The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mičánková (* 1945)

• narozena 11. června 1945 v Ratajích u Kroměříže jako starší ze dvou dcer, roku 1946 se narodila sestra Bohumila

• rodiče Josef a Marie Kovářovi byli středními rolníky v Ratajích

• otec před válkou členem Sokola, později Agrárního dorostu, za války zadržen gestapem a vězněn v Kounicových kolejích v Brně

• po roce 1948 rodina zažila dopady kolektivizace, nátlak na vstup do jednotného zemědělského družstva

• otec do jednotného zemědělského družstva vstoupil roku 1952, o rok později vystoupil na protest proti hromadnému ustájení koní

• v letech 1950–1953 otec perzekvován, roku 1955 zatčen a odsouzen k šesti letům vězení a ztrátě poloviny majetku za vykonstruovaná obvinění

• jako dcery nepřítele státu měly se sestrou problémy s přijetím ke studiu

• vystudovala střední zemědělskou školu ve Vyškově a posléze Vysokou školu zemědělskou, ekonomický obor, v Brně

• roku 1970 sňatek s Josefem Mičánkem, spolužákem z vysoké školy, vychovali čtyři děti - Marii, Kateřinu, Jana a Blanku

• pracovala v podniku Racionalizace a řízení výpočetní techniky nebo na Okresní zemědělské správě v Kroměříži, v letech 1989– 2005 učila na Střední veterinární škole v Kroměříži

• roku 2022 žila v Ratajích

Psal se 17. prosinec roku 1955, do Štědrého dne zbýval přesně týden, když u Josefa Kováře, procházejícího přes Rataje, zastavilo auto. „Půjdete s námi,” ozvalo se vzápětí. Završil se několikaletý teror režimu, který Josefa Kováře, rolníka, dlouho odmítajícího vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), ze kterého nakonec po roce vystoupil, pod různými záminkami šikanoval. Stejný osud stihl před několika týdny dva další soukromé zemědělce z obce. Josef Kovář prošel nechvalně proslulou vazební věznicí v Uherském Hradišti, kde byl v červenci roku 1956 odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Prošel věznicí na Pankráci, byl poslán na stavbu vápenky v Banské Bystrici, později pracoval na stavbě bazénu v Praze-Podolí. Doma na něj čekaly malé dcery Jana a Bohumila, které strávily podstatnou část dětství bez otce, zažívaly návštěvy komunistických kriminálů a vyrůstaly s nálepkou dětí nepřítele státu. Domů se Josef Kovář dostal až pár měsíců před vypršením trestu, kdy byl podmínečně propuštěn. 

Tatínek prošel výslechy v Kounicových kolejích

Rodiče Jany Mičánkové, roz. Kovářové, Josef Kovář a Marie Kovářová, roz. Loučková, pocházeli oba z rolnických rodin. Hospodářskou usedlost s číslem popisným 44 v Ratajích koupil Janin pradědeček, Jan Kovář. Přestěhoval se sem se ženou Františkou roku 1872 z nedalekých Popovic. Maminčini rodiče, Vincenc a Anna Loučkovi, pocházeli ze Sobělic (později se staly součástí Ratají), část maminčina dětství strávili na Jižním Slovensku, kde žili v letech 1925–1936. Žili v sousedství s Maďary a se zhoršováním politické situace a vzrůstajícím nebezpečím se rozhodli odjet zpět na Moravu. Odjezdu předcházel incident, kdy jim otevřeným oknem do kuchyně během večeře přilétla kulka, která jen zázrakem minula rodiče a pět dětí u stolu. Usadili se v Želešovicích, kde dědeček Loučka koupil statek. 

