The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Michalec (* 1949)

• narozen 15. října 1949 v Krásném Údolí

• rodiče přišli do Sudet jako dosídlenci roku 1946

• otec Bedřich Michalec starší byl soukromý zemědělec, od 50. let pod tlakem, aby vstoupil do JZD

• do JZD rodina vstoupila až roku 1960

• 1964–1967 se pamětník vyučil automechanikem v Nejdku

• 1968–1970 vojenská služba u Pohraniční stráže v Nýrsku a v Chebu

• jako voják základní služby zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• 1970–1991 pracoval jako opravář a řidič v JZD v Krásném Údolí

• v listopadových dnech 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Krásném Údolí, byl zvolen do zastupitelstva

• od roku 1991 pracoval jako řidič ve firmě Hollandia

• je ženatý, má syny Bedřicha a Martina

Bedřich Michalec prožil téměř celý život v západočeské obci Krásné Údolí. Jeho rodiče sem přišli po druhé světové válce jako noví osídlenci Sudet a začali tu úspěšně hospodařit. V obci s poetickým názvem však na ně tvrdě dopadla kolektivizace zemědělství. 

Pamětníkův otec Bedřich Michalec starší se narodil roku 1910. Jeho tatínek padl v první světové válce, a tak vyrůstal jako polosirotek, který od 12 let musel sloužit u statkáře. Zde poznal svou budoucí ženu Růženu a v roce 1931 se vzali. Postupně se jim narodily tři děti, v roce 1934 dcera Marie, v roce 1937 syn František a v roce 1943 dcera Magdaléna, kteří již nežijí. 

Roku 1946 využili manželé Michalcovi nabídky jít osidlovat pohraničí, vylidněné po odsunu německého obyvatelstva. Přidělili jim dům v Krásném Údolí u Toužimi na Karlovarsku, kde v té době stále ještě žili původní němečtí majitelé. „Nějakou dobu tam bydleli společně,“ vypráví Bedřich Michalec. „Vycházeli spolu poměrně dobře. Ten Němec tatínkovi i pomáhal a ledacos mu vysvětlil.“ Když odsun skončil, v Krásném Údolí zbyl jen jediný z původních německých obyvatel, který pracoval jako pošťák. 

Bedřichu Michalcovi staršímu se v hospodaření dařilo, používal ve své době moderní technologie, chemická hnojiva, z peněz našetřených v letech služby u sedláka nakupoval zemědělskou techniku. Manželům se narodily další tři děti, Bedřich přišel na svět jako prostřední 15. října 1949. Vyrůstal se starším bratrem a mladší sestrou. 

Hořící stodola jako výhrůžka

Již roku 1950 vzniklo v Krásném Údolí první jednotné zemědělské družstvo (JZD), do půl roku se ale zase rozpadlo. Další pokus o založení družstva iniciovali místní komunisté roku 1952. Bedřich Michalec starší do něj ale vstoupit nechtěl. „Táta vždycky říkal: ‘Přišel jsem do západních Čech, abych mohl hospodařit na svém,’“ líčí pamětník. Funkcionáři družstva měli o hospodářství Michalcových velký zájem a pamětníkův otec jako úspěšný hospodář byl mezi místními lidmi autoritou. 

„Začaly se dít hrozné věci,“ popisuje Bedřich Michalec. „Pět set metrů od našeho domu shořela stodola. Potom, za pár dnů, shořela další, asi dvě stě metrů od nás. A pak začala hořet stodola, která těsně sousedila s tou naší.“ Domnívá se, že požáry mohli založit komunisté, kteří chtěli tímto způsobem otci vyhrožovat. 

V roce 1954 byl Bedřich Michalec starší uprostřed noci nečekaně zatčen. „Přivezli ho za tři dny, byl celý zničený. Nikdy nemluvil o tom, kde byl a co se dělo.“ 

Teprve v roce 1960 se podvolil tlaku a vstoupil do družstva, kde začala pracovat i matka. Později Bedřich náhodou zjistil, že jeho otec vstoupil také do Komunistické strany Československa (KSČ). Nikdy nebyl jako komunista aktivní, za své angažmá se pravděpodobně styděl. Krátce po vstupu do družstva dlouhodobě onemocněl, dostal invalidní důchod a v JZD nadále pracoval jako pokladník. 

Z každé rodiny jedno dítě do kolchozu

Bedřich Michalec vzpomíná na hezké venkovské dětství s otcovou přísnou, ale laskavou výchovou: „On nás neřezal, stačilo, když zvedl obočí, a už jsme věděli, že je zle.“ V prvních třídách základní školy ještě zažil výuku náboženství, kázeňským trestem bývala povinnost tahat měchy varhan v kostele. Děti musely také pomáhat v hospodářství. Než Michalcovi vstoupili do družstva, měli šest krav, prasata i kozu. Děti tedy musely pást krávy a chodit na kopřivy pro housata. 

