Vladimír Mejstřík

„Všecko, co jsme s tátou a s rodinou doma prožívali, se odehrávalo někde mimo. Ona ta Praha byla šetřená. Ta vlastně nepoznala nic, až v tom roce ’45 po tom povstání. Teprve tam jsme si přivoněli, že to tak nazvu, k hrůzám války. Ty první mrtvoly jsem viděl vlastně až ve třinácti na tom Václaváku a až ty padlý na barikádách. Odehrávaly se tam všelijaký smutný příběhy. Já mám nebo měl jsem sestru o sedm let starší. O rok unikla totálnímu nasazení do Německa, ale její kamarádka o rok starší tomu neunikla. Krásná ženská a ta byla nasazena teda do toho Německa a tam při bombardování padla. A ona bydlela v takzvanejch hedvábnickejch domech a ten otec, každej otec miluje dceru, co si budem povídat, tak ten ji šel pomstít. My jsme tam stavěli barikády. Vyrabovali jsme tam sklad dřeva. Popelnice, kde co, a udělali jsme tam barikádu. A on s pistolkou šel pomstít svou dceru na tu barikádu a zůstal tam. To jsou takový příběhy. Můj spolužák v životě neviděl pancéřovou pěst a on ji někde ukořistil a s tou pancéřovou pěstí, třináctiletej kluk to neuměl ovládat. Nevšiml si, že musí mít vzadu prostor, a on to odpálil a ono mu to utrhlo vrch lebky a on přežil!“

„A pak najednou ráno. Bylo nádherný slunný ráno a přijely tanky s Rusákama. Jak jsme je vítali! A oni byli jak děti. Oni ty Rusové byli jako děti. A já už tehdá jsem fotografoval. Měl jsem takovej boxík čtyři krát šest a půl. Tak jsem jim dělal snímky. Ty byli v sedmým nebi, protože hned mně to fotograf vyvolal. Já jsem jim hned přinesl fotky. Ty by mě nosili na rukou, ale oni taky jo. Oni hned: ,Davaj.‘ Prostě, co se jim líbilo: ,Davaj.‘ Na ruce měli hodinky až nahoru takhle natahaný. Hodinky, to byl pro ně zázrak a: ,Davaj časy!‘ Že taky znásilňovali a tak dále, to jo, ale když je načapal důstojník, tak je odstřelil. Oni se s nima nemydlili. Nebo ho zkopal surově. Já jsem viděl, to jsem byl v újezdě, on tam Rus ukradl kolo. Majitelka si šla stěžovat teda k veliteli. Ten ho popadl a na náměstí ho do krve zkopal. Tam prostě cena života už není až na takový úrovni, jak to vnímáme dneska my. A pro dětskou duši nezkušenou, která tohle vidí poprvé... To si pak nesete životem.“