Rodiče se dali dohromady při nacvičování představení ochotnického divadla, kam docházel jako režisér obyvatel Ratají a tatínka, coby nadějného ochotníka, brával s sebou. Otec v mládí mimo ochotnické divadlo zpíval, cvičil v Sokole a podílel se na organizaci různých venkovních cvičení a soutěží. Byl také členem tzv. Agrárního dorostu, politického mládežnického uskupení Československé strany agrární. V období první republiky byly s agrárním dorostem úzce spjaty Selské jízdy, tvořící součást kulturního život na vesnici. Otec měl velký vztah ke koním, které sám choval. Rodiče se brali roku 1944. Zpočátku žili u otcových rodičů v Ratajích, kde bydlel ještě tatínkův mladší bratr Rostislav a služebná Marie Hrňová, kterou babička najala po odchodu dědečka do první světové války. Tato žena u nich zůstala celý svůj život a brali ji jako součást rodiny. Dědeček v roce 1911 postavil v Ratajích vejminkářskou chalupu, kterou musel za války poskytnout k bydlení místnímu poštmistrovi. Na podzim roku 1945 se do chalupy přestěhovali tatínkovi rodiče s bratrem a služebnou a v domě s číslem popisným 44 v Ratajích zůstali hospodařit Kovářovi. 

Druhou světovou válku rodina prožila bez větších dramat, pouze tatínek, tehdy ještě svobodný, byl zadržen a vyslýchán v Kounicových kolejích v Brně. Naštěstí jej pak propustili, zažil ale pravděpodobně velmi tvrdé výslechy. „Byl snad obviněn z nějakého nedodání obilí nebo to měla být šmelina, neřeknu vám přesně, ale říkalo se, že prostě nějaká ta skupinka (nebyl sám), která byla zadržená, že se možná stačili domluvit, co mají říkat. Svorně tvrdili, že se nic takového nestalo a tak byl po několika týdnech propuštěn a odnesl si z toho následky. Když ho tam vyslýchali a kopali ho, jak jsem slyšela, i do hlavy. Trpěl pak poměrně velkými bolestmi hlavy,“ vzpomíná. 

Osud rodiny ztížila i emigrace maminčina bratra

Po válce odešel přes hranice spolu s dalšími mladými muži maminčin nejmladší bratr Josef, tehdy dvacetiletý. Narukoval k francouzským legiím, bojoval v Indočíně a několik let strávil i v Alžírsku. Roku 1952 emigroval do Kanady. Roku 1946 se narodila mladší sestra Jany, Bohumila. Rodiče byli pokrokově smýšlejícími zemědělci, obhospodařovali asi deset hektarů. Po válce využili možnosti půjčky a pořídili malý traktor s příslušenstvím, nemuseli už vše dělat ručně. S prací v hospodářství byly zvyklé odmala pomáhat i Jana s Bohumilou. Rodiče byli věřící, každou neděli se chodilo do kostela. Jana později až do sedmé třídy navštěvovala náboženství. 

Roku 1948 přišel převrat, k moci se dostala Komunistická strana Československa, která záhy začala uplatňovat své totalitní praktiky. Počátek padesátých let se nesl ve znamení upevňování moci strany, represí vůči odpůrcům, znárodňování a kolektivizace, která se dotkla celé rodiny Kovářovy. Roku 1949 se v rodině stala nešťastná událost. Ze žebříku spadl při česání ovoce tatínkův mladší bratr Rostislav, ochrnul a roku 1951 zemřel. Jana, v té době nemocná spálou a hospitalizovaná v kroměřížské nemocnici, kde o ni pečovaly ještě řádové sestry, se s nimi večer za strýce modlila.

Po vystoupení otce z družstva se perzekuce stupňovala 

V Ratajích vzniklo jednotné zemědělské družstvo v roce 1950 a dle vzpomínek Jany Mičánkové zahrnovalo zpočátku spíše menší domkáře a církevní půdu, patřící ke kostelu a faře. Už roku 1950 byl rodině Kovářových zabaven traktor. Strýc Rostislav, upoutaný na lůžko, poznal jejich traktor po zvuku. Jezdíval s ním, když pomáhal tatínkovi v hospodářství. Těžce pak nesl, když jej z lůžka slyšel projíždět kolem domu, už jim nepatřil. Následující dva roky byli místní zemědělci nuceni ke vstupu do družstva, mnozí vytrvale odmítali. Mezi nimi i Josef Kovář, Janin tatínek. 

