Cyril Michalica

* 1933

  • „Na břehu Moravy, ze slovenské strany, je krásná pevná rovina. Až z druhé strany břehu Moravy, k Lanžhotu a k nám, tak tam je lužní les a bylo to tam podmáčené. Měli tam děla a kaťuše, na tom slovenském břehu, a přes ty tři, čtyři, pět kilometrů do těch vesnic stříleli děly. A Němci, když bylo vidět, že je jakýsi pohyb, když se schylovalo k té frontě, tak nějaký ten tank projel a ta těžká děla za vesnicí usadili. Ale ve vesnici, tam to bylo během té fronty, jak kdyby to bylo vylidněné. Němci měli tři kulomety, pevné – u Tučků jeden, na škole a u Bartošíků. Tam měli stabilně tři kulomety. A jak je řádek baráků v Kosticích – to tak je u nás na vesnici na Slovácku, že jsou celé ulice, není to rozházené jako na horách, ale je to ulice, tak jak ve městě – no a většinou ty baráky byly selské. Takže každý ten barák měl vrata a průjezd. Tak ti Němci ta vrata od průjezdu pootvírali a chodili na té naší straně od školy, od křižovatky, od středu té obce směrem ke Tvrdonicím. Tam měli dva nebo tři kulomety a Němci chodili vždycky s tím kulometem do jedněch vrat, párkrát vystřelili, pak se vrátili. A tak chodili a stříleli nazdařbůh, jenom aby dělali zmatek.“

  • „Zastihla ho fronta a vykládal, jak to bylo. Říkal, že měli kulomet v jednom městečku na Ukrajině. Kulomet někde vyvýšený, na kostele, a říkal, že těch Rusů šlo tolik, že ten kulomet se jim zavařil. Že je pak zajali, když se jim ten kulomet soustavným střílením zasekl. Tak potom padl do zajetí.“

  • „Jako děcko, to mně bylo čtyři pět let, když zemřel tatíček Masaryk, jak se tenkrát říkalo... Jel pošťák a říkal lidem, že došel telegram na poštu, že zemřel prezident Masaryk. Lidé - bylo na nich vidět, jak byli sklíčení, smutní. Já jsem tomu moc nerozuměl. A jeden říkal: ,Tak to se máme na co těšit, to Hitlerovi narostou rohy, kdo s ním vydrží?‘ Tak to si pamatuju. A taky hned v následujícím půlroce, už ty měsíce po tom… On zemřel 14. září 1937 a už Hitler a hlavně Henlein, ti už začali podnikat různé věci na to, aby rozbourali republiku. Říkali, že jsou Němci a že chtějí do říše.“

  • „Na strážnici nás rozdělovali na práci, museli jsme čekat i na mrazu. V tom oblečení vůbec nechápu, že jsme to přežili. Dnes, když je člověk najedený a dobře oblečený a chvilku na mrazu čeká na autobus, začne se klepat zimou. Oblečení tam spočívalo v tom, že jsme měli kalhoty, hrubé, jako měli pošťáci peleríny, ale bez podšívky, jen ta látka, bez kapes, ruce jsme si nemohli schovat. A pak jen košili, bez svetru, bez zimníku. To bylo celé oblečení. Akorát, kdo šel do služby, chovanecké dozorčí, dostal na ten jeden den kabát. Nebyly ponožky, jen onuce, kolikrát děravé, a boty, takové pracovní střevíce, šněrovací. Než byla večerka, musely být v řádku vedle dveří vystavené a vyčištěné. Na čištění 300 párů byly tři zničené rýžové kartáče. Mnozí pracovali na stavbách, takže takhle vyčistit boty ušpiněné ze stavby, to byla strašná buzerace.“

  • „A dělali nátlak na sedláky, aby vstoupili do družstva. Já byl v TJ Orel, víc nás bylo, a když jsme to viděli, co se po Únoru děje, snažili jsme se proti tomu jako partyzáni za války něco dělat, protože jsme viděli, že je to nespravedlivé a nezákonné, a nebylo proti tomu odvolání. V Tvrdonicích jsme se scházeli. Sedlákům byly doručeny obsílky, že se mají dostavit na schůzi. Tam byli místní funkcionáři i lidi z okresu a lidi od SNB a StB, chvilku mazali med kolem huby, chvilku vyhrožovali. V Týnci se jim podařilo jich několik do družstva dostat, potom to bylo v Hruškách a mělo to být ve Tvrdonicích. Tak jsme se poradili, abychom těm sedlákům udělali jakousi podporu, že podpálíme družstevní stoh. Ta schůze měla být v pondělí a my jsme to zapálili v neděli večer. Bylo to na hrušecké hody. Takže ta schůze se už potom nekonala.“

  • „Otec do strany jít nechtěl, tak pak se začali mstít. [Komunisté] založili družstvo ajznboňáků, ale neměli nic. A my měli krásnou moderní mlátičku, koupenou za protektorátu, tak přijeli, s četníky, estébáky jako doprovodem, a prostě si ji i s motorem vzali. Stejně když ji vezli, tak ji překotili a rozbili. Zlikvidovali to strojní družstvo, tedy znárodnili, vzali traktor i vše ostatní.“

  • Full recordings
  • 1

    Hlohovec, 19.10.2013

    (audio)
    duration: 05:55:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 05.08.2021

    (audio)
    duration: 02:13:04
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jak dokázali lidi zmanipulovat a poštvat proti sobě!

Cyril Michalica u PTP
Cyril Michalica u PTP
photo: archiv pamětníka

Cyril Michalica se narodil 6. prosince 1933 v Kosticích na Břeclavsku jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec byl pokrokový sedlák, katolík a člověk, který se veřejně angažoval v dění obce. V letech druhé světové války pomáhal malý Cyril rodině, hlídal třeba okolí domu, když se muži z obce scházeli u Michalicových k poslechu zahraničního rozhlasu. Po únoru 1948 otci, který odmítl vstoupit do strany, zabavili komunisté zemědělskou techniku a zavedli nesplnitelné dávky. Cyril chodil do církevní školy ve Velehradě, a když byli řeholníci zatčeni, pokračoval na Střední vinařské škole v Mikulově. Byl členem Orla. Když byla organizace zrušena, s kamarády se dál tajně scházeli a organizovali drobné sabotáže. V srpnu 1950 se rozhodli zapálit družstevní stoh. Čin byl prozrazen a Cyril byl jako jediný, ač jen hlídal, odsouzen k tříletému trestu vězení. Pamětníkova otce odsoudili k ročnímu trestu za pomoc při organizaci přechodů hranic. Cyrila Michalicu věznili v tvrdých podmínkách v nápravném zařízení pro mladistvé v Zámrsku, pár měsíců před vypršením trestu byl propuštěn na amnestii. Z vězení musel nastoupit na vojnu k jednotkám PTP. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jednotku opustil, ale obtížně hledal práci. Živil se jako dělník a horník v dolech na Ostravsku, traktorista a všude si s sebou nesl cejch třídního nepřítele. Po roce 1989 Cyril Michalica usiloval o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud však jeho žádost zamítl, byť připustil, že šlo o čin hodný úcty. Původní rozsudek tak zůstal v platnosti.