Jana Mičánková

"Došlo to pak, v roce 1955, do takové situace, že přímo na poli byl zatčen jeden ze sousedů, můžeme říct jméno – jistý Josef Hrazdička, který byl odsouzen a byl uvězněn v Jáchymově. Stejně tak začátkem prosince, v roce 1955 byl zatčen i Antonín Zlámal, další sedlák. Také skončil v Jáchymově. Byli to mužové od mého tatínka o deset a myslím dvanáct let starší, věznění v Jáchymově nepřežili. Pan Zlámal zemřel asi po tři čtvrtě roce. A stalo se, protože to bylo větší stavení a tehdejší státní statek tam zřídil ustájení prasat na výkrm, tehdy tam měla zaměstnání i moje maminka a jednou ji ta paní Zlámalová povídá: ‚Představte si, že jsem dostala dopis, ve kterém mi sdělují, že manžel zemřel a byl zpopelněn někde v místním krematoriu a pokud chci jeho popel, tak musím zaplatit, už si nepamatuji jakou částku. No, to vypovídá o vztahu k pozůstalým po vězněných. Pan Kvasnička, ten tam onemocněl, dostal rakovinu a bylo to něco málo přes jeden rok, kdy už jeho stav byl tak beznadějný, že byl z vězení propuštěn a údajně ho vezli zpátky k rodině do Rataj. Ale někdo na Národním výboru uvedl, že návrat do Rataj je nežádoucí, tak jej nechali v kroměřížské nemocnici, kde asi příští den nebo další den zemřel."

"Také moje maminka byla vyslýchána, jednou i přes noc a přivezli ji až druhý den ráno. Jak to známe z různých jiných případů, tito vězňové se pak kolikrát přiznali i k věcem, které nebyly pravdivé, my jsme tedy po dobu té vyšetřovací vazby neměli možnost se s tatínkem setkat, jedině písemnou formou a myslím, že tehdy byl ten počet dopisů také omezen. Poprvé jsme se s ním viděly, maminka i my dvě dcery, až po soudu v Uherském Hradišti. Bylo to tehdy také dost otřesné, protože tam byla stěna, ve které bylo jen menší zamřížované okénko, a nemohli jsme si ani podat ruce. Tak to jsme tam tedy přetrpěli."