Roku 1952 proběhla ve vsi velká nátlaková akce, během níž do JZD vstoupila většina místních rolníků včetně Janina otce. Když se však o rok později dostavěly družstevní stáje a lidem bylo nařízeno, aby své koně ustájili hromadně, několik bývalých sedláků se vzbouřilo a na protest z JZD vystoupili. Učinil tak i Josef Kovář. Psal se rok 1953 a začala stupňující se perzekuce vůči těm, kteří si dovolili postavit se na odpor. Kromě Josef Kováře se týkala například sousedů Antonína Zlámala a Josefa Kvasničky. Jana Mičánková uvádí, že je lze zpětně označit jako určité mluvčí místních soukromých zemědělců. Snad i z tohoto důvodu se jim režim chtěl pomstít. Sedláci, kteří vystoupili z JZD, dostali k obdělávání horší půdu, většinou ve vzdálenější lokalitě, ze které neměli potřebný výnos a nemohli tak odvádět stále se zvyšující dodávky. V mnoha případech následovaly pokuty, vězení a propadnutí majetku státu.

Děti dáme do dětského domova, dospělé zastřelíme

Josef Kovář byl v letech 1953 – 1955 několikrát křivě obviněn, dokonce i zadržen (a v jednom případě odsouzen) v rozmezí několika hodin až několika týdnů. Obvinění se týkala postupně domnělého založení požáru družstevního stohu, krádeže družstevního obilí a nepovolené zabíjačky. Ačkoliv se Josefu Kováři podařilo obvinění nakonec vždy vyvrátit, rodina žila v neustálém stresu, kdy si na otce zase něco vymyslí. Jana Mičánková vzpomíná, že nejdéle byl v té době vězněn v kroměřížské věznici, nacházející se tehdy za budovou soudu, kde strávil asi tři týdny. Protože bylo zrovna období setby, matka se s ním musela radit prostřednictvím dopisu, kam je třeba co zasít. 

V tomto období vyslechla devítiletá Jana omylem také rozhovor místního četníka pana Bartoše, rodinného známého, s rodiči, jehož obsah se jí vryl do paměti. Bartoš přišel rodiče varovat. „Řekl, že na četnické stanici byla schůze stranické skupiny nebo jak se to nazývalo. A jednalo se i o tom, co udělat s těmi Kovářovými. Protože, jak říkám, maminka měla škraloup kvůli bratrovi, tatínkovi zase možná někdo záviděl nebo podobně. Padl i návrh někoho z přítomných: ‚Necháme je zastřelit!‘ Druhý odpověděl: ‚Ale vždyť mají děcka!‘ A zase oponentura: ‚Děcka dáme do dětskýho domova!‘ Takže takové to byly tehdy časy.“ 

Otce jsme směli vidět až po soudu, zamřížovaným okénkem ve stěně

Vše vyvrcholilo v prosinci roku 1955. Postupně byli zatčeni Josef Kvasnička, Antonín Zlámal, i Josef Kovář. Zlámal s Kvasničkou skončili v Leopoldově, tvrdé vězení počátku padesátých let se jim stalo osudným, byli o deset a dvanáct let starší než otec. Antonín Zlámal zemřel přímo ve vězení po necelém roce, tehdy rodině ani nedovolili jej důstojně pohřbít. Paní Zlámalové, vdově po zemřelém, přišel strohý dopis, oznamující, že má zaplatit náklady na zpopelnění, pokud si chce manželovy ostatky vyzvednout. Josef Kvasnička ve vězení onemocněl rakovinou a když ho později převáželi ve vážném stavu do rodných Ratají, MNV označilo jeho pobyt v obci za nežádoucí. Byl tedy převezen do kroměřížské nemocnice, kde následujícího dne zemřel. 

