Alois Melich

* 1930

  • „Ve válce se normálně hospodařilo a všechno bylo vázané, musely se plnit dodávky, jenže do Semil se z pohraničí, ze Smržovky, když to zabrali Němci, se přistěhovalo mnoho lidí. V Semilech pro ně postavili tři takové činžovní domy po šesti bytovkách a ty lidi tam nebyli známí, a tak chodili a sháněli potraviny. Ve válce byla nouze o potraviny, a tak chodili a sháněli mléko, mouku. My jsme bydleli nad městem, hospodářství jsme měli, a tak těm lidem, když něco potřebovali, tak jim můj otec něco nechal. Potom zase nesplnil dodávky, tak byl za to asi dva měsíce ve vězení v semilském zámku. Za to, že nesplnil dodávky předepsané Němci.“

  • „Dali mi podmínku, že mě propouští z práce a vezmou mě zpět, až naši dají přihlášku do družstva. Doma jsme se radili, měli jsme dvě malé děti. Byla to tíživá situace. Tak to naši pod tím nátlakem podepsali, vstup do toho družstva. Vrátil jsem se do továrny a ředitel mi takovým zkroušeným způsobem, že mě mohou vzít jen pod podmínkou, že budu půl roku pracovat v továrně a půl roku v zimě v družstvu. Řekl jsem, že ne. V družstvu bych dělal tu nejpodřadnější práci a v továrně to samé. Svedli jsme velký boj, byli jsme si stěžovat až v prezidentské kanceláři. Z prezidentské kanceláře to přišlo k soudu v Železném Brodě. Byl tam tajemník strany, soudruh Kobr, byl tam ředitel továrny a odehrávalo se to beze mě. Od ředitele jsem se později dozvěděl, že soudce říkal, že je to se mnou těžké, že na mě nemají žádný paragraf, že si s tím neví rady. Tajemník strany Kobr měl způsoby esesáka, řval prý na soudce, až si strčí někam své zákony. Nakonec po dlouhých tahanicích za mnou přišel kamarád z podnikového ředitelství, aby mi řekl, že mě budou muset vzít zpět a ještě mi zpětně doplatit mzdu. A já to skutečně tenkrát vyhrál.“

  • „Takhle jednoho krásného dne přijel traktor, bezpečnost, milice a přinesli kus papíru, že v Zásadě u Semil nad Železným Brodem, že se tam zakládá družstvo. A že tam potřebujou senomet, že je u nás nevyužitý. Naložili ho a otci dali kus papíru a tím to skončilo. Tak samozřejmě otec na to velice zanevřel, velice ho to rozzlobilo. Otec byl prudší povahy, něco jim řekl, co se jim nelíbilo samozřejmě.“

  • „Přijeli Rusové. Přijeli tam u nás nad chalupu a tam tábořili, přijeli s koňmi a pamatuju si, že měli na voze dost alkoholu, vína, někde to zabrali, a když odjížděli, tak se jim ty koně z toho kopce, oni neměli u těch vozů brzdy, tak oni vrazili do toho kola nějaký klacek, prostě jedno kolo zablokovali – a ten klacek praskl a naložený vůz se rozjel z kopce, koně se odtrhli a vím, že to tam byla cítit spousta rozbitých lahví vína. Tak takový mám zážitky, no. Byli dost opilí.“

  • „Zážitek mám jeden zvláštní a hned při zápisu do první třídy. Otec mě dovedl k zápisu do první třídy a byl tady v tý podmoklický škole řídící pan Růžička, velice hodnej pán to byl. Ale mně se stala tam taková příhoda. Pan řídící se mě zeptal: ‚Tak umíš už trošku počítat?‘ nebo ‚Umíš něco počítat? Tak nám tady okolo stolu spočítej ty židle.‘ Tak já jsem se snažil: ‚Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest.‘ Velice spokojenej, že jsem to spočítal. A pan řídící vytáhl židli zpod stolu, která neměla opěradlo, kterou jsem já neviděl, a říkal: ‚No vidíš, a ono je tady o jednu víc.‘ A na mě to velice nepříznivě zapůsobilo. Víte, že jsem ztratil důvěru, veškerý těšení ke škole mě přešlo. Já už mám takovou povahu, víte.“

