovat v kanceláři národního podniku Průmstav. 

Otec se do statku už nikdy nepodíval 

Antonín Stach se podle pamětnice už nikdy neměl chuť podívat na statek, který mu patřil. Z ovčína ale každý den vídal střechy jeho hospodářských budov. S matkou sledoval politiku, zasáhla ho smrt Jana Masaryka. Byl přesvědčený, že ho zabili, že o sebevraždu nešlo. Sledoval i politický proces s Miladou Horákovou. „Prožíval to úplně, jako by šlo o jeho matku nebo sestru. Říkal, že všichni chlapi včetně jeho jsou srabi, že se měli vzbouřit a Miladu Horákovou zachránit,“ vzpomíná pamětnice. 

V roce 1968 se nám lidé nejprve omlouvali, pak vítali sovětskou armádu

V roce 1963 si pamětnice vzala za muže Jiřího Mikeše, se kterým se seznámila v zaměstnání. O rok později se jim narodil syn. Marie Mikešová vzpomíná, jak se v období jara 1968 omlouvala řada lidí za to, jak se k nim chovali v padesátých letech. „Ti lidé, kteří měli strach, se rodičům během pražského jara omlouvali. Báli se, že se jim budeme mstít. Otec ale nebyl mstivý, nic jim nevyčítal. Pak ale přijeli Sověti a ti lidé byli zase šťastní, že si mohli dál nahrabat,“ konstatuje pamětnice. 

Z okupace vojsk Varšavské smlouvy měla Marie Mikešová strach. „Ráno jsme vstávali v půl páté a pustili si rádio. Vždycky tam byla rozcvička. Teď tam ale někdo něco divného mluvil. Pak jsme se dozvěděli, že sem vtrhli Rusové. Měla jsem strach, synovi byly čtyři roky. Byl u tchýně v Kostelci, tak jsem si tam pro něj jela,“ líčí pamětnice a dodává, že otec Antonín Stach byl z příjezdu vojsk velmi zklamaný.  

Rodinný statek mám stále na očích

V roce 1970 se Marii Mikešové narodila dcera. „Politiku jsme moc nesledovali, ale každý den jsme s manželem poslouchali Svobodnou Evropu,“ říká pamětnice. V osmdesátých letech se rozhodli postavit rodinný dům na pozemku před ovčínem. Stavba trvala pět let. 

Sametovou revoluci v roce 1989 prožívala a sledovala v televizi. „S manželem jsme jezdili do Prahy na Václavské náměstí. Chtěla jsem to zažít na vlastní kůži, vzala jsem s sebou i dceru. Byla tam euforie, která se nedá vylíčit. Když zvolili Havla prezidentem, štěstím jsem brečela,“ vzpomíná pamětnice.

Pět sourozenců získalo rodinný statek zpět v devadesátých let v restituci. Shodli se na tom, že ho prodají. Marie Mikešová žila v roce 2025 stále v domě, který si s manželem postavili. Stojí  na kopci nad bývalým rodinným statkem.