Otec po zatčení strávil nejprve přes půl roku v neblaze proslulé vazební věznici v Uherském Hradišti, kde tou dobou, jak později vešlo ve známost, působili nejbrutálnější dozorci. Vězni byli při výsleších mučeni, aby je donutili k přiznání. Soud proběhl v červenci 1956 v Uherském Hradišti. Jana přítomna nebyla, bylo jí necelých jedenáct let, neví ani, zda se soudu zúčastnila maminka. Tatínek byl odsouzen dle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky k šesti letům odnětí svobody nepodmíněně a ztrátě poloviny majetku. Po soudu rodině poprvé umožnili návštěvu. Tatínka viděli jen zamřížovaným otvorem ve stěně, byl ve špatné fyzické kondici, chyběly mu zuby, vyražené zřejmě při výsleších. Z Uherského Hradiště jej převezli k odvolacímu soudu do Prahy, byl umístěn v pankrácké vazební věznici. Soud mu trest zmírnil o tři měsíce, měl si tedy odpykat pět let a devět měsíců. Z pankrácké věznice ho později poslali na Slovensko, kde pracoval na stavbě vápenky v Banské Bystrici. S matkou a sestrou za ním směly jet asi dvakrát do roka, jinak byla rodina odkázána na dopisy. Návštěvy už ale probíhaly v lidštějších podmínkách a tatínek vypadal lépe. 

Děti nepřátel státu studovat školu dle svého výběru nesměly

Doma zatím musela rodina zastat práci v hospodářství, měli velkou zahradu s ovocnými stromy, v létě musely dcery pomáhat česat ovoce, Jana si vybavuje, jak se sestrou a matkou vylepšovaly rodinný rozpočet prodejem ovoce na kroměřížských trzích, kam jezdívaly s košíky úrody autobusem. O sad se staral hlavně dědeček, dokud mohl. Maminka nejprve poklízela u krav na soukromém statku, Po roce otcova vězení začala pracovat na stejné pozici pro JZD. Ani ve škole to Jana neměla jednoduché. Vzpomíná si, jak se jí učitel před třídou ptal, proč nemá podepsané úkoly od obou rodičů a musela odpovědět, že tatínek je ve vězení. Mezi spolužáky však byla poměrně oblíbená, měla dobrý prospěch, pomáhala jim s úkoly, v sedmé třídě se stala dokonce předsedkyní třídy. 

Po obecné škole docházela na Střední jedenáctiletou školu v Kroměříži, kterou navštěvovala do osmé třídy, chtěla zde ve studiu pokračovat. Naděje na studia pohřbil zejména místní MNV, jehož členové jí nedali doporučení a rozhodli, že smí studovat pouze zemědělskou školu. Když se ale pak přihlásila na Střední zemědělskou školu do Holešova, nebyla pozvána ani na přijímací zkoušky. Zkoušela se hlásit i na střední školu do Bučovic, kde měla rodina známé. Díky nim přišli na skutečnost, že přihlášku následoval dopis MNV Rataje, který ji označoval za nepřítele státu a nedoporučil přijetí. Nakonec se přihlásila na učňovskou zemědělskou školu v Kroměříži, ze které roku 1961, ve druhém ročníku, složila tajně zkoušky na Střední zemědělskou školu ve Vyškově. Maminka jí tehdy zapřísahala, aby o svém přijetí do Vyškova nikde nemluvila a tvářila se, že nastupuje po prázdninách do druhého ročníku učňovské školy, což se ukázalo jako prozíravé. Později, s odstupem let, se dozvěděla, že i do Vyškova dorazil pár měsíců po jejím přijetí dopis z MNV, doporučující její vyhazov ze školy. Tehdejší ředitel se za ni však postavil, byla premiantkou. Maturovala roku 1964. Problémy měla ještě i její sestra, která se hlásila na střední školu roku 1962. Toužila se stát zubní laborantkou, ale díky posudku MNV nakonec také musela studovat zemědělský obor, nejprve pouze učňovskou školu, posléze dvouletou nástavbu v Kloboukách u Brna. 