Bedřich Michalec si nevzpomíná, že by ve škole zažíval jako syn soukromého hospodáře šikanu ze strany učitelů. „Oni i ti učitelé byli tak nějak proti tomu, co se ve vesnici dělo,“ konstatuje a vzpomíná na školní divadelní představení, která byla podle jeho slov později zakázána. 

Až do páté třídy navštěvoval školu v Krásném Údolí, od šesté musel dojíždět do Toužimi. Když se blížil ke konci základní školní docházky, funkcionáři z místního JZD nařídili, že z každé rodiny musí alespoň jedno dítě „do kolchozu“. I když v družstvu už pracoval starší bratr Soběslav, také Bedřich musel slíbit, že tam po vyučení nastoupí. Vedení družstva své rozhodnutí zdůvodňovalo vyhláškou, která prý vešla v platnost až po nástupu Soběslava. 

Bedřich se v letech 1964–1967 učil na automechanika na učilišti v Nejdku a na praxi dojížděl do Pozemních staveb v Karlových Varech. Po vyučení pracoval v družstvu jen krátce jako opravář zemědělských strojů a šofér nákladního auta. Brzy totiž dostal povolávací rozkaz. 

Přísaha před sovětskými hlavněmi

Na základní vojenskou službu nastoupil Bedřich Michalec 1. srpna 1968 k útvaru Pohraniční stráže v Nýrsku. Pohraničníci měli delší vojenskou službu než jiní vojáci, celkem 26 měsíců, protože jejich úkolem bylo na konci služby zaučit nováčky. 

Vzhledem k tomu, že vojnu zahájil v období politického uvolnění pražského jara, na jejím začátku nezažíval žádné ideologické přednášky. „Moc se nevědělo, co bude a jak to bude, takže politickou situaci nikdo moc neprobíral.“ 

O tři týdny později se ale situace rapidně změnila, když 21. srpna do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Kasárna byla obklíčena sovětskými jednotkami s namířenými děly. V této dramatické atmosféře mladí muži absolvovali 22. srpna vojenskou přísahu. Konala se ve čtyři hodiny ráno ve velmi zredukované podobě: „Vzbudili nás ve čtyři ráno, nechali nás nastoupit na plac. Jeden z nás tam přečetl přísahu, my jsme řekli, že přísaháme, a bylo po přísaze. Tátovi bylo moc líto, že se toho nemohl zúčastnit.“

Kasárna zůstala v sovětském obklíčení asi deset dní. Pak se situace rapidně změnila: „Rusáci najednou chodili do kasáren, už to nebyli okupanti, ale osvoboditelé,“ konstatuje s ironií Bedřich Michalec.

Většina důstojníků se nové situaci rychle přizpůsobila, jeden mladý nadporučík však pod vlivem deziluze chtěl odejít do civilu. Aby dosáhl rychlého propuštění, nechal vojáky základní služby nastoupit před kasárna v době, kdy okolo chodili lidé z práce, a dal jim povel, aby štěkali. 

Pak se situace postupně vracela do běžných poměrů. 

Na narušitele čekal elektrický plot a útočící psi

Bedřich Michalec působil u útvaru jako automechanik, nechodil tedy držet stráž přímo na hranice. V druhém roce své vojenské služby byl přeložen do Chebu, kde sloužil na velitelské rotě jako řidič. Jeho úkolem bylo vozit funkcionáře, příslušníky vojenské kontrarozvědky, jednou vezl také prezidenta Ludvíka Svobodu během jeho návštěvy západních Čech. 

K jeho nedobrovolným pasažérům však patřili také lidé, kteří byli dopadeni při pokusu o přechod hranice. „To byli lidé, kteří si mysleli, že je to snadné. Ale tak snadné to nebylo, protože za nás znovu zavedli do pohraničních plotů elektřinu a později přibyli i psi.“ 

Oplocení hranic bylo podle jeho slov trojí: první plot byl z ostnatého drátu, druhý nabitý elektřinou a třetí opět z ostnatého drátu. V době jeho vojenské služby se začali zavádět i takzvaní samostatně útočící psi, kteří byli na hranicích drženi v klecích: „Když se spustil poplach, klec se otevřela a vždy dva psi běželi proti sobě. Byli vycvičeni tak, aby se zakousli a drželi.“ 

Na případné „narušitele“ však čekaly i jiné léčky: „Třeba u Aše byla taková smyčka, lidé přešli do Německa, ale když pokračovali dál, dostali se zpátky do Čech.“ 

V případě, že se spustil poplach „narušení státní hranice“, musela celá rota vojáků nastoupit, naskákat do vozidel a přemístit se k hranici. Podle slov Bedřicha Michalce k tomu ze začátku jeho vojenské služby docházelo poměrně často, později však už lidé věděli o elektrickém proudu a báli se. Falešný poplach však mnohdy spustila i lesní zvěř. 