  • „Tady byl tajemník strany nějakej Kobr, se jmenoval. Měl hrozný způsoby, můžu říct způsoby esesáka, hulákal na lidi, sprostej. A já jsem si říkal, tak ať už to dopadne, jak chce, já si za ním dojdu, já s ním promluvím, jak to budeme řešit všechno. Stalo se to, že mezitím moje žena, v Rudým právu vycházely nějaký tyhlety pracovní, taková poradna pro pracovní záležitosti. Moje žena tam napsala, v jaký jsme situaci, co se stalo, že mě vyhodili z práce bez nějakýho důvodu než ten nátlak do družstva. Stala se taková náhoda, že já jsem šel za tím tajemníkem strany, kterej byl tady naproti, co je doktor Navrátil, jestli víte, tak naproti v tý vile byl sekretariát KSČ. A náhodou tam přijeli dva redaktoři z Rudýho práva, který byli napřed se na mě ptát ve fabrice lidí, jakej jsem vlastně člověk. Tam se nic špatnýho na mě nedozvěděli, tak přišli na ten sekretariát náhodou zrovna, když já jsem tam čekal, až mě pan nebo soudruh tajemník přijme. Já jsem nevěděl, kdo jsou oni, oni nevěděli, kdo jsem já. A otevřely se dveře a pan tajemník, soudruh tajemník teda, jak slyšel moje jméno, tak začal řvát jako šílenej, začal řvát, sprostě hulákat. A žádný jednání nebylo dál, oni se mu představili, šli k němu dál a já jsem už pak odešel, žádný jednání nebylo.“

  • „A oženil jsem se, měli jsme dvě děti, a teď přišel ten nátlak do družstva. Otec se tomu vzpíral, nechtěl. Došlo to tak daleko, že jednoho krásnýho dne ve čtyři hodiny ráno sem přijela milice, SNB, prohrabali celej barák, všechno vzhůru nohama. Sebrali tady peníze, který měli, zrovna prodali dvě prasata, tak to všechno vzali. Hledali nějakou záminku, hledali nějakej dopis, měl dostat nějakej dopis. Nikdy žádnej dopis nenašli, stejně ho odsoudili, odvezli ho. Byl ve Valdicích dva roky, potom se vrátil s naprosto podlomeným zdravím.“

  • Full recordings
  • 1

    u pamětníka doma, 21.03.2018

    (audio)
    duration: 01:36:10
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec , 28.06.2021

    (audio)
    duration: 01:30:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Rodiče musí do družstva, jinak přijdeš o práci

Alois Melich
Alois Melich
photo: Pamět národa - Archiv

Alois Melich se narodil 8. srpna 1930 v Semilech. Rodina vlastnila malé hospodářství. Po záboru Sudet pomáhali rodiče přistěhovalcům z pohraničí. Kvůli tomu Aloisův otec neplnil předepsané dodávky mléka Němcům. Ti ho za to uvěznili na dva měsíce. V roce 1948 komunisté vzali otci vybavení zemědělské usedlosti. Později byl otec pamětníka odsouzen ke dvěma letům ve věznici ve Valdicích za údajný boj proti kolektivizaci. Alois nastoupil na počátku padesátých let jako brusič nožů do továrny na hračky Tofa v Semilech. Komunistům ale vadilo, že jeho rodiče stále ještě nevstoupili do zemědělského družstva. Vyhodili ho proto z práce s tím, že se do ní bude moci vrátit, až rodiče do družstva vstoupí. Ti podlehli nátlaku a vstoupili. Alois se ale směl vrátit jen napůl. Přes léto měl pracovat na statku a přes zimu v továrně. To odmítal. Podal stížnost až k prezidentské kanceláři, která věc postoupila soudu. Ten dal Aloisovi za pravdu. Do penze odešel v roce 1990. Celý život až do současnosti provázela jeho život muzika. V létě 2021 žil v Semilech. Nahrání pamětníka bylo podpořeno Libereckým krajem.