Tatínka pustili o tři měsíce dřív se sedmiletou podmínkou

Tatínek se vrátil z vězení v březnu roku 1961, o tři měsíce dříve, po druhé žádosti o podmínečné propuštění. Z vězení odešel s podmínkou sedmi let, na deset let zbaven občanských práv. O svých zážitcích z vězení nemluvil. Po návratu začal pracovat v JZD jako traktorista, opět se zapojil do organizace místního společenského života. Jana Mičánková vzpomíná, že roku 1962 se rodiče účastnili například tzv. Hanácké svatby, lidového zvyku, dodržovaného v jejich obci, představovali rodiče nevěsty. 

Jana se po maturitě v roce 1964 přihlásila na Vysokou školu ekonomickou do Brna, zkoušky už tentokrát složila bez problémů, byla přijata. Druhá polovina šedesátých let se už projevovala větší benevolencí režimu, bylo cítit určité rozvolnění, atmosféra ve společnosti se měnila. Začaly se projevovat snahy reformně laděných členů strany o změnu. Komunistická strana Československa (KSČ) se rozhodla oddělit funkci prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, na místo prvního tajemníka byl v lednu 1968 zvolen Alexander Dubček, který se stal tváří následného obrodného procesu, nazvaného pražské jaro. Zdůrazňoval například důležitost svobody tisku, což bylo trnem v oku soudruhům v Moskvě. Jana Mičánková si vzpomíná, jak je tehdy profesor upozornil, že začaly znovu vycházet Lidové noviny. „Myslím si, že jsme tomu věřili, vzpomínám na ten rok, na 1. máj 1968 v Brně, který byl tedy opravdu velmi početně navštíven. Provolávaly se tam hesla na podporu Dubčeka, Smrkovského a podobně.“ 

Ráno jsem viděla za okny tanky

Období naděje ukončil příjezd vojsk zemí Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968, které na naše území vstoupily pod záminkou potlačení hrozící kontrarevoluce. Byly prázdniny, Jana se zrovna doma v Ratajích chystala na měsíční výměnnou praxi do NSR. „Ráno 21. srpna se vzbudím a když pohlédnu z okna, vidím tam stát tanky, asi ještě nebylo zapnuté rádio, až z rádia jsem se dozvěděla, že tady máme ‚pomoc‘ okolních zemí,“ vybavuje si. Za čtyři dny měla spolu s dalšími studenty odjíždět. Cesta byla odložena, první dny neměli žádné informace, nakonec odjeli začátkem září. Poté znovu nastoupila do dalšího semestru vysoké školy. Přesto, že v těchto dnech utíkalo mnoho lidí za hranice, emigraci nezvažovala. Sice měla strýce v Kanadě, nedokázala si ale představit vydat se bez zajištění na cestu do neznáma, chtěla také dokončit školu. Podobně uvažovali zřejmě i spolužáci, do školy se vrátili všichni. V lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci a lhostejnosti lidí upálil student medicíny Jan Palach. Událost otřásla lidmi napříč republikou, pohřebního průvodu, sledovaného StB, se účastnily tisíce lidí. Odezvu měl tento čin samozřejmě i mezi studenty. Jana Mičánková tehdy bydlela na vysokoškolských kolejích na ulici Kohoutova v Brně, kde po Palachově činu proběhlo veřejné shromáždění. Později byly tyto dokončující se koleje pojmenovány jako Palachovy.

