The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Melich (* 1930)

Rodiče musí do družstva, jinak přijdeš o práci

  • narozen 8. srpna 1930 v Semilech

  • v roce 1938 pomáhali Aloisovi rodiče přistěhovalcům ze Sudet

  • na počátku války za neplnění dodávek potravin otec Aloise Melich vězněěn

  • v roce 1948 otec odsouzen na dva roky vězení za údajný boj proti kolektivizaci

  • v roce 1950 nastoupil do továrny na hračky

  • záhy vyhozen, protože rodiče nechtěli vstoupit do JZD

  • po měsících práce v družstvu Alois Melich vyhrál soudní spory a mohl se naplno vrátit do továrny

  • hrál v několika hudebních tělesech

  • v létě 2021 žil ve své chalupě v Semilech

Rodina Aloise Melicha vlastnila malé hospodářství v severočeských Semilech. Když bylo pamětníkovi osm let, pamatuje si, jak po záboru Sudet v říjnu 1938 a po obsazení Československa nacisty v březnu 1939 pomáhali rodiče přistěhovalcům z pohraničí. Dávali jim například mléko a mouku. Kvůli tomu Aloisův otec neplnil předepsané dodávky Němcům. Ti ho za to uvěznili na dva měsíce na semilském zámku.     

Po válce chtěl otec Aloise dál hospodařit na svém statku. Komunisté mu ale zabavili vybavení a převezli ho do nově vzniklého zemědělského družstva. Později otce obvinili ze spolupráce se skupinou, která měla bránit násilné kolektivizaci. Alois Melich starší byl odsouzen ke dvěma letům ve věznici ve Valdicích.  

Mladý Alois nastoupil na počátku padesátých let jako brusič nožů do továrny na hračky Tofa v Semilech. Komunistům ale vadilo, že jeho rodiče stále ještě nevstoupili do zemědělského družstva. Dali mu proto podmínku. Vyhodili ho z práce s tím, že se do ní bude moci vrátit, až rodiče do družstva vstoupí. Ti podlehli nátlaku a vstoupili. Alois se ale směl vrátit jen napůl. Přes léto měl pracovat na statku a přes zimu v továrně, což odmítal.

Podal stížnost až k prezidentské kanceláři, která věc postoupila soudu. Ten dal Aloisovi za pravdu. Kromě toho, že museli komunisté umožnit Aloisovi návrat do továrny, museli mu ještě doplatit mzdu. V osmdesátých letech pracoval Alois Melich v továrně na hračky na vrátnici. Po artróze a výměně kolenních kloubů byl v částečném důchodu. Do penze odešel v roce 1990. Celý život až do současnosti provázela jeho život muzika. V létě 2021 žil v Semilech.  

Tatínek mě učil hospodařit, dědeček hrát na trubku      

Alois Melich se narodil v Semilech 8. srpna roku 1930, jméno má po otci, také rodákovi ze Semil. Maminka Marie, rozená Strnadová, se narodila v malé vesnici kousek od Semil v Příkrém. Rodina vlastnila hospodářství, ke kterému patřily polnosti o rozloze sedm a půl hektaru, pár kusů hovězího dobytka a několik koní. Alois musel na statku pomáhat. Hospodářství založil roku 1900 pamětníkův dědeček, rovněž Alois, který byl nadaným hudebníkem.

Alois měl sestru Marii, se kterou pomáhali už v brzkém věku na rodinném hospodářství obstarávat dobytek. Do obecné školy chodil pamětník od roku 1936 do Semil Podmoklic. Za okupace odvedlo gestapo ze třídy jejich učitele Svobodu, protože zastával funkci v Sokole. Pamětník poté o učiteli už nikdy nic neslyšel.

Malého Aloise učil dědeček lásce k hudbě, nejprve zkoušel hru na trubku, později mu ale více vyhovovala tuba. Proto pamětník později vystudoval Vojenskou školu hudební v Liberci. Dále pokračoval na střední zimní zemědělské škole ve Vysokém nad Jizerou. Zimní zemědělská škola fungovala tak, že se žáci půl roku přes zimu učili a půl roku v létě pracovali na polích.