Bedřich Michalec připomíná několik pokusů o překročení hranice, k nimž došlo během jeho služby. Patří k nim případ dvou chlapců z Ostravy, kteří chtěli bránu prorazit ukradeným nákladním automobilem Tatra: „Rozjeli to a tu bránu dokázali ohnout, ale přitom spadla z auta kabina, takže neprojeli. Jeden z nich přeběhl hranici do Německa, druhý asi omylem utíkal zpátky do Čech, takže toho chytili.“ 

Vzpomíná také na rodinu, která chtěla hranici přejet v pásovém vozidle vlastní výroby. Vozidlo ukryli v lese blízko hranic a v noci se k němu chtěli vrátit. Mezitím ho však objevil jeden místní zemědělec, který nález ohlásil. Pohraničníkům stačilo schovat se poblíž a čekat, až dorazí rodina uprchlíků se zavazadly. 

Další, tentokrát úspěšný pokus uskutečnili dva vojáci základní služby, kteří během stráže na hranici omráčili svého velitele a utekli do Německa. 

Bedřich Michalec připomíná, že vojáci u útvaru pohraničníků byli pod velkým tlakem, stále jim hrozily kontroly a neměli možnost se dostatečně vyspat. Docházelo i k sebevraždám, které se ale samozřejmě vždy ututlaly. 

Na první výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1969 byl Bedřich Michalec se svou jednotkou vyslán do Prahy, aby mohli být nasazeni do potlačení očekávaných nepokojů v pražských ulicích. „Stanovali jsme na Bílé Hoře, měli jsme tam zaparkované obrněné transportéry. Ale byli jsme tam jen jako záloha, nakonec jsme do ničeho nezasahovali.“ 

Balónek jako poselství ze Západu

Na podzim 1970 byl Bedřich Michalec z vojny propuštěn a znovu začal pracovat jako opravář v JZD v Krásném Údolí. Roku 1973 se oženil a narodili se mu synové Bedřich a Martin. 

S jistou nevolí konstatuje, že oba jeho sourozenci vstoupili do KSČ, aby si usnadnili cestu k přidělení bytu. On sám vstoupit do strany odmítal, přestože jeho otce pověřili, aby ho k tomu přemluvil. Bedřich Michalec starší se však této role zhostil jen formálně. „On mi říkal: ‘To je tvoje věc, je to tvoje svobodná vůle, já tě do ničeho nenutím.’“ Stejně tak odmítl nabídku stát se příslušníkem SNB. 

Rodinný život roku 1986 zpestřil nečekaný nález: při sběru hub v lese s manželkou objevili lísteček s adresou, připevněný k prasklému balónku. Z adresy pochopili, že balónek připutoval přes hranice z Německa. Adresa patřila Charliemu a Anny Moraschovým z Ingolstadtu, s nimiž si začali dopisovat a každý rok na Mikuláše od nich dostávali balíček se sladkostmi a drobnými dárky. Po pádu železné opony se setkali i osobně a dozvěděli se, že „balónková akce“ vznikla na popud místních novin a nebyla primárně cílena na obyvatele Československa. 

Tentokrát jsem v čele stolu seděl já

Ve dnech po 17. listopadu 1989 se Bedřich Michalec aktivně zapojil do veřejného života v Krásném Údolí: „Prakticky jsme tam tu revoluci rozjeli ještě s jedním pánem, s panem Málkem.“ Účastnil se veřejné schůze, kde přednesl projev a čelil svým oponentům z řad místních komunistů a funkcionářů JZD: „Oni byli zvyklí sedět v čele stolu, ale tam jsem tentokrát seděl já, a oni byli v publiku,“ konstatuje. 

Stal se zakladatelem místního Občanského fóra a v roce 1990 kandidoval do místního zastupitelstva. Přestože dostal nejvíc hlasů, funkci starosty odmítl, protože se na ni intelektuálně necítil. 

Brzy po roce 1990 se rozpadlo místní JZD a Bedřich Michalec našel nové uplatnění ve firmě Hollandia, která v nedaleké Útvině provozovala v automobilovém návěsu mlékárnu a začala vyrábět jogurty. Zpočátku jako řidič svážel mléko z okolních vesnic, později naopak rozvážel jogurty po celé republice. Pro Hollandii pracoval až do odchodu do důchodu roku 2011, byl svědkem výstavby velkého závodu mlékárny v Krásném Údolí a postupného zavádění automatizace do práce v podniku.  

V době natáčení v roce 2025 žil Bedřich Michalec stále se svou manželkou a společně se těšili z rodinných oslav. Do budoucnosti vzhledem k válce na Ukrajině ale vyhlížel s obavami: „Je mi těch lidí strašně líto. Nepochopím, že si tohle může někdo dovolit. A nevím, kdy to skončí, to nebude tak brzy.“ 

Na závěr připojil poselství pro budoucí generace: „Aby se lidé měli rádi, nezáviděli si a chtěli dosáhnout co nejlepších výsledků pro sebe. To ostatní přijde samo.“