Jana Mičánková

* 1945

  • Její [maminčin] tatínek, Josef Loučka, pocházel z Kroměřížska, narodil se na Lhotce, asi tak deset kilometrů od Kroměříže a vzal si manželku z blízké vesnice Milovice. Jmenovala se Anežka, roz. Bučková. Ale tito mí prarodiče na Lhotce dlouho nežili, přestože se jim tam narodilo všech pět dětí. Maminka byla jako čtvrtá v pořadí a pátý byl ještě jeden bratr. V roce 1925, když byly mamince tři roky, se odstěhovali na Slovensko, na, můžeme říct, velkostatek, tři kilometry od Galanty, na jižním Slovensku. Toto místo jim tak nějak sehnal, snad můžeme říct, nejmladší bratr mého dědečka, byl to podle maminky strýc Vincenc Loučka. Jako nejmladšího jej poslali na studia do Vídně, kde se stal zvěrolékařem a působil pak za první republiky v hřebčíně v Topolčankách. Využil tehdy akce, kdy maďarským grófům, jak říkali, byla za úhradu zestátněna půda a dávali to převážně novoosídlencům tady z českých zemí, můžeme říct. Takže tam hospodařili jedenáct let, ale nebylo to také jednoduché, protože byli obklopeni maďarským prostředím a stalo se jim třeba, že seděli u večeře, bylo už rozsvíceno a myslím otevřené okno a někdo na ně vystřelil, ale kulka se zachytila v ošatce, ve které byl položený chleba, tam nabrala jiný směr a skončila ve stropě. Takže se rozhodli, že po osmi letech na Slovensku se vrátí na Moravu. A tentokrát se nakonec nevrátili na rodný statek mého dědečka i maminky, ale dědeček koupil hospodářství v Želešovicích a tam tedy bylo nové působiště mé maminky.“

  • "Došlo to pak, v roce 1955, do takové situace, že přímo na poli byl zatčen jeden ze sousedů, můžeme říct jméno – jistý Josef Hrazdička, který byl odsouzen a byl uvězněn v Jáchymově. Stejně tak začátkem prosince, v roce 1955 byl zatčen i Antonín Zlámal, další sedlák. Také skončil v Jáchymově. Byli to mužové od mého tatínka o deset a myslím dvanáct let starší, věznění v Jáchymově nepřežili. Pan Zlámal zemřel asi po tři čtvrtě roce. A stalo se, protože to bylo větší stavení a tehdejší státní statek tam zřídil ustájení prasat na výkrm, tehdy tam měla zaměstnání i moje maminka a jednou ji ta paní Zlámalová povídá: ‚Představte si, že jsem dostala dopis, ve kterém mi sdělují, že manžel zemřel a byl zpopelněn někde v místním krematoriu a pokud chci jeho popel, tak musím zaplatit, už si nepamatuji jakou částku. No, to vypovídá o vztahu k pozůstalým po vězněných. Pan Kvasnička, ten tam onemocněl, dostal rakovinu a bylo to něco málo přes jeden rok, kdy už jeho stav byl tak beznadějný, že byl z vězení propuštěn a údajně ho vezli zpátky k rodině do Rataj. Ale někdo na Národním výboru uvedl, že návrat do Rataj je nežádoucí, tak jej nechali v kroměřížské nemocnici, kde asi příští den nebo další den zemřel."

  • "Také moje maminka byla vyslýchána, jednou i přes noc a přivezli ji až druhý den ráno. Jak to známe z různých jiných případů, tito vězňové se pak kolikrát přiznali i k věcem, které nebyly pravdivé, my jsme tedy po dobu té vyšetřovací vazby neměli možnost se s tatínkem setkat, jedině písemnou formou a myslím, že tehdy byl ten počet dopisů také omezen. Poprvé jsme se s ním viděly, maminka i my dvě dcery, až po soudu v Uherském Hradišti. Bylo to tehdy také dost otřesné, protože tam byla stěna, ve které bylo jen menší zamřížované okénko, a nemohli jsme si ani podat ruce. Tak to jsme tam tedy přetrpěli."

  • Full recordings
  • 1

    Kroměříž, 02.12.2022

    (audio)
    duration: 03:46:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy jsem nehledala příležitost někomu se pomstít

Jana Mičánková, rozená Kovářová, 60. léta
Jana Mičánková, rozená Kovářová, 60. léta
photo: archív pamětníka

Jana Mičánková, rozená Kovářová, přišla na svět 11. června 1945 v Ratajích u Kroměříže jako nejstarší ze čtyř dětí rodičů Josefa a Marie Kovářových. Rodiče měli v Ratajích hospodářství, živili se jako rolníci. Otec patřil před válkou k Agrární straně. Do života rodiny zasáhl převrat v roce 1948, nástup komunistů k moci a následná kolektivizace. Otec nechtěl vstoupit do družstva, nakonec tak učinil v roce 1952, ale na protest proti hromadnému ustájení koní o rok později vystoupil. V první polovině padesátých let čelila rodina stupňující se perzekuci, roku 1955 byl otec zatčen, neprávem obviněn a odsouzen na šest let vězení, krátce před vypršením trestu byl podmíněně propuštěn. Jana vyrůstala s nálepkou dítěte nepřítele státu. Se sestrou směly studovat jen zemědělské obory, Janu zpočátku nechtěli přijmout na žádnou školu. Nakonec vystudovala Střední zemědělskou školu ve Vyškově a následně Vysokou školu ekonomikou v Brně. Roku 1970, po promoci, se provdala za Josefa Mičánka, spolužáka z vysoké školy, postupně se jim narodily čtyři děti – Marie (1973), Kateřina (1976), Jan (1978) a Blanka (1980). Organizovala osvětové besedy v Socialistické akademii, poté pracovala v Podniku racionalizace a řízení výpočetní techniky a na Okresní zemědělské správě v Kroměříži. Roku 1989 zde začala učit na střední veterinární škole, odkud odcházela v roce 2005 do důchodu. V roce 2022, v době natáčení, žila v Ratajích.