Šrouby se opět utáhly, lidé, angažovaní v dění kolem pražského jara byli perzekvováni, začaly probíhat čistky ve straně i v podnicích, týkající se hlavně lidí na vedoucích pozicích. Jana Mičánková promovala roku 1969. Na vysoké škole se seznámila i se svým mužem Josefem Mičánkem. Byli ve stejné studijní skupině. Brali se v roce 1970, nejprve na úřadě, poté v ratajském kostele. Po svatbě žili u Janiných rodičů v Ratajích. V létě roku 1969 Jana Mičánková nastoupila do svého prvního zaměstnání v tzv. Socialistické akademii – organizovala zde osvětové besedy pro obce. V tomto zaměstnání setrvala s přerušením odchody na mateřské dovolené téměř dvanáct a půl roku. Manželům se postupně narodily děti Marie (1973), Kateřina (1976), Jan (1978) a Blanka (1980). Roku 1981 zemřel Janě Mičánkové tatínek, onemocněl rakovinou a nemoc nabrala rychlý spád. Na jeho pohřbu se sešlo velké množství lidí, ať už z okruhu ochotnického divadla nebo dalších zájmů, které měl. V důchodu brigádně pracoval ještě v místní pálenici. Konce komunistického režimu se bohužel nedožil. Svým trýznitelům ale odpustil, Jana Mičánková vzpomíná, že se po propuštění bavil i s chlapcem ze vsi, který byl zneužit, aby proti němu vypovídal u soudu. Neměl v povaze nenávidět.

Tatínek byl po roce 1989 plně rehabilitován, pádu komunismu se nedožil

V roce 1982 nastoupila do Podniku racionalizace a řízení výpočetní techniky, kde pracovala jako programátorka. Na podzim roku 1983 začala pracovat na Okresní zemědělské správě v Kroměříži. Zpočátku se věnovala více oblasti výpočetní techniky, sběru dat ze zemědělských podniků, později byla zařazená jako finanční referentka, zpracovávala pro tyto podniky uzávěrky. Okresní zemědělská správa v Kroměříži zanikla roku 1988. Na podzim roku 1989 Jana Mičánková nastoupila jako učitelka na střední veterinární školu v Kroměříži, kde už v roce 1988 učila ekonomii jako zástup. Později vyučovala biologii nebo právní nauku. 

Jako učitelka střední školy zažila i revoluční události roku 1989. Tehdejší ředitel studentům zakázal účast na mítincích a demonstracích, ve škole se první dny o ničem nemluvilo. Poté ale události nabraly rychlý spád a během pár dní proběhlo na škole setkání se studenty, zbitými na Národní třídě, kteří referovali o událostech v Praze. Jana Mičánková se do dění nezapojovala i z obavy o děti. Nechtěla, aby zažívaly problémy s přijetím na školu, jako tomu bylo v jejím případě. (Všechny děti nakonec vystudovaly vysokou školu). Po převratu v roce 1989 žádala maminka Jany Mičánkové o rehabilitaci svého muže, Josefa Kováře. Nejprve byl rehabilitován částečně, později úplně. Druhou žádost o rehabilitaci už vyřizovala Jana Mičánková. Rodině se postupně vrátily i zestátněné pozemky. Roku 2005 odcházela z kroměřížské střední školy do důchodu. 

„Ráda bych vzkázala, že tento režim nebyl spravedlivý a při posuzování viny bych apelovala na to, že jsem zažila ten postoj mnoha lidí, kteří tu předpokládanou vinu rodičů pak přenášejí i na děti, a to si myslím, že je nespravedlivé. Snad jim to dojde, že někdy to taky může být tak, že lidská zloba, závist a podobně vytvoří ovzduší, ve kterém se těm v hledáčku velice špatně žije, buďme křesťany a snad si lidé budou taky moci odpouštět a chovat se jako lidé a ne jako divoká zvěř.“ V roce 2022, v době natáčení, žila v rodném domě v Ratajích.