Tatínek pomáhal lidem z pohraničí, to ho dostalo do vězení

Alois si ze začátku druhé světové války pamatuje, jak se během okupace německých vojsk stěhovalo mnoho rodin z pohraničí do Semil. Město pro ně tehdy postavilo tři činžovní domy. Tatínek nemusel narukovat do armády, protože byl nevoják. Během válečných let proto mohl hospodařit na rodinném statku. Musel ale dodávat Němcům určité množství mléka, mouky a dalších zemědělských produktů. Alois vzpomíná: „Němci stále chodili do sklepů a kontrolovali, kolik čeho kdo má.“

Za války byla nouze o potraviny. Aloisův tatínek proto pomáhal nově přistěhovalým rodinám, což ale mělo za následek nedostatek zemědělských výrobků k povinnému odvodu. Nesplnil tak několikrát předepsané dodávky. Za to byl potrestán dvouměsíčním vězením na semilském zámku. Alois si pamatuje, jak s otcem jezdili do mlýna mlít obilí: „Bylo to na povolení od města. Uvádělo, kolik smíme do mlýna dovézt a semlít obilí pro svou potřebu.“ Tatínek se znal velmi dobře s mlynářem, dohodl se s ním, že na jedno povolení k mletí přijede i vícekrát.

Jednou ale obcházení nařízení málem nevyšlo. „Přijeli jsme už podruhé do mlýna. Mouku jsme předtím z prvního mletí odvezli k pekaři. Chodili jsme si tam pro chleba, pekař nám to zapisoval do knížky, něco si nechal on pro sebe. Právě když jsme do mlýna přijeli podruhé, přišli tam němečtí četníci na kontrolu.“ Alois proto musel tajně běžet ze mlýna přes říčku k pekaři, požádat ho, aby neprozradil, že už jednou ve mlýně s otcem byli.  

Aloisův otec byl i dobrý obchodník. Pamětník vypráví, jak kupoval a prodával koně: „Tatínek vždy v létě koupil dvě malá hříbata. Přes zimu je vykrmil a na jaře už odrostlí koně pomáhali při jarních pracích. Na podzim je otec jako dospělé koně výhodně prodal okolním sedlákům. Tak na tom uměl vydělat.“

Na konci války panovala v Semilech napjatá situace. Němečtí vojáci obcházeli město v rojnicích. Jedna šla přímo nad hospodářstvím ve strmém svahu. „Otec měl strach, proto vyvezl veškeré zemědělské náčiní z kůlny, bál se, aby mu neshořelo, kdyby Němci statek podpálili,“ vzpomíná Alois Melichar. Pamětník zmínil souseda, který sedával na lavičce ve svahu. Když viděl německé vojáky, začal utíkat. Vojáci ho proto střelili do nohy. Jindy se musel malý Alois schovávat hodinu v křoví. Když se vracel domů od pekaře s chlebem, viděl německé vojáky, jak si jen tak střílí po okolí. Bál se a raději počkal, až odejdou.

Osvoboditelům ujel vůz plný alkoholu

Alois Melich vzpomíná na příjezd Rudé armády do Semil. Tábořili nad otcovým hospodářstvím kousek od lesa. Alois vzpomíná: „Přijeli k nám nad chalupu a tam tábořili s koňmi. Měli na voze dost alkoholu, vína, někde ho zabrali. Neměli u těch vozů brzdy, tak vrazili do kola nějaký klacek, prostě jedno kolo zablokovali. A ten klacek praskl a naložený vůz se rozjel z kopce, koně se odtrhli. Vím, že tam pak byla cítit spousta rozbitých lahví vína. Byli dost opilí.“

Po válce chtěl Aloisův tatínek rozšířit hospodářství. Začal nakupovat zemědělské stroje. Koupil si senomet Henov. „Jednoho dne ale přijela na rodinné hospodářství s traktorem milice a bezpečnost a stroj otci zabavili,“ vzpomíná Alois Melich. Senomet převezli do nově založeného družstva v Zásadě nedaleko Železného Brodu. Tatínek dostal vysvětlení, že v družstvu bude mít senomet větší využití než na malém rodinném hospodářství. Alois popsal reakci otce: „Rozzlobilo ho to. Otec byl prudší povahy, něco jim i řekl, co se jim nelíbilo.“

Otce zničila násilná kolektivizace

Tatínek nechtěl vstoupit do družstva. V roce 1948 příslušníci bezpečnosti během noci prohledali Melicharům celý dům. Odnesli si věci a vzali rodině i peníze za prodaná prasata. V ten samý rok odsoudili otce ke dvěma letům odnětí svobody. Trest vykonal ve věznici ve Valdicích.

Důvodem byl údajný dopis od jistého Zemana, měl řídit skupinu, která měla škodit při zakládání jednotných zemědělských družstev. Zeman utekl za hranice a odtud měl otci Aloise Melichara napsat dopis. Žádný se ale nenašel. Otce přesto odsoudili. „Když se otec vrátil z vězení, měl velmi podlomené fyzické i psychické zdraví,“ popisuje pamětník. Přesto i po návratu z vězení hospodařil.

Rodiče musí do družstva, jinak přijdeš o práci

Alois Melich našel práci u automatických soustruhů v továrně na dřevěné hračky Tofa Semily. Práce ho bavila, brousil nože do soustruhů. Jeho rodiče ale stále nebyli členy družstva. Pamětník podotýká: „Dali mi podmínku, že mě propouští z práce a vezmou mě zpět, až naši dají přihlášku do družstva. Doma jsme se radili, měli jsme dvě malé děti. Byla to tíživá situace. Tak naši pod tím nátlakem podepsali vstup do družstva. Vrátil jsem se do továrny a ředitel mi řekl, že mě mohou vzít jen pod podmínkou, že budu půl roku pracovat v továrně a půl roku v zimě v družstvu. Řekl jsem, že ne.“

Alois napsal stížnost a vyrazil s ní až do prezidentské kanceláře. Ta věc předala soudu v  Železném Brodě. Alois na soudní líčení vzpomíná zprostředkovaně: „Byl tam tajemník strany soudruh Kobr, byl tam ředitel továrny a celé se to odehrávalo beze mě. Od ředitele jsem se později dozvěděl, že soudce na mě neměl žádný paragraf, nevěděl si rady. Po dlouhých tahanicích za mnou přišel kamarád z podnikového ředitelství. Řekl, že mě budou muset vzít zpět a ještě mi zpětně doplatí mzdu. Já to skutečně tenkrát vyhrál.“  

Aloisův otec umřel v šedesáti letech. „Zemřel, když ho sanitka převážela do nemocnice, poté co ho přejel vůz tažený koňmi,“ truchlivě vzpomíná Alois Melich.

Mezi komunisty byli pochybovači

Období okupace armádami vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 příliš neprožíval. Vzpomíná: „Zlobili jsme se na to všichni, brali jsme to jako velikou křivdu, ale museli jsme pracovat dál. Brali jsme to jako tragédii, násilí na národu.“

K normalizaci dodává, že měl například mezi muzikanty řadu známých, komunistů ve vedení strany. „Mezi komunisty byli lidé zlí, schopní všeho, fanatici. Ale i lidé, kteří pochybovali o správnosti politiky KSČ. Stranou mi leccos řekli, že třeba nesouhlasí s kroky komunistické strany. A byl tam i člověk, který nebyl straník, ale na každého donášel,“ upozorňuje pamětník.

Alois neměl šťastné manželství. Postavil rodinný dům, ale se ženou, prodavačkou v textilu v Semilech, si příliš nerozuměli, rozhodl se proto od rodiny odejít. O nevydařeném manželství nechce pamětník příliš mluvit. Později si našel přítelkyni, se kterou se znal z továrny na hračky.

Sametovou revoluci v listopadu 1989 Alois přivítal, přímo se ale nezapojoval. „Vnímal jsem, že se něco lepší a že se něco děje, ale my byli dost nedůvěřiví po tom všem, co jsme prožili,“ vzpomíná Alois. Změny ve společnosti a v politice pozoroval hlavně v televizi. Devadesátá léta prožil pamětník v penzi, jeho hlavní společnicí byla hudba. Hrál s přáteli na zábavách a plesech. V létě 2021 žil v chalupě v